JORDÁNSKO, OPAVA - Jan Pavelka, doktorand Ústavu archeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, byl spolu s polskými a italskými archeology členem vědeckého týmu, který pracoval na vykopávkách v Jordánsku. „V prvním projektu (HLC Project - Heritage - Landscape – Community), který organizovala Jagellonská univerzita v Krakowě, bylo devět Poláků, v druhém (Petra Medievale) dvacet Italů z Florencie. Čechy jsem zastupoval pouze já. Bylo mi ctí, že jsem se těchto dvou projektů mohl zúčastnit,“ uvádí Jan Pavelka.
Dobře se zapsal, pozvali ho s sebou
Jak se do Jordánska dostal? „V roce 2014 jsem byl na Erasmu v Krakově. V rámci závěrečné praxe jsem se přihlásil na výzkum na Kypr do města Paphos, kde jsme vykopávali jeho antickou minulost na zachovalé agoře. Dobře jsem se tam zapsal a s řadou archeologů se spřátelil. Při jednom z mých výletů do Krakowa jsem prohodil, že bych se rád zúčastnil jako dobrovolník i nějakých dalších výzkumů v zahraničí. Má kamarádka Alexandra Węgrzynek mě vzala za slovo,“ vysvětluje Jan.
Tajemný křižácký hrad Qasr ed-Deir
Do Jordánska vyrazil 15. října 2017 a vracel se 10. listopadu. „Tři týdny jsme zkoumali křižácký hrad Qasr ed-Deir (v překladu Hrad-Klášter) v region Tafilah. O tomto hradu neexistuje žádná písemná zmínka, známe jen jeho tajemný název Hrad-Klášter. Nevíme, zda se jednalo o hrad, který byl přestavěn na klášter, nebo tomu bylo naopak. Mohly zde stát i dvě stavby současně, nad hradem jsou totiž zřetelné zbytky kamenných základů a cisterna na vodu. Naše práce se soustředila na nejzachovalejší památku - zbytky hradu. Šlo o první odborný výzkum na tomto místě, klíčová byla proto dokumentace půdorysu. Dokumentovali jsme veškeré místnosti, sklepení a hradby, odměnou nám byl přesný plán a následně i 3D model celé stavby. Qasr ed-Deir totiž neměl doposud použitelnou dokumentaci, třebaže se tam před patnácti lety kopalo. Zaujala nás dvě zvláštní místa na půdorysu hradu, jeden hypoteticky zazděný vchod a jedna pravoúhelná předsíň dostavěná k hradbám, tzv. nartex, kde jsme se rozhodli vykopat sondy,“ vypráví archeolog. Tým v sondách nalezl keramiku, díky níž určil předběžně čtyři důležité stratigrafické horizonty nasvědčující tomu, že hrad či opevněná stavba existovala již v byzantské éře, ještě před islámským dobytím římského orientu (rok 630). „Touto dobou u nás hloubili Slovani své zemnice a Sámo budoval svůj kmenový svaz. O byzantském období svědčily i současné vyrabované byzantské hroby. Ty jsme také dokumentovali a kosti pietně vyzvedli.“
Skalní město Petra: co málokdo ví
Poslední týden následoval přesun za italskými kolegy do slavného skalního města Petra, které bylo proslaveno známým filmem Indiana Jones - poslední křížová výprava. Projekt Petra Medievale, do kterého se zapojili i Poláci, byl zaměřen na zkoumání středověkých památek Petry. Současný stav poznání Petry se totiž zaměřoval na klasickou archeologii, tedy bohatě zdobené nabatejské hrobky vytesané do skály, a další četné římské a byzantské památky, například amfiteátr a byzantský křesťanský chrám s nádhernými mozaikami. Slavné město mělo důležité postavení i za křižáckých výprav, málokdo však ví, že Petra byla důležité místo také ve středověku. Většinu turistů láká nejkrásnější hrobka Al-Chaznech (Pokladnice), stejně tak jako filmového Indiana Jonese, který zde hledal svatý grál. Prakticky ale nikdo z turistů neví o tom, že přímo v Petře jsou zbytky opravdového křižáckého hradu a odkrývají se zde další památky ze středověku. A na to se tým podle slov Jana Pavelky soustředil.
„Italové nás seznámili se svými výzkumy před „Korintskou“ hrobkou (Corinthian Tomb), kde objevili základy zděného středověkého domu. Nejzajímavějším bodem jejich tamní práce byl křižácký hrad v srdci Petry Al-Habis, který byl součástí promyšleného systému hlídajícího obchodní cesty karavan. Z hradu ovšem kvůli sérii zemětřesení moc nezůstalo, proto byl pečlivě zkoumán hlavně jeho půdorys, aby zde byly rozpoznány hospodářské objekty od těch obytných. Dochoval se zde i systém kanálků přivádějících dešťovou vodu do cisteren vytesaných ve skále,“ pokračuje Jan Pavelka.
Co mu mise přinesla
Podle jeho slov největším přínosem spolupráce se zahraničními kolegy bylo seznámení se s učením florentské školy středověké archeologie. Ta se zaměřuje na velmi důkladné zkoumání všech stavebních fází na hradě. Všímá si velikosti a opracování stavebního kamene, identifikace nástrojů, které byly použity kameníky při jejich otesávání, použití malty a štuku, vyrovnávání úrovní zdí, a dalších důležitých bodů pro rozpoznávání stavebních fází. Účelem je jejich historické přiřazení k jednotlivým držitelům hradů, jimiž byli křižáci, Mameluci a Otomani..
Opavský archeolog oceňuje dále fakt, že mimo samotnou archeologickou činnost v Al-habis mohli členové týmu v praxi vidět stavební analogie při exkurzi na další křižácké hrady v okolí, a to Al-wuyara, Shobak a Kerak. „Tyto hrady se zachovaly mnohem lépe než námi zkoumaný Qasr ed-Deir. Všímali jsme si podobností sklepení u reprezentační části a úpravy zdí. Představivost pracovala a my jsme si mohli v duchu představit, jak reálně mohl vypadat námi zkoumaný hrad. Pro mě jako pro archeologa bylo také zajímavé seznámit s novějšími technologiemi výzkumