Svoji kariéru tlumočníka vlády USA začal Michael Borek jako noční vrátný v Praze

OPAVA – Aby dostudovaný inženýr ekonomie Michael Borek nemusel přijmout funkci v totalitním Socialistickém svazu mládeže (SSM), dal raději výpověď a začal pracovat jako noční vrátný. Ale jak se říká, něco špatného je pro něco dobré. Ve vrátnici začal poslouchat vysílání BBC. Propadl angličtině, a aniž to tušil, začala pro něj nová etapa života. Dnes žije ve Washingtonu, je překladatelem a tlumočníkem amerických prezidentů a také uznávaným fotografem.

Michael Borek se 13. listopadu přijel na pozvání svého přítele, dokumentaristy a pedagoga Petra Jančárka podělit o své bohaté pracovní i životní zkušenosti se studenty Slezské univerzity. Na akademické půdě ho čekala hned dvě setkání. Dopolední se uskutečnilo na půdě Ústavu fyziky a bylo věnováno fotografii. Michael Borek představil posluchačům některé své fotografické projekty a nenuceně vyprávěl o tom, jak práci fotografa vnímá. Třeba téma inspirace: „Inspirují mne hlavně malíři, zejména surrealisté. Fascinuje mne propojení reality se snovou fikcí, takové to tajemno dvou nezávislých světů a možná i vzájemně nekomponující detaily,“ řekl mimo jiné Michael Borek a prozradil i některá jména: „Mými vzory jsou například René Magritte, Paul Delvaux, z českých umělců třeba Toyen nebo Kamil Lhoták.

Velkou fotografickou inspirací mu byl a je Josef Sudek. „Pamatuji si, když jsem ho potkával v Praze, jak ověšen nezbytnými věcmi kráčel třeba na Petřín,“ svěřil se Michael Borek a pokračoval: „Fascinuje mne jeho poetika, to, jak dokáže zachytit i zdánlivě nezajímavé věci a místa. Já jsem vyrůstal v paneláku, tedy naprosto nepoetickém prostředí a Sudkovy snímky pro mne byly tím snovým místem plným krásy.“

Tím, že Michael Borek hodně cestuje, hledá krásu i v místech, kde ji jiní nevidí. Třeba v hotelech, výhledech z oken či běžně používaných věcech. Tak vznikl jeden z jeho projektů nazvaný Co vy na to, pane Sudku?  Další projekt dostal název S okamžitou platností a je tvořen kolekcí fotografií z opuštěné továrny na krajky v Scrantonu: „Opuštěné industriální stavby jsou častým námětem fotografů, ale já to chtěl pojmout trochu jinak. Původně se vše mělo jmenovat Krajkárna v Scrantonu, ale když jsem pátral po historii továrny, zjistil jsem, že v roce 2002 se tamní dělníci dozvěděli: „S okamžitou platností továrnu zavíráme“ a výroba skončila. To bylo pro mne stěžejní a já se pokusil zachytit atmosféru v duchu tohoto s okamžitou platností,“ vypráví o projektu Michael. V kolekci tak uvidíme snímky nejen z výrobních a kancelářských prostor, ale třeba i kuželkárny, basketbalové tělocvičny či divadelního sálu, kde dodnes stojí na pódiu opuštěná židle, jakoby z ní před několika vteřinami někdo vstal.  

„Když fotím, hledám především světlo. Rád si hraji se dvěma světy, kdy na snímku není hned jasné, co to přesně je a musí se tak člověk k fotografii vracet. Říkám tomu campari efekt, napijete se jednou, zprvu to třeba ani nechutná, ale máte nějakou potřebu zkusit to znovu a uděláte to,“ prozradil část svého tvůrčího know-how Michael Borek. Další svoji tvůrčí filozofii odhalil posluchačům vzápětí: „Neustále poslouchám, že řada fotografů má pocit, že musí za každou cenu přinést třeba deset fotek. Stráví tím celý víkend, nachodí řadu kilometrů, ale nic pořádného nenafotí.

Uvědomí si, kolik času a sil je to stálo a výsledek je nic,“ navodil v učebně Michael Borek pocit marnosti tvůrce a pokračoval: „Já si jednou při prohlížení obrazu Edwarda Hoppera Noční ptáci uvědomil, kolik času stálo malíře namalovat tento obraz a že to za ten čas stálo. Povedlo se mi totiž získat skici, kterými se na obraz připravoval. Hodiny a hodiny si maloval jen tak tužkou detaily budoucího obrazu a teprve až poté se pustil do obrazu samotného. A tak by měl pracovat i fotograf. Nehonit se za snímky za každou cenu, ale dobře si vše připravit, promyslet, počkat si na nejlepší světlo a teprve pak zmáčknout spoušť.“

