OPAVA - Publikace „S andělem uprostřed davu“ je prvním knižním vydáním výběru z dosavadní tvorby Václava Podestáta, předního českého dokumentárního fotografa, pedagoga Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Kniha, jež je výběrem z Podestátových děl za poslední čtvrtstoletí, doprovází stejnojmennou výstavu v Domě umění v Opavě přístupnou do 7. ledna 2018. Autorovi jsme položili několik otázek.

Odkud se vzal název vaší knihy?
Název byl zvolen podle pojmenování několika předchozích výstav. Byl například použitý u retrospektivy fotografií, kterou jsem měl v roce 2000 v Galerii města Plzně nebo také v Malé výstavní síni v Liberci o rok později.  Černobílou fotografii „anděla“, který na kolečkových bruslích jede davem spěchajících lidí širokou ulicí západní části Berlína, v těsném sousedství  Kaiser-Wilhelm-Gedächtnis-Kirche ( kostela, který byl poničen nálety na konci druhé světové války, později moderní dostavbou opět obnoven), jsem vyfotografoval v roce 1995. Byl konec roku, pošmourné počasí, nevlídný čas. Setkání s andělem, to musí snad mnohým alespoň na chvíli prosvětlit všechny chmury mysli. Proto je i na obálce daného titulu.

Věříte na anděly uprostřed davu?
Ano, ano a nejen na ty uprostřed davu, kdekoliv …, jen musíme být na taková setkání vnitřně připraveni.  Úsměvná odpověď, můžete namítnout. V době technologických vymožeností. Žádná z nich ovšem ani dnes, na moderních displejích něco podobného nenabízí. Protože všechny pocity nejdou jednoduše naprogramovat. Ani naše vlastní bytí od A do Z. To umí nabídnout jen filmový či literární příběh nebo zvrácené ideologie, přinášející jednoduchá řešení.

Co byste si přál, aby čtenář při listování vaší knihou cítil?
Byl bych rád, aby každý, kdo knihou listuje, měl chuť přemýšlet o plynutí života, o smyslu vlastního bytí, o přesazích, které neumíme vždy pojmenovat nebo exaktně vymezit, ale které nás, chceme-li, pohánějí vpřed. Fotografie v barevné části jsou také o kontrastech naší současnosti. Co je realita a co je fikce? Kde jsou hranice těchto dvou světů? Umíme je v sobě a kolem sebe ještě rozlišit?

Jaké poselství vaše kniha přináší?
„Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě“, napsal mimo jiné francouzský letec a spisovatel, autor Malého prince, Citadely, Země lidí, Nočního letu i jiných příběhů, Antoine de Saint-Exupéry. Ten jeho výrok moji knihu fotografií na samém začátku uvozuje. Každý nosíme v sobě různé obrazy, odlišné zkušenosti. Mé fotografie nejsou doslovným přepisem událostí skutečných. Jsou dílčími příběhy, které jsem potkal na nejrůznějších místech světa, v metropolích i mimo ně, které ale následným propojením vytvářejí v knize další vizuální útvar. O radosti, o samotě, o překvapení, o přemýšlení, o vlastním hledání.

Co považujete při své práci fotografa za nejdůležitější? Bez čeho se neobejdete?
Schopnost se dívat kolem sebe, vnímat pestrost soudobého světa. Mít kolem sebe lidi, kterým věřím. Henri Cartier-Bresson,  francouzský  fotograf (1908 – 2004), zakladatel proslulé agentury Magnum v Paříži, považovaný za zakladatele moderní fotožurnalistiky, bývá označován také za propagátora tzv. „rozhodujícího okamžiku“ , tzn. pořídit snímek na vrcholu kulminace děje. Sám se ovšem dané charakteristice bránil vzpomínkou: „ V pamětech kardinála de Retz jsem jednou našel větu: „Všechno na tomto světě má svůj rozhodující okamžik" … A to není jen a pouze o technické, nýbrž i o mentální připravenosti autora, dodávám.

Jak dlouho a jakým způsobem vaše fotografie vznikají? Čekáte dlouho na určitý moment?
Čekání na daný záběr je různý. Rozhodnutí exponovat se odehrává ve chvilce okamžiku. Nemusí být nutně vždy rozhodující.  Některé situace se dají díky zkušenostem do jisté míry i předvídat.  Neprovokuji své okolí ve snaze manipulovat scénu před objektivem. Čekám na správnou konstelaci. Černobílých fotografií je v knize 48, barevných 20. Nejstarší snímek vznikl v roce 1990, nejmladší tento rok 2017. Daná sestava prošla přísnou selekcí.

Jaký je podle vás svět, který zachycujete?
Fotografuji převážně situace každodennosti. Na mých snímcích se neobjevují známé osobnosti, ani přírodní katastrofy nebo příběhy z válečných bojišť. Prostřednictvím příběhů o druhých chci vyprávět také o sobě.

Vaše fotografie zobrazují zdánlivě obyčejné výjevy, přesto je v nich nakonec něco magického. Jak se vám to daří?
Děkuji za reakci vnímavého diváka.  Je pochvalou, které si musím cenit. Pokud je fotografie jen přepsáním skutečnosti, bývá nudná, je obrazovým dokladem, nikoliv osobitou reflexí . Díky současným technologiím fotografuje doslova každý – a s dobrými technickými výsledky.  I bezpečnostní kamery v dopravních prostředcích, obchodních domech nebo na ulicích. Během okamžiku proto okolo nás vzniká bezpočet milionů snímků. Většina z nich jsou ale „jen“ pouhými paměťovými záznamy s krátkou životností. Já svým studentům opakovaně říkám, fotografujte své pocity, nálady, fotografujte dobu, v níž právě žijete. Má-li výsledný snímek významový přesah svého sdělení, osloví následně i širší publikum.