„Ve světě o nás vědí," říká na adresu univerzitních zpěváků sbormistr Josef Kostřiba

OPAVA - Se sbormistrem a dirigentem Josefem Kostřibou jsme se sešli, abychom si popovídali o jeho prvním roce u Komorního pěveckého sboru Slezské univerzity v Opavě. Bylo to krátce po jeho návratu z lázní. A tak první otázka – logicky – zněla: Co zdraví, slouží dobře?
„Ano, cítím se dobře. Ale ty lázně mne moc nenadchly.“

Dozvěděli jsme se, že je zklamaný z neosobního přístupu lázeňského personálu, odlišného chování k “domácím“ hostům a hostům, kteří přijeli z ropou bohatých koutů světa. A hlavně z toho, že nedokázal napsat ani notu.
Nicméně hned v další otázce jsme se vrátili k důvodu našeho setkání, k práci s Komorním pěveckým sborem Slezské univerzity.

Jaký byl z vašeho pohledu příchod ke sboru?
„Přišel jsem mezi lidi, kteří mi od samého začátku ukazovali, že je zpívání baví, mají chuť na sobě pracovat a jsou ochotni učit se i něčemu novému. Moje předchůdkyně Vlaďka Vašinková si jistě za odvedenou práci se sborem zaslouží obdiv, měli jsme na co navazovat a pustili se hned do práce.“

Přesto si stávající členové museli zvyknout na jiný styl práce, který po nich profesionální sbormistr a skladatel vyžadoval. Ale jak se říká, taková změna může přinést nový svěží vítr. A po prvním “oťukávání se“ přesně takový vítr přišel…
„Brzy začali chápat můj styl. Všechno trpělivě třikrát, pětkrát i desetkrát opakuji, než jsem přesvědčený, že to pochopili, ve svých myslích zafixovali, a že zítra můžeme na to navázat a stavět dál. Učím je, třeba vedle správného dýchání, také to, že hudba a zpěv je o prožitku, procítění. A také je učím pokoře. To k tomu patří. Jsem rád, že i univerzitní zpěváci to začali plně vnímat, což nám společně otvírá další možnosti.“

Po svém nástupu ke sboru nejprve Josef Kostřiba přerušil koncertní aktivity a jen se zkoušelo. První veřejné vystoupení přinesl až Advent. Byla to série koncertů, např. na  Hradci nad Moravicí, v Litultovicích, ve Fulneku nebo v Opavě…
„Celkově to byla velmi těžká sezona, nejen proto, že jsme se teprve poznávali, učili spolupracovat a trpělivě jsme si hledali k sobě cestu, ale také proto, že jsme významně pozměnili repertoár. Adventní koncerty ale byly pro mne osobně jasným důkazem, že se sbor vydal správnou cestou. Byly nejen krásné, ale hlavně plné posluchačů, věřím, že nadšených posluchačů. A za určitý bonus vnímám možnost hrát jako vůbec první na nově zrekonstruované tři sta let staré varhany.“

K tomu je ještě třeba doplnit jednu informaci. Josef Kostřiba není jen sbormistr, ale také skladatel a textař (a také básník a spisovatel). Proto nepřekvapí, že pro sbor upravuje skladby tak, že jsou naprosto originální a nikdo jiný je v takových podobách nezpívá. Jednu z těchto upravených skladeb, lidovou: “Zazpívaj mi Janíčku“ , dokonce věnoval rektoru Slezské univerzity doc. Pavlu Tulejovi. I to považuje sbormistr za způsob, jak budovat ojedinělost opavského univerzitního sboru.

Po Novém roce se sbor zase na nějakou dobu odmlčel a začal se připravovat na svoji první zahraniční misi – na cestu do Rakouska na soutěž univerzitních pěveckých sborů v Bad Ischlu.
„Nasadili jsme doslova dril. Čekal nás souboj se čtyřiceti šesti dalšími sbory z celého světa. Když říkám z celého světa, tak to znamená, že tam byla nejen evropská tělesa, ale také sbory např. z Číny, Japonska, Brazílie a dalších zemí. A my jsme v této obrovské konkurenci obsadili skvělé páté místo!“

Ještě než padne další otázka, Josef Kostřiba pokračuje:
„Když si vezmete, že vítězný japonský sbor měl sto čtyřicet zpěváků a jiné více než stovku, my byli jednoznačně početně nejmenším tělesem vůbec. To jen zvyšuje náš úspěch. Navíc nás zradila technika.“

