„Je to makropulovský příběh,“ říká o svém vztahu k bratřím Čapkům pedagog Hasan Zahirović

OPAVA - Pochází z Bosny a Hercegoviny, ale to mu nijak nebrání, aby se tady v České republice, kde už sedm let žije, zapojil do kulturního dění. Vedle divadelních aktivit a různých performens v Brně a Praze, a aktivit seznamujících našince s divadelní kulturou zemí bývalé Jugoslávie, patří k velkým propagátorům odkazu Josefa a Karla Čapkových. Už proto se aktivně zapojil do života Společnosti bratří Čapků. Jmenuje se Hasan Zahirović a v současné době je odborným pedagogem oboru Kulturní dramaturgie na Filozoficko-přírodovědecké fakultě v Opavě.

Zatím poslední akcí Společnosti bratří Čapků bylo odhalení pamětní desky “princezně z Krakatitu“ Věře Hrůzové, které se uskutečnilo 26. července v Mikšově mlýně ve Skalici nad Svitavou. Letos uplynulo 35 let od chvíle, kdy opustila tento svět. Proto jsme naše prázdninové povídání s Hasanem Zahirovićem, který se jako znalec života bratří Čapků stal ve Skalici průvodcem po mlýně a okolí, věnovali hlavně jeho aktivitám ve Společnosti bratří Čapků.

Nejprve jsme se zeptali: Jaké bylo z vašeho pohledu odhalení pamětní desky?
Výjimečně povedené! Především se tam sešla rodina Věry Skoupilové-Hrůzové, několik generací z různých končin světa, příznivců života a díla bratří Čapků z celé republiky, místní patrioti z Moravy, především Brna, Boskovic, Skalice nad Svitavou… Tajemný Mikešův mlýn s bohatou historií, kde se scházely velké osobnosti první republiky a zároveň přátelé rodiny Skoupilovy, najednou celý ožil. Měl jsem radost, že se aktivní členové Společnosti bratří Čapků mohli podělit o své zkušenosti a zapojit se do plánování dalších akcí. Mojí snahou je, aby se naši sympatizanti scházeli nejen tady v republice, ale po celém světě.

Věra Hrůzová (1901-1979), později provdaná za těžaře Josefa Skoupila, byla pro Karla Čapka tajnou láskou a múzou, která jej inspirovala při psaní postavy princezny Wille v románu Krakatit. V místě, kde je dnes pamětní deska, žila od roku 1923, kdy její manžel mlýn koupil. V českých literárních kruzích se o ní a o vztahu s Čapkem dlouho nemluvilo, až po smrti Věry v roce 1979 byla poprvé zveřejněna její korespondence s Čapkem (Věře Hrůzové. Dopisy ze zásuvky, vydal Malantrich v roce 1980), v níž je naprostá většina dopisů adresována právě do Skalice.

Nemrzelo Vás a kolegy, že Mikešův mlýn je dnes v relativně špatném stavu?
Vůbec ne, pravidelně navštěvuji pamětníky rodiny Skoupilovy-Hrůzovy a rodinu Barešovu, které mlýn patří. Jsou to velmi rozumní lidé, kteří jsou si vědomi významu mlýna pro československou historii, pro Skalici nad Svitavou a celý český národ. Ostatně celou akci finančně podpořili, nezůstalo tedy jen u odhalení desky, ale podíleli se také na přípravě velké moravské hostiny s cimbálovou muzikou. Barešovi ve mlýně provedli rozsáhlé úpravy a postupně mu vrací jeho starý lesk. Brzy bude opravena fasáda. Časem plánujeme instalovat informační desku o historii mlýna a jeho obyvatel a rovněž o princezně z Krakatitu – Věře Skoupilové-Hrůzové, chybět nebude ani příhodná výstavní síň.

Mohu tedy potvrdit, že mlýn je v dobrých rukou. S rodinou, majiteli, skalickým starostou Černým a místními lidmi si výborně rozumíme a společně pracujeme na tom, aby se uchovala vzpomínka na osud vzácné rodiny, kterou stát kdysi připravil o veškerý majetek.

Představte nám Společnosti bratří Čapků, co vlastně dělá a kam směřuje?
Spíše co nedělá. Společnost bratří Čapků totiž existuje nepřetržitě od roku 1947. Především se snažíme zachovávat památku na život a dílo čapkovské rodiny. Nejedná se tedy jen o Karla a Josefa, ale celé generace po nich, o lidi, kteří měli co do činění se životem bratří Čapků, například o jejich sestru Helenu Koželuhovou-Čapkovou. A také o osobnosti, které se zabývaly dílem a životem obou bratří. Společnost přispívá rovněž k tomu, aby se trvale a intenzivně uplatňoval duchovní vliv bratří Čapků, jejich odkaz filozofický, mravní a sociální, myšlenky humanismu a demokracie v pojetí T. G. Masaryka. Na jednu neziskovou organizaci máme úkolu ažaž. Je to spíše poslání, jinak sloužit takovýmto velikánům české a světové kultury ani nelze.

