Vzpomínka na výtvarného pedagoga Antonína Braného, který studenty učil převádět příběh do fotořeči

OPAVA - K pedagogické praxi se fotograf Mgr. Antonín Braný (1954 - 2010) dostal už před rokem 1980 a od té doby tvořila takřka nepřetržitě významnou součást jeho tvůrčí životní cesty. Jenom působiště se pochopitelně postupně měnila. Vždyť dávno pryč jsou časy, kdy z Prahy přišel na první z nich, Krajskou lidovou konzervatoř v Ústí nad Labem!

Pro Slezskou univerzitu je ovšem nejpodstatnější, že o deset let později našel uplatnění na nově vzniklém opavském Institutu tvůrčí fotografie (ITF), na němž pevně zakotvil. „Před rokem 1989 musel být fotograf na volné noze registrován u Českého fondu výtvarných umění. To dnes neplatí. I proto nouzi o studenty nemáme. Ale jejich zájem jistě souvisí také s potřebou sebevzdělávání a s uvědoměním si, že dobrovolnost je poznaná nutnost,“ vyjádřil Mgr. A. Braný proměnu dostupnosti fotografie jen nedlouho po svých pětapadesátinách při soustředění posluchačů a pedagogů ITF na Horní Bečvě.

Sám se ve výuce věnoval zvláště předmětu Základy reportážní fotografie. „Aby se fotografie nestala jen podpůrnou berličkou textu a byla s ním rovnocenná, sleduji vyváženost obrazu a obsahu a dále se snažím posluchače přesvědčit, že reportáž je dobré vnímat jako samostatné pojednání o problému. A to už jsme u reportáže koncipované jako přípravy na knihu a navazující výuku, kterou kolega Jindřich Štreit,“ vysvětlil a s úsměvem připomenul svého nejúspěšnějšího žáka, jímž nebyl nikdo jiný, než další z jeho tehdejších kolegů na ITF Petr Velkoborský. „Dávám každému volnou ruku a ve výuce směřuji ke zevšeobecnění problému. Jinak řečeno, chci držet takový koncept, v němž jsou posluchači režiséry příběhu a svým interpretačním přístupem vytvářejí esej. A věřte mi, že převést příběh do vizuální polohy není snadné,“ shrnul A. Braný své zkušenosti.

Jako pokračovatel rodu fotografů dobře věděl, jak kontakt s mladými mění jeho vlastní úhel pohledu. „Jsou pružní a mají výhodu, kterou přináší proměna obrazové řeči. Její jiná skladba znamená, že to, co kdysi bylo považováno za kompoziční chybu, je dnes vlastně hledáním nové cesty,“ potvrdil. Svou tvůrčí cestu spojil s asijskými výboji do Indie a Malých Sund. V indické Bombaji se A. Braný v roce 1999 prezentoval společně s Vojtěchem Bartkem, Miroslavem Myškou a Jiřím Votýpkou jako host tvůrčí skupiny ITF Milan fotografiemi z dlouhodobě vznikajícího cyklu Fragmenty a o necelé dva roky později se na „místo činu“ vrátil jako jeden z kurátorů výstavy devíti autorek nazvané Ženský pohled, k níž též napsal úvod do katalogu. Obě výstavy obeslala např. první absolventka magisterského studia na ITF Irena Armutidisová (teď už docentka, prorektorka Vysokého učení technického v Brně pro marketing a vnější vztahy a vedoucí Kabinetu fotografie jeho Fakulty výtvarných umění), z nynějších pedagogů tam vystavoval ještě Tomáš Pospěch (1999) a Dita Pepe (2001).

„Indie a Malé Sundy znamenají u mě časové rozpětí let 1999 - 2006. Samozřejmě, část materiálu už byla i vystavena, ale všechen není dosud zpracován,“ přiznal a nezatajil, že by rád svůj dětský sen zrozený z četby cestopisů Halliburtona, Hanzelky a Zikmunda, který se mu zmíněnými cestami začal naplňovat, dosnil dalším soustředěným a uvolněným pobytem v Asii. „Být tam tak měsíc sám, znovu si vychutnat a poté překonat uchvácení samotnou realitou a nechat se vést kulturou jiného světa… Ale kamarádi-cestovatelé by mně chyběli,“ vrátil se z tropických končin do atmosféry Beskyd.

Na sklonku své tak nečekaně záhy ukončené profesní cesty se Mgr. A. Braný nejvíce věnoval reklamní fotografii. Tvrdil, že i v ní platí známý požadavek „nakupuj u odborníka“. „Jak s oblibou říkám, když vás bolí zub, pomůže zubař, nikoliv soused s vrtačkou,“ ilustroval svůj pohled na potřebu specializace. „Takže je to hlavně o důvěře zákazníka,“ poznamenal s vědomím, že klientelu lze získávat pouze opakovaně kvalitními výsledky.

Mgr. A. Braný vytvářel rovněž četné katalogy a kalendáře, obálky časopisů, pracoval pro nakladatelství a na reportážních portrétech celebrit. „Neopouštím ani knihy, ale nejsou to takové, jakou byla třeba první monografie Františka Drtikola (jemu věnoval už v roce 1981 svou diplomovou práci na FAMU - pozn. autora), kterou jsme s Vladimírem Birgusem vydali v roce 1988 v Odeonu,“ vypočítal své další aktivity. „Spolupráce se známými společnostmi či výtvarnými studii na jedné straně pochopitelně reflektuje vkus těch, kdo rozhodují o zakázkách, na druhé pak přináší neobvyklou možnost nahlédnout do komerčního světa a poznat pravou tvář lidí, které většina ostatních zná třeba jen z televizní obrazovky,“ přiblížil scénu, na níž se vedle externího působení na ITF pohyboval. Je škodou pro nás pro všechny, že mu jeho mnohé další záměry nebylo dopřáno naplnit.