„Češi by se měli oprostit od euroskepticismu, aby mohli být na kontinentě více slyšet,“ soudí Thomas Schneider

Zájem o země středovýchodní Evropy, jež pro něj na mapě starého kontinentu představovaly až do první návštěvy Prahy před dvěma desítkami let černou skvrnu, ho v září 2008 přivedl na germanistické pracoviště Ústavu cizích jazyků. Od té doby tu Dr. Thomas Schneider úspěšně působí nejen jako lektor DAAD (Deutscher Akademischer Austausch Dienst).

„Abych byl upřímný, na cestu do neznáma jsem se předem připravil vizitací Opavy a Slezské univerzity. Setkání s Ivou Kratochvílovou a Klausem Wernerem mě přesvědčila, že to bude správná volba. Nic tedy nebránilo tomu, abych souhlasil hned s pětiletým pobytem,“ nechává Dr. T. Schneider nahlédnout ke kořenům rozhodnutí, na něž zpočátku sám nahlížel jako na dobrodružství. Prostřednictvím Německé akademické výměnné služby ho proměnil ve velkou pozitivní zkušenost. Takovou, že když pět let jeho opavského působení uběhlo, prodloužil si ho ještě o další rok. „Ale to už je definitiva, čas návratu nastává,“ potvrzuje.

Studoval hlavně v Bonnu a ve Frankfurtu a do české metropole se prvně podíval v době, kdy pracoval na doktorské práci z politické filozofie, v níž se zabýval zvláště osobností Thomase Hobbese. Později se vrhl na vydavatelskou činnost a stal se editorem německy píšícího autora rumunského původu Paula Celana (vlastním jménem Paul Antschel, posléze Ancel; z něho vznikl anagram Celan) a spolueditorem děl Ernsta Meistera. Kromě toho pedagogicky působil na Rheinisch-Westfälische Technische Hochschule (RWTH) Aachen, která je v současnosti jeho zásluhou pro opavské germanisty na Ústavu cizích jazyků Filozoficko-přírodovědecké fakulty jedním ze zahraničních partnerů, kam mohou posluchači v rámci programu Erasmus vyjíždět na studijní pobyty. Nabízené možnosti už využil třeba Richard Mazurek…

„Je až udivující, jak brzy se Opava stala mým druhým domovem,“ reaguje Dr. T. Schneider na otázku po „aklimatizaci“ ve zcela novém prostředí a dodává, že pedagogická, ale i vědecká práce, protože v ní i tady pokračoval, mu přinesla řadu zkušeností. „Nepatří k nim poznání, že by zde někdo ke mně přistupoval s předsudky, naopak setkával jsem se vždy s velkou dávkou empatie, ochoty pomáhat a spolupracovat, zvykl jsem si též na vyšší míru improvizace, než na jakou jsem byl až dosud zvyklý. Mezi kolegy cítím volnost, přirozenost a pohotovost,“ nešetří Dr. Schneider pozitivním hodnocením, což ovšem neznamená, že by neviděl též jistá úskalí.

„Tím největším bylo chování studentů ve výuce, jejich pasivní přístup, jejich až přemrštěně velká víra v autoritu učitele a obava s ním komunikovat a diskutovat,“ konstatuje s tím, že se rozhodl takové postoje ze strany těch, s nimiž pracoval, radikálně změnit. „Dobře jsem ovšem věděl, že pozvednout kulturu komunikace a diskuse vyžaduje značné úsilí i nad standardní rámec vyučovacího procesu,“ přiznal Dr. Schneider. Z toho pak odvodil své rozsáhlé tvůrčí aktivity, jimiž se natrvalo zapsal jak do análů oddělení germanistiky Ústavu cizích jazyků, tak do mimoškolní činnosti celé Slezské univerzity. Nadšené vedení divadelní skupiny a její vřele přijímaná veřejná vystoupení, filmové produkce provázené zasvěceným komentářem k dílům národních kinematografií německy mluvících zemí, mediálně známé Dlouhé noci krátkých textů, mezi jejichž aktéry nikdy nechyběl, příležitostné konání germanistických párty…

„Pokud jde o vlastní výuku, v mém případě literatury, k níž jsem tu byl povolán, vidím základ jejího úspěchu v interkulturní komunikaci, v navození atmosféry poznání všech souvislostí, za nichž to které literární dílo vznikalo. Tak se literatura zasazuje jak do širokého rámce reálií, tak společensko-politické situace,“ objasňuje Dr. Schneider a neskrývá, že největší odměnou za takto vynaložené úsilí mu byla příležitost pozorovat, jak často složitý, nicméně nezbytný osobnostní vývoj studenti prožívají. „Obecně by sice mohli znát německou literaturu více, ale to platí i naopak,“ charakterizuje a je si vědom přetrvávajících důsledků na dlouhá desetiletí zpřetrhaných kontaktů, poté vzedmutí obrovské vlny oboustranného zájmu a nyní zase jejího ochabování. „Nicméně se domnívám, že mezi studenty, s nimiž jsem se tu setkal, jsou rovněž takoví, o nichž ještě můžeme slyšet,“ přibližuje „dílnu“ opavských germanistů.

V polovině října si Dr. T. Schneider připomněl významné životní jubileum. „Doneslo se mi, že jste se o mých padesátinách dozvěděl, ale rozhovor bych vám poskytl i bez této kulisy,“ říká a k pozvání na jarní Dlouhou noc krátkých textů, která bude jeho poslední, připojuje ještě jeden občanský postřeh. „Češi by měli být méně euroskeptičtí. Myslím, že náš kontinent mají čím obohatit, ale chybí jim aktivnější podíl na jeho rozvoji. Sleduji-li euroscénu, tedy půdu Evropské unie, lituji, že hlas menších zemí je na ní málo slyšet,“ soudí Dr. T. Schneider. Až své současné opavské působiště opustí, vrátí se do Cách, ale bude přemýšlet též o možném příštím lektorování v Polsku nebo na Ukrajině. „Země střední a východní Evropy zůstávají pro mě i po opavských zkušenostech výzvou,“ prozrazuje závěrem.

Dr. Thomas Schneider, jakož i pisatel těchto řádků vyslovují kolegiální poděkování PhDr. Gabriele Rykalové, Ph.D., vedoucí oddělení germanistiky Ústavu cizích jazyků (ÚCJ) Filozoficko-přírodovědecké fakulty. Bez jejího pohotového tlumočení, k němuž se předem uvolila, by se totiž jejich rozhovor ve sborovně ÚCJ vedený 9. prosince určitě protáhl na neúměrnou dobu.