Odpoledne pak Michael Borek k besedě pozval především posluchače angličtiny na Ústavu cizích jazyků. Ti zaplnili kinosál H3 a naslouchali vyprávění o tom, co práce překladatele a tlumočníka člověku přináší, ale i odnáší.
„Když překládáte písemný text, máte čas a prostor to třeba konzultovat se svým editorem. Když ale tlumočíte, zejména na té nejvyšší úrovni, například ministrům nebo prezidentovi, není prakticky žádný čas na přemýšlení a každá malá chybička se může stát velkou chybou,“ upozorňoval Michael Borek na některá úskalí své práce. Budoucím angličtinářům vysvětlil, jak je důležité neustále se zdokonalovat, je-li to možné, nastudovat si předem problematiku nebo alespoň promluvit s tím, komu má tlumočit. Důležité je také dodržovat společenská pravidla: „Mezinárodní akce se řídí protokolem, který se musí dodržovat. Ideální tlumočník je ten, o kterém nikdo neví, ale ovládá umění být vždy přesně tam, kde je potřeba. Občas tlumočník pomáhá třeba při focení novinářů, musí pomoci, ale zároveň tak, aby nebyl „v hlavní“ roli a nezastínil politiky,“ popisoval praktické momenty tlumočení Borek a dodal: „Tlumočník je takový číšník na slova. Jen plně naplňuje to, co jeho klient řekne“.

Michael Borek Narodil se v r. 1958 v Praze. Na Vysoké škole ekonomické získal titul inženýra a bezprostředně poté nastoupil v podniku zahraničního obchodu Music Export. Když byl tlačen do funkcionaření v SSM, dal raději výpověď a začal pracovat jako noční vrátný a domovník. Pod vlivem vysílání BBC se začal učit anglicky. Na radu známé si udělal v r. 1987 státní tlumočnické zkoušky a nastoupil k Pražské informační službě jako průvodce a tlumočník. V listopadu 1989 překládal redaktorům časopisu Time a v r. 1992 začal překládat pro banku, která ho následně vyslala pracovně do USA. Zde se po čtyřech letech osamostatnil a trvale zůstal ve Washingtonu jako překladatel a tlumočník. V r. 1997 uspěl  v konkurzu a stal se tlumočníkem Ministerstva zahraničí USA. Pro vládu USA, ale i soukromé subjekty, pracuje dodnes. Vedle tlumočení je uznávaným fotografem, např. na jaře vystavoval v pražském Americkém centru. Je  též vášnivým hráčem stolního tenisu, který i trénuje.

Cesta k tlumočení prezidentům – pro Michaela Borka to bylo poprvé v roce 1998 při návštěvě českého prezidenta Václava Havla v Bílém domě u prezidenta USA Billa Clintona – je dlouhá. Nejprve si musel udělat české zkoušky a začal pracovat pro Pražskou informační službu. Měl štěstí, v listopadu 1989 provázel redakci časopisu Time a tlumočil redaktorům události a jednání, která revoluční dny provázela. Tady poprvé poznal Václava Havla a další osobnosti. V roce 1992 se pracovně dostal do jedné banky, která ho následně poslala pracovně do USA. „Nejprve to mělo být na pár týdnů, pak pár měsíců, pak z toho bylo pár let a nakonec na celý život. Někdy v roce 1996 mi firma poděkovala za služby a oznámila, že mne už nepotřebuje. Zvažoval jsem, co dělat. Zelenou kartu jsem už měl, a tak jsem odjel do Washingtonu a začal psát do různých firem a nabízel jim své služby. Napsal jsem asi sedm set dopisů a dostal asi třicet odpovědí,“ popisuje Michael Borek začátky „volné nohy“ za oceánem. Začal pracovat, bral prakticky vše, aby se uživil a v USA zakotvil natrvalo. „Po čase jsem dostal možnost konkurzu na místo tlumočníka vlády USA. Uspěl jsem a stal se externím spolupracovníkem ministerstva zahraničí. V podstatě pro ministerstvo dělám různé akce, například třítýdenní výjezdní programy, kdy je jeden týden ve Washingtonu a pak se cestuje do dalších měst,“ popisoval Michael Borek s tím, že sečtený čas, strávený na pracovních cestách, by vydal určitě dva měsíce ročně.

Michael Borek ale netlumočí jen ministrům nebo prezidentům. Občas tlumočí i pro firmy či jiné organizace, tato práce je zpravidla lépe placená, ale také u soudů. A samozřejmě překládá. Kdyby prý měl rozdělit čas věnovaný tlumočení a překládání, bylo by to asi 40:60. Raději tlumočí simultánně než konsekutivně, rád hlavně politiku, ekonomii, nerad chemii. Vůbec oblasti, kde se vyskytuje hodně vzorců, jsou prý pro tlumočníky velkým oříškem. Také nemá rád tlumočení přednášek, kdy řečník čte z PowerPointu. „Jednou jsem tlumočil nějaké jednání pro armádu a jakýsi poručík tam přednášel o programu obrany. Četl to z PowerPointu, už to je nepříjemné a neosobní, ale hlavně to měl plné zkratek. Já se zeptal, zda by mi mohl říci, co ty zkratky znamenají, ale on odpověděl, že to také neví. A teď to překládejte…“ zavzpomínal Michael Borek na jednu ze svých příhod.