Šest dnů, sedm míst a šest zemí aneb z Opavy na Brioni a zpět

Autor textu: Martin Bednárek

CHORVATSKO, OPAVA - My, studenti Slezské univerzity v Opavě, navazujícího magisterského oboru Kulturní dědictví v regionální praxi, jsme se vydali do zahraničí hledat „české“ stopy. Říkáte si, že to je jako hledat jehlu v kupce sena? Osobně jsme se přesvědčili, že opak je pravdou. Cestovali jsme šest dnů. Navštívili jsme sedm známých i úplně neznámých míst, u nichž by člověk ani nečekal, že mohou mít souvislosti s českými zeměmi. Projeli jsme čtyřmi státy a šesti historickými zeměmi. Nechte představivost pracovat. Začínáme.

Poznávací zájezd začal 10. října v ranních hodinách ze slezské Opavy. Dvaadvacet „odvážných“ a připravených se sešlo, aby spolu absolvovali náročnou cestu. Vyjeli jsme. Cesta Moravou proběhla bez obtíží. Hned první zkouška trpělivosti na nás čekala u Vídně. Dopravní zácpa. Když jsme se prodrali hlavním městem bývalé monarchie, uháněli jsme „směr“ Štýrský Hradec (Graz). Město, v němž se moderní styl života prolíná s historií. Lidé jezdící na kolech a uvolněná atmosféra. Hlavním bodem prohlídky byl Zámecký vrch (Schlossberg), kopec tyčící se nad městem. Výhled stál za to a město jsme měli jako na dlani. Na kopci je umístěn symbol města, Hodinová věž (Uhrturm). Věděli jste, že ve městě má mauzoleum římský císař a český král Ferdinand II. Štýrský, který jako vítěz nad českými stavy v první fázi třicetileté války nechal popravit 27 vůdců stavovského povstání? A že zde je památník arcivévody Jana Rakouského, který založil nejstarší muzeum v rakouských zemích, vzor pro opavské gymnazijní muzeum? Ze Štýrského Hradce jsme uháněli do Lublaně (Ljublana), rychle se ubytovat.

Máme tady druhý den. Ten jsme začali prohlídkou slovinské Lublaně, kdysi jednoho z center Kraňska, země náležející krátce Přemyslu Otakarovi II. Okouzlující místo, které vás konsternuje svým poklidným životem. Všechna hlavní města, která jsme navštívili, byla uspěchaná a hlučná. To neplatí pro Lublaň, jejímž centrem zažijete procházku s klidem zenového mnicha. Nenajdete tady řetězce McDonaldu ani Starbucks. Místo toho naleznete lokální restaurace a kavárničky. Každá je jiná. Dojemné bylo setkání s odkazem našeho prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka, po kterém byla pojmenována i jedna z významných ulic. TGM spolupracoval s místní univerzitou, kterou dnes navštěvuje 60% slovinských studentů. Od univerzity obdržel čestný doktorát. K modernizaci Pražského hradu přizval významného architekta Jože Plečnika, jehož Trojmostí jsme zde v Lublani obdivovali. Loučíme se. A další zastávkou je istrijská Pula.

Ubytovali jsme se. Třetí den začíná. Úsměv a vřelou tvář místního kuchaře, který připravoval snídani, nezapomeneme. Chorvatsko nás přivítalo teplým počasím. Aréna, antické chrámy, na jejichž odhalení se podílel archeolog českého původu Anton Gnirs. Tisíce let. Je zajímavé poznávat místa, která vás přesahují. Spousta z nás už Pulu navštívilo, ale spíše kvůli pláži a moři. Pula v říjnu, bez návalu turistů, se rázem mění na autentické místečko, tak jak ho neznáte. Setkali jsme se zde s odkazem Františka Ferdinanda d'Este, následníka habsburského trůnu, usilujícího jako vrchní velitel rakousko-uherské válečné flotily o její modernizaci. Dopomohly tomu i dodávky pancéřových desek z Vítkovických železáren ke stavbě lodí. „Škodovka“ zajišťovala pro flotilu, která ve zdejším přístavu kotvila, dělostřelecký materiál. Prvním admirálem Puly byl Anton Bourguignon von Baumberg, který se narodil v Heřmanově Městci nedaleko Pardubic.  Významně napomohl posílení námořní flotily před třetí italskou válkou za nezávislost v roce 1866. Na námořním hřbitově v Pule, kde jsme našli jeho hrob, odpočívá mezi jinými i František Koucký, který se stal námořníkem v sedmnácti letech. Po neúspěšné vzpouře námořníků v Boce Kotorské byl oběšen. Taky jsme zde hřbitově našli náhrobek Otto Karsche, rodáka z Brna, který byl ztracen ve vlnách lodi Hudson.

Čtvrtý den je vrcholem naší cesty. Brioni. Souostroví, které vám připomene Ostravu. Ne, nebojte se. Není to průmyslová oblast. Je to národní park, který vlastnil generální ředitel Vítkovických železáren a spolutvůrce moderní Ostravy – Paul Kupelwieser. V poslední čtvrtině 19. století začaly pod jeho rukama vzkvétat nejen železárny, ale také nová moderní čtvrť Nové Vítkovice. Poté, co uvedl do života tento svůj první velký projekt, pustil se do, dalšího. Zakoupil místo s bažinami a nemoci přenášejícími komáry a proměnil je v ráj na zemi se spoustou rozličných rostlin a zvířat, hotelů a odpočinkových míst. Vybudoval moderní infrastrukturu, podporující rozvoj cestovního ruchu. Se vzpomínkou na své dřívější působiště nechal Kupelwieser na ostrově Velký Brijun vztyčit tři ocelové rozhledny, vyrobené ve Vítkovických železárnách. Financoval – pod vedením Antona Gnirse – archeologické výzkumy antických památek. Souostroví, které zakoupil za 75 tisíc zlatých, mělo na prahu „velké války“, po dvou desetiletích jeho investic, hodnotu 35 milionů zlatých. Opět „české“ stopy.

Jméno Kupelwieser nás provází i dalším dnem. Nyní odjíždíme z Puly. Náš cíl – Pörtschach am Wörthersee v Korutanech, česky také Poříčí u Vrbského jezera (kdo by to byl řekl!). Představovali jste si někdy, jaké by to bylo, žít v pohádce? Toto malé městečko by vaši představu přeměnilo ve skutečnost. Malebná architektura, průzračné jezero Wörthersee a vše ohraničeno horami. Neznámé místo, říkáte si. Ale i zde najdeme stopy, spojující je s českými zeměmi!  Letní odpočinkové vily zde měli nejen Paul Kupelwieser, ale i jeho bratři Karl (právník spjatý s Teplickými železárnami, Poldiho hutí v Kladně i dalšími podniky průmyslníka Karla Wittgensteina) a Franz (profesor hutní akademie v Leobenu, spoluzakladatel organizovaného cestovního ruchu při Wörtersee a otec Franze ml., dlouholetého ředitele železáren v Karlově Huti u Berouna). Jen shodou okolností (a stavební činnosti) jsme nemohli navštívit zříceninu hradu Leonstein, na němž krátce žila Judita Přemyslovna, dcera krále Přemysla Otakara I., se svým mužem, korutanským vévodou Bernardem ze Sponheimu. S nimi se nečekaně pojí další česká stopa: syn Oldřich III. byl krátce břeclavským knížetem!  

Ani šestý den jsme pohádková místa neopustili. Čekal nás štýrský Leoben, český také Lubno. Horské, univerzitní městečko, upravené a lehce ospalé. Zde Franz Kupelwieser působil jako profesor a rektor místní univerzity, jeho bratři Paul a Max (také působící mnoho let ve Vítkovicích) i stejnojmenný syn zde studovali. A ejhle! Na město povýšil Leoben český král Přemysl Otakar II. Poslední zastávkou je dolnorakouské městečko hořčice Kremže (Krems). Už mě nenapadá, jak toto místo popsat. Zkusím to jedním slovem – wau! Kolem města teče poklidným proudem Dunaj. Druhá strana města je ohraničena kopci s vinohrady. Pastva pro oči. Lidé jsou zde velmi usměvaví. Na každém kroku vinárna, kavárna nebo cukrárna. Lidé se na ulicích potkávají, vychutnávají si atmosféru v místních podnicích a kavárničkách a baví se s přáteli. Musíme být silní a odolat. Náš pobyt končí, i když bychom tady rádi zůstali. Procházíme si městečko a nestačíme se divit. Hledáme stopy. Ano! Nyní jsme našli odkaz Přemysla Otakara. Objevujeme ho v jedné z historických budov Gozzoburg. A zde, na stěnách jsou gotické erby Čech a Moravy, stále ještě takřka neznámé. Máme štěstí. Příští rok už toto místo bude uzavřené.

Cesta zpět nám ubíhala rychleji než cesta tam, ale tak už to bývá. Hranice České republiky jsme dokonce překročili mnohem dříve, než bylo původně v plánu. Zájezd proběhl bez problémů, hlavně díky našemu řidiči, který nám zajistil bezpečnou dopravu v průběhu celého zájezdu. Poslední kilometry si zkracujeme zpěvem a hraním na kytaru. Míjíme ceduli s nápisem Opava. Jsme doma.