Tímto vyzývám všechny, kteří má zájem, ať se přihlásí do naší zajímavé společnosti. Přihláška je k dispozici na webu společnosti. Se Společností pořádáme různé tematické akce, když už jsme u "princezny z Krakatitu", v listopadu v Městské knihovně v Praze uvedeme pořad právě o ní.

Sledujete i jiné aktivity okolo odkazu bratří Čapků? Co třeba boj o jejich vilu v Praze?
Karlovu polovinu vily nakonec koupila Praha 10. Mám velkou radost, že jsem byl coby čapkolog přibrán do týmu pracovníků Národního památkového ústavu, který nyní zpracovává Karlovu pozůstalost, a že mohu své znalosti uplatnit tím nejlepším možným způsobem. Mým úkolem je pomoct zaevidovat písemnou dokumentaci, mimo jiné osobní korespondenci a fotografie. Ve skutečnosti se nejedná pouze o pozůstalost Karla Čapka a jeho manželky herečky Olgy Scheinpflugové, ale také o věci její sestry Boženy Konrádové-Scheinpflugové a jejího manžela spisovatele Edmonda Konráda, bratra Karla Scheinpfluga a jeho choti spisovatelky Jaroslavy Reitmannové. A také o pozůstalost dvou generací posledních Scheipflugů, kteří ve vile žili.
Společnost bratří Čapků sleduje pamětní desky, busty, sochy, zda jsou na svém místě a v dobrém stavu. Před několika dny jsme zjistili, že v Anglickém dvoře v Karlových Varech, kde Karel Čapek ve třicátých letech pobýval, tvořil a potkával se s Masarykem, byla krásná deska, ale už je pryč! Noví majitelé o ni neměli zájem a my teď zjišťujeme, kde je jí konec. Třeba v benátské galerii Gugenheim jsme objevili falešný obraz podepsaný Karlem Čapkem. Po intervenci Společnost jej galerie stáhla z výstavy. Píšeme, sledujeme, snažíme se!
Čapkům se jednoduše řečeno slouží. Byly to velké osobnosti, které během svého krátkého, ale zato čestného a bohatého života vytvořily mimořádná díla. Jak víte, Josef Čapek měl dceru Alenu a po ní zůstaly děti, které na rodinný odkaz nedají dopustit.

Setkal jste se s Čapky a jejich příznivci i jinde ve světě? Kde nejdál?
Je nás požehnaně. A báječně spolu vycházíme. Osobně udržuji styky s čapkovci v Americe, dokonce i s nejznámější čapkovskou americkou překladatelkou Normou Comradou. Stýkám se rovněž se záhřebskými bohemisty, s bělehradskými o poznání méně. Mohu se pochlubit, že nejvzdálenější přátele máme v Japonsku. V Tokiu jsem se dokonce setkal s velkým příznivcem díla bratří Čapků Shunsuke Nakatou, který mi ukázal nejen obrovská knihkupectví s překlady skoro všech knih Karla Čapka, ale také čajovnu Karla Čapka a kavárnu Dášeňka. Profesor Nakata se snaží udělat si sbírku všech japonských vydání čapkových děl. Čapek byl kosmopolita, a proto tolik přitahuje i nás, cizince. Doufám, že se z jedné části jeho vily stane badatelna otevřená světu, jež bude utužovat kontakty se zahraničními příznivci díla bratří Čapků.

Jak jste se vůbec k bratřím Čapkům dostal vy osobně?
Je to makropulovský příběh. Netrvá sice 337 let, třebaže mám někdy pocit o opaku. Na střední škole jsem si půjčil knihu Karla Čapka Obrázky z domova, což bylo první vědomé setkání s tímto autorem. Hned jsem se zamiloval do jeho knih, výjimečného humoru, jazyka, ale také do Česka. Postupně jsem se jako divadelník seznamoval s jeho hrami. Během doktorského studia v Brně jsem přednášel cizincům v angličtině o Karlu Čapkovi v rámci předmětu Modern Czech Theatre na Filozofické fakultě MU. Po jedné čapkovské konferenci v Divadle na Vinohradech před několika lety mě oslovila výjimečná skupinka z výboru Společnosti a zanedlouho jsem se stal členem jejich týmu. A já, když se dostanu do týmu, hraji za něj naplno. Je nádherné vědět, že jsou lidé, andělé strážní této země, kteří se snaží o to, aby se nezapomnělo na poselství bratří Čapků a osobnosti, které je obklopovaly.

