OPAVA - Na oddělení italistiky Ústavu cizích jazyků Filozoficko-přírodovědecké fakulty působí Mgr. Táňa Alešová, Ph.D., od roku 2005, ale jeho atmosféru dobře zná mnohem déle. Poprvé ji totiž ochutnala hned po maturitě jako studentka tehdy ještě čtyřletého bakalářského studia angličtiny a italštiny. Cesta k jeho absolvování jí pořadí jazyků proměnila.

„Zatímco v angličtině jsem se po státní jazykové zkoušce cítila pokročilou, s italštinou jsem vlastně začínala. Na přijímačky mi za jedinou výbavu posloužilo studium z učebnice pro samouky,“ vzpomíná. Volba kombinace jazyků, jež jí šly odjakživa, byla přirozenou. „Volba Slezské univerzity? Vyplynula z okolností. Hlásila jsem se do Brna a do Opavy a přijímací zkoušky připadly na stejný termín. Rozhodla jsem se pro kratší vzdálenost a město, které jsem znala ze středoškolského života,“ vysvětluje mladá italistka z Nového Jičína. „Když jsem v Opavě chodila na hotelovku, internát byl v budově, v níž je dnes mé pracoviště,“ usmívá se.

Bakalářku na závěr opavského studia zaměřeného k překladatelství a tlumočnictví věnovala tématu z italských reálií. V práci „Pocit italské národní identity“ ji vedl Adriano Mondelli a hodně si z ní dodnes pamatuje. „Než se k tomu dostanu, ráda bych vysvětlila, jak se italština stala mým prvním jazykem,“ nabízí dr. Alešová prožitou zkušenost. „Románské jazyky jsou bohatší, mají zajímavější slovotvorbu a navíc v určitém smyslu jsou těm slovanským bližší než germánské,“ uvažuje nahlas a přitom přiznává, že v poznání jejich zajímavosti ji nejvíce ovlivnila a dosud ovlivňuje vedoucí oddělení doc. Eva Klímová. „Na Masarykově univerzitě v Brně už to byla jednooborová magisterská italština ukončená diplomkou zabývající se osobností italského obrozeneckého prozaika 19. století. Ippolito Nievo mě bavil, ale totéž se dá uvést na adresu italských literátů 20. století, třeba v povídkové tvorbě jsou výborní,“ odhaluje dr. Alešová své profesní zájmy.

Když ji někdejší opavští vyučující pozvali k výběrovému řízení na místo odborného asistenta, přijala a uspěla. „Situace na pracovišti mě ale přivedla k definitivní změně odborné orientace. Pravda, dříve jsem pokukovala spíš po jazykovědě, souzená mi však vzhledem ke specializaci dalších kolegů, zejména doc. PhDr. Evy Klímové, Ph.D., a Dott. Giorgia Cadoriniho, Ph.D., byla literatura,“ konstatuje. Učiněného rozhodnutí ovšem nelituje. Doktorské studium v Brně jí přineslo jak řadu poznatků zúročených disertací „Recepce díla Bohumila Hrabala v Itálii“, tak zesílilo vědomí její sounáležitosti ke Slezské univerzitě. „Práce je tady pěkná,“ potvrzuje.

Za touto poněkud lakonickou charakteristikou se skrývá znalost poměrů malého pracoviště. „Jistou dobu jsme byli na všechno jen tři, a tak člověk musel zvládnout výuku většího počtu předmětů,“ netají dr. Alešová, v jejímž zaměření mezi nimi vedle italské literatury figurují praktický jazyk a italská lexikologie a lexikografie. Pedagogické povinnosti snoubí od roku 2011 s vedením pobočky Společnosti přátel Itálie v Moravskoslezském kraji, jejíž sídlo není v krajské metropoli, ale na opavské adrese. „Jsme neziskovým občanským sdružením, a tak se těšíme z každého kroku vedoucího k postupnému rozvoji,“ prezentuje Společnost přátel Itálie, vzniklou u nás celoplošně na počátku devadesátých let 20. století, jejíž slogan říká, že spojuje dvě země a dvě kultury.

Moravskoslezská pobočka pořádá kurzy italštiny v Ostravě a v Opavě, vloni pak realizovala i přípravku pro ty, kdo uvažovali o studiu tohoto jazyka na Slezské univerzitě. „K jiným společenským aktivitám, např. k cyklu setkání s jednotlivými italskými regiony, zveme členy a příznivce dvakrát až třikrát ročně,“ přibližuje dr. Alešová a využívá příležitosti k pozvání na to nejbližší. V opavské čajovně Harmonie se 18. března od 19 hodin bude konat přednáška Ivo Petra, horského vůdce, autora několika knižních titulů a čilého publicisty známého ze stránek cestovatelských časopisů, o tajemných Apeninách a jejich nepřeberných přírodních pokladech. Program slibuje dokonce i pro „rozmazleného“ poutníka počátku 21. století lahůdku v podobě nevšedního představení skutečné terra incognita.

Sama dr. Alešová Apeninský poloostrov navštívila mnohokrát, během bakalářského studia pobývala tři měsíce na Università di Bologna, v průběhu magisterského pak strávila v rámci programu Erasmus půl roku v Benátkách. Přesto by si ani zdaleka netroufla tvrdit, že už Itálii dostatečně zná. „Kdepak, chybí mi zkušenost z přilehlých ostrovů a při pohledu na mapu cítím dluh i vůči té části země, která představuje onu pověstnou botu,“ popisuje a myslí tím na podstatnou část italského jihu. Z toho, co už viděla, ji uchvátily Benátky. „A pokud máte na mysli obecné kulturní hodnoty, jsem samozřejmě fascinovaná renesancí, jejíž zdroje nemůže návštěvník Itálie vyčerpat snad nikdy,“ loučí se rodačka z Telče, která dokázala hned úvodní otázku předjímat. „Aha, myslíte jméno. Ale počkejte, budete se možná divit. Tatínek, zase po svém otci, tvrdí, že nějaká vzdálená přízeň s Mikolášem Alšem v rodině být může. Dali jsme si proto s bratrem úkol podívat se jednou na rodový kmen blíže,“ uzavírá dr. T. Alešová.