OPAVA - Co vše lze vyčíst o společnosti a místu její existence z nápisů na hrobech? Odpovědi hledá nová publikace autorů Doc. PhDr. Pavla Šopáka, Ph.D., zástupce vedoucího Ústavu historických věd (ÚHV) Filozoficko - přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a studentky navazujícího studia studijního oboru Ochrana kulturního dědictví Terezy Mihové. Publikace určená odborné veřejnosti nese název Nápisy na hrobech s podtitulem Městský hřbitov v Opavě v letech 1789-1804. Vznikla v rámci projektu SGS a je příspěvkem k činnosti Výzkumného centra pro soudobé dějiny, historickou paměť a kulturní dědictví  (1800- 2000) při ÚHV.

Pozoruhodný sešitek kněze Řehoře
Na samém počátku byl nenápadný a vinou času obtížně čitelný sešitek o velikosti 13 x 9,5 centimetrů Antonína Pytlíčka, kněze opavského minoritského kláštera s řádovým jménem Řehoř. Ten si do něho mezi 31. říjnem 1789 a 27. prosincem 1804 přepisoval nápisy na náhrobcích z dnes již zaniklého městského hřbitova, jež se nacházel se v lokalitě stávajícího kostela sv. Hedviky. Pozoruhodný soupis, který je specifickou výpovědí o Opavě a jejich obyvatelích, je nyní uložen v Zemském archivu v Opavě. Obsahuje stovky záznamů a svým významem a ojedinělostí přesahuje náš region. Do literatury ho uvedl a na výstavě Paměť Slezska v roce 2011 veřejnosti představil Karel Muller.

Docent Šopák se během svého bádání netají překvapením nad zjištěním, kolik jmen se svou kolegyní objevili, kolik zajímavých osobností v Opavě před 220 lety žilo a podílelo se na přeměně stavovské společnosti na přelomu 18. a 19. století.  V této souvislosti je zajímavý rejstřík profesí, jímž autoři svou knihu vybavili.  „Nejvíce nápisů patřilo soukeníkům, tedy lidem, kteří se podíleli na modernizaci společnosti,“ podotýká a dodává, že z nápisů na hrobech mohou historici vyčíst nejen sociální statut pohřbeného, ale i jeho kulturní orientaci.

Proč se toulal hřbitovem a opisoval verše?
Proč měl vlastně Řehoř Pytlíček potřebu procházet hřbitov a přepisovat si do sešitku drobným, úhledným písmem veršované i neveršované nápisy v němčině a latině? I to je otázka, kterou si docent Šopák klade. „Je to zajímavé. Verše jsou dlouhé a rozhodně ne špatné. Pokaždé jsou jiné. Zapojíme–li poněkud fantazii, pak nelze vyloučit, že Pytlíček byl sám autorem některých veršů obsahujících přímluvu k Bohu nebo Panně Marii a vyjadřujících víru ve vykoupení duše zemřelého,“ uvádí docent Šopák, který Pytlíčkův rukopis považuje nejen za cenné svědectví o pietě vůči zemřelým Opavanům z doby kolem roku 1800, ale upozorňuje i na jeho význam pro dějiny slovesného umění.

Oba autoři se při psaní publikace obklopili velkým množstvím literatury. Patřily k ní speciální staré slovníky včetně Dobrovského slovníku, genealogické příručky, slovníky nemocí, odborná medicínská literatura zaměřená na dějiny medicíny i literatura dějin církevních. V souvislosti se studiem mnohdy velmi originálních a současníkům neznámých názvů nemocí, badatele šokovala především dětská úmrtnost v době Pytlíčkova rukopisu.

Podle jejich slov zemřelo na spálu v Opavě v jednom týdnu i čtyřicet dětí, což si dnes vůbec neumíme představit.  O úrovni hygieny svědčí i úmrtnost na škrkavky a tasemnice, největší daň si však vybraly choroby respirační.

Přesah přes region, důležitost pro studenty
Pavel Šopák věří, že publikace Nápisy na hrobech má potenciál dalece přesáhnout náš region a získat ohlas především v německy mluvících zemích, kde se podobné problematice věnují specialisté. Svým obsahem se dotýká středoevropské kultury z přelomu 18. a 19. století, kdy Opava byla se svou vysoce intelektuální společností vskutku významným městem, které se po boku Prahy a Brna řadilo k hlavním městům českých zemí. Význam publikace má však ještě další rozměr: je důležitá pro studenty, pro jejich přípravu profesní dráhy historika „Spoluautorkou je studentka, je to studentský projekt a chceme v něm pokračovat,“ konstatuje.

Docent Šopák má v životě velké štěstí. Jeho profese ho baví a fascinuje. „Práce historika je detektivka, tajemná a dobrodružná. Fascinující je již jen to, že Řehoř Pytlíček bydlel tady vedle a chodil touto ulicí. Paměť místa zůstává,“ říká ve své kanceláři v univerzitní budově sousedící s Minoritským klášterem v Masarykově ulici.