"Žádná překážka pro nás není dost velká," věří si organizátoři úspěšné besedy

OPAVA - Jejich premiérová akce přilákala na univerzitní půdu na osm desítek hostů. Vedle spolužáků, pedagogů, zástupců neziskových organizací a představitelů veřejného života dorazilo také mnoho těch, kterých se problematika handicapu bezprostředně dotýká. Vendula Čermáková a David Ambrůz, studenti oboru Sociální patologie a prevence Fakulty veřejných politik, jistě mají důvod ke spokojenosti.

Co bylo prvotním impulsem, abyste se začali věnovat vztahu společnosti k handicapovaným lidem?
David: Ještě jako student střední školy jsem potkal na ulici dvě dívky, asi také středoškolačky. Když jsme se míjeli, uslyšel jsem větu: „Proč všichni pajdají? Je to divný, svět je plný postiženců.“ Docela mě to zamrzelo a rozhodl jsem se s tím něco udělat, protože celý můj život je zároveň praxí v této oblasti. Chtěl jsem ukázat, že první dojem ze setkání s handicapovanými lidmi nebývá vždy správný.
Vendula: Myslím, že ze strany společnosti stále existují bariéry. Hmotné překážky, jako jsou schody nebo výmoly, zvládneme celkem snadno, ale překonat bariéry mezilidské, to už je složitější. Velmi důležité je nastavit dialog mezi společností a lidmi s handicapem, odstranit strach z neznámého a pak je to také především o přijetí sebe sama a svého handicapu.

Jak dlouhá byla cesta od prvotní myšlenky k samotné besedě?
David: Když se Vendy na sociální síti podělila o svou myšlenku, znali jsme se pouze jako spolužáci z oboru Sociální patologie a prevence. Vždy jsem ale věděl, že by naše spolupráce mohla fungovat. Společně jsme se potom obrátili na paní proděkanku Kolaříkovou, která se stala naší patronkou a nápadu dala konkrétní podobu.
Vendula: Na počátku jsme se inspirovali besedou o dětech postižených mozkovou obrnou. Napadlo mě, že by nebylo špatné uspořádat podobné setkání, které by ale stálo na osobních příbězích lidí s handicapem. Tak započalo osm měsíců každodenní práce.

Vaše beseda měla poměrně nezvyklý název…
David: Název byl trochu oříškem, ale jak říkám, pro nás není žádná překážka dost velká, pokud se tedy nejedná o sprinterské závody. Na jedné ze schůzek mě napadlo udělat myšlenkovou mapu. Následně jsme vybrali slova, která by besedu nejvhodněji vystihovala. Název „Boříme mýty, stavíme mosty“ z toho procesu vzešel zcela přirozeně.

Handicapovaní lidé se setkávají se spoustou předsudků? Jaké jsou podle vás ty nejčastější?
Vendula: Dle mého k nejběžnějším omylům patří, když je člověk na vozíčku automaticky považován za mentálně postiženého. Setkala jsem se také s názorem, že handicapovaný člověk by si měl hledat stejně postiženého partnera. Osobně handicap považuji za nálepku, kterou se vám snaží dát společnost. Přitom je důležité pouze to, jak se sami cítíte a vnímáte.
David: Rád bych vyvrátil představy, že handicapovaní lidé nejsou dostatečně kompetentní pro výkon vysokých pracovních pozic, nebo že handicapované děti nepatří do běžných škol, protože by zpomalovaly ostatní. Navíc z celého srdce nesnáším větu "to nezvládneš, protože jsi handicapovaný". Od mala se proti tomu tvrzení snažím bojovat, ať už sportovními nebo pracovními výkony, o kterých se hodně mluvilo i na úterním setkání.

A jak by se tedy lidé k handicapovanému člověku měli chovat?
Vendula: Tohle je velmi častá otázka a já na ni odpovídám jednoduše: Normálně a přirozeně. Nejhorší ze všeho je lítost. Soucit ano, ne však lítost. Jsou to dvě různé věci.
David: Žádná speciální pravidla pro komunikaci s tělesně postiženými neexistují, u psychických postižení je to samozřejmě trochu jinak. Určitě není dobré handicapovaného člověka pořád chválit za každou maličkost, také neustále opakované dotazy "zvládneš to, nechceš pomoct?" mohou být spíše demotivující.

Jistě už máte představu, co byste chtěli podnikat dál.
Vendula: Ráda bych, aby se problematika handicapovaných dostala více mezi žáky základních škol. Chceme-li něco změnit, musíme začít u těch nejmenších. Tudy podle mě vede cesta – nenásilnou formou přiblížit handicap dětem. Už se na nás také obrátilo několik rodičů handicapovaných dětí s prosbou o radu, proto uvažujeme nad rolí zprostředkovatelů, kteří by takové rodiče odkazovali na státní a neziskové organizace.
David: Uvažovali jsme nad oslovením základních škol a neziskových organizací, kam bychom rádi jeli diskutovat se studenty či klienty. Chceme přinášet dobrou náladu a naději, že i handicapovaní mají spoustu příležitostí v oblasti kultury, sportu i každodenního života.