Josef Kostřiba (nar. 1943) je mimořádně zajímavý člověk a stejně zajímavé jsou i jeho životní osudy. Narodil se v slovácké Blatničce – „Odtud jsou dva velcí skladatelé, prof. Josef Pančík a já,“ s viditelným humorem komentuje místo svého zrodu. Obec, na kterou nikdy nezapoměl i když v ní prožil jen několik málo let – brzy po válce se rodina vrátila do Slezska, odkud, co by česká rodiny, na začátku války prchla. Nicméně jeho dětství nebylo moc šťastné. Otec Rudolf, až do roku 1945 řídící školy, musel v neblahých poúnorových dobách učitelství opustit a šel na uran. A mladý Josef nemohl na studie. Na konzervatoř v Ostravě se dostal až napotřetí a to ještě tak trochu podvodem – pod cizím jménem. Školu málem nedokončil. „Jednou si nás na jazzovém festivalu v Praze nahráli z Hlasu Ameriky a naše vystoupení i s komentářem odvysílali. Bylo velké vyšetřování, hledal se viník, ale nějak to dobře dopadlo a nic se nám nestalo,“ komentuje událost dnešní sbormistr. V třetím ročníku pak musel přijímací zkoušku dělat znovu, už pod svým skutečným jménem a jeho studium začalo zase od začátku. Po škole nastoupil do Armádního uměleckého souboru, známého AUSu, kde se stal klavíristou, později dirigentem. Po vojně směřovaly jeho profesní kroky do Ostravy. Zde nastoupil do Divadla Petra Bezruče jako dirigent a brzy založil svůj orchestr – pozdější Kapelu bez kapelníka, která doprovázela ve své době známé Buřinky. Společně objeli celý svět, hráli třeba na olympiádě v Tokiu, v Americe nebo v jižní Africe, zdálo se, že Kostřibova hvězda stoupá stále vzhůru. Jenže to byla kapela Socialistického svazu mládeže, a když se Josef Kostřiba znelíbil, nuceně se “uklidil“ do baru Hotelu Atom. Zde poznal jiného hudebníka, Slováka Braňo Hronce. S ním později odjel na Slovensko a ještě později se nalodil na zaoceánský parník, na kterém coby muzikant lodního orchestru putoval od Evropy k Americe a naopak. Po několika letech se vrátil zpět do Ostravy, začal pracovat v Lidové škole umění a seznámil se se Petrem Škarohlídem (shodou okolností zakladatelem a prvním sbormistrem univerzitního pěveckého sboru), společně založili dětský sbor Červený květ. Další profesní kroky Josefa Kostřiby v roce 1982 vedly do Slezského divadla, kde nastoupil jako sbormistr. Když ale podepsal petici za propuštění dramatika Václava Havla z vězení, musel zase místo “ze své vůle“ opustit. Na čas se uchytil v Ostravě a po listopadu 1989 získal post sbormistra Státní opery v Praze, kde spolupracuje dodnes, i když už je oficiálně důchodcem.

Technika? Snad ne ta pěvecká, ptáme se nedočkavě.
„Ne pěvecky jsme to zvládli naprosto bravurně, zpívali jsme Dvořáka a to tak, že na konci nám ve stoje tleskal i předseda poroty a v zákulisí se o našem výkonu velmi pochvalně vyjadřovali i sbormistři jiných souborů. Dokonce jsme dostali pozvání na koncertování ve Švédsku. Technikou skutečně myslím techniku, tedy mikrofony, přijímače a tak.“

Pořád trochu nechápeme, kam pan sbormistr směřuje. Univerzitní sbor přece mikrofony a podobné vybavení používá…
„Současný trend sborového zpěvu ve světě je stále větší posun k určitému show. Tancuje se, skáče, plácá… A tak je dnes běžné, že zpěváci mají v uchu odposlech a vněm informace, kdy nastupují, v jaké tónině a podobně. Já, člověk s absolutním sluchem, jsem byl překvapen, jak to přesně to dokáží. Až potom jsem zjistil, že za tím není ani tak umění a dokonalost zpěváků, ale právě technika. Tyto detaily, tím myslím nástupy a tóniny, nejspíše byly u porotců naším hendikepem, ale jak už jsem říkal, jinak jsme zanechali velmi dobrý dojem.“

Takže s účastí velká spokojenost?
„Samozřejmě, a to hned z několika pohledů. Především jsme tam byli reprezentovat Slezskou univerzitu v Opavě a přesně tak nás všichni vnímali. Dodnes slyším to jejich Opava university! Ve světě teď o nás vědí, mluví o nás, máme tam dobré jméno a respekt. Cestu do Rakouska a tam získaný ohlas tak považuji i za určité poděkování všem, kdo nám pomáhal, ať už na univerzitě nebo mimo ni. Rozhodně to nebyl žádný zbytečný výlet. Jak už jsem říkal, zažili jsme potlesk ve stoje, dostali pozvání do Švédska. Děcka (rozuměj členové sboru, ale pan sbormistr si takové oslovení jistě dovolit může) do toho dala celé své srdíčko, jak já říkám, zpěváci měli “koule“, což je určitě velmi důležité pro další vývoj sboru. A za důležité také považuji to, že jsme nasadili české skladby, které zaujaly.“

Po návratu vystoupil sbor na několika akcích, ať už to byl dubnový koncert Prima primavera v Historické výstavní budově Slezského zemského muzea v Opavě, vystoupení pro Rotary club v kostele sv. Václava nebo recitál pro absolventy Univerzity třetího věku Slezské univerzity. Sbor měl také smutnou, ale významnou čest doprovodit na poslední cestě opavského architekta Leopolda Plavce.

Nastaly prázdniny, které ale pro Josefa Kostřibu rozhodně nejsou obdobím zahálky…
„Považuji se za velmi vytíženého člověka. Kromě skládání, například stále mám určité povinnosti vůči Státní opeře, a upravování skladeb se věnuji také psaní básní a povídek. Připravuji koncerty, hraji na klavír a varhany, třeba v kostelech, zkrátka nenudím se. A také už přemýšlím o nové sezoně Pěveckého komorního sboru Slezské univerzity.“

Ale o tom až příště. Prozatím děkujeme panu sbormistrovi za čas, který nám věnoval a těšíme se na některý z příštích koncertů.