Které Čapkovo dílo je vám osobně nejbližší?
Divadelní hry, ale to zřejmě proto, že jsem profesí divadelník. Tomuto tématu se věnuje i má disertační práce. Obdivuji také jeho novinářskou práci, sloupky, včetně těch cestopisných, jež neztratily nic ze své aktuálnosti, téměř jako by je psal včera.

Vy jste se v naší zemi stal velkým propagátorem divadelní kultury zemí bývalé Jugoslávie. Povedlo se Vám třeba tady nějak prezentovat Čapka v jiném jazyce?
To je můj dlouhodobý cíl. Nejvíce jsem pyšný na to, že se Čapkova dramata poprvé zařadila do programu Filozofické fakulty v Sarajevu díky prof. a spisovateli Almiru Bašovići (Obrazy ze stříbrného století, RE: Pinocchio). Bohužel, souborné vydání her Karla Čapka v prostoru bývalé Jugoslávie dosud ještě nevyšlo, i když jsem žádal různé nakladatele, aby za tím účelem oslovili bělehradskou a záhřebskou bohemistiku, s nimiž jsem v kontaktu. V Bosně a Hercegovině mám výbornou spolupracovnici, slečnu Adisu Zuberovićovou, s níž dlouhodobě propaguji Karla Čapka. Ona sama přeložila tři jeho dramata do bosenštiny. Ta vyjdou tiskem na podzim díky nezměrné pomoci českého velvyslanectví v Sarajevu. Nesmím zapomenout ani na české ministerstvo kultury, které uveřejňování děl bratří Čapků soustavně podporuje, a to i navzdory podmínce, že grant může získat jen „současná“ tvorba. Ve světě je o Čapky stále zájem.

Velký dík patří i nakladateli Žarku Milenićovi z Brčka, který v časopisu Riječ vícekrát otiskl čapkovská díla, dokonce celé jedno číslo věnoval bratřím Čapkům. Je to skutečný milovník české literatury, vydal také hry Magdaleny Frydrychové, básně Jana Skácela, Milana Kundery a dalších autorů.

Máte za sebou řadu divadelních akcí v prostorech, které až tak nejsou divadelními, což je trend, který v poslední době začala aplikovat i česká divadla. Kdy se dočkáme také nějakého netradičního zpracování některé čapkovské literární předlohy či hry ve vaší režii?
Na autorskou režii si bezpochyby ještě počkáte; nyní se plně věnuji studentům v Opavě, s nimiž mám do budoucna mnoho plánů. Ve slezské metropoli v současné době naplňuji veškeré své ambice, i když od režie neutíkám. Tento semestr se náš obor kromě festivalu Na cestě poprvé zapojí do Noci divadel a při té příležitosti se třeba ujmu režie. Nyní už se poohlížím po vhodném site specific prostoru. Opavu příliš neznám, ale těším se, že ji více prozkoumám. Jsem si jistý, že najdu výborná místa pro divadlo – chátrající budovy, novostavby, domy, bazény, továrny… Site specific miluji a mám za to, že pro studenty bude přínosné hrát divadlo v netradičním prostoru. Chtěl jsem také, aby se sami zapojili do hledání vhodných lokalit pro své inscenace, ale oni mě přesvědčili, že už mají dohodnutou spolupráci s loutkovým divadlem Střediska volného času v Opavě a času není nazbyt. Nechtěl jsem za každou cenu trvat na svém, protože v Opavě působím teprve od února, některé věci jednoduše potřebují dozrát, umění nelze tvořit pod nátlakem. Přesto mě mrzí, že studenty experimentování neláká, ale musím se s tím vyrovnat.

Obor Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo je přednášený na Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Připravuje odborníky pro práci nejen v divadlech, ale v oblasti kultury vůbec. Nesoustředí se jen na klasické divadelní prostředí, ale posluchače připravuje i na práci v alternativním divadle, v netradičních prostorech či s různými subkulturami. Při výuce je významný prostor věnován praktické přípravě, obor spolupracuje např. s Národním divadlem moravskoslezským, Divadlem Petra Bezruče či Slezským divadlem v Opavě, jeho studenti působí na různých festivalech a sami každoročně organizují multižánrový festival Na cestě. Významná je i podpora veškerých tvůrčích aktivit posluchačů již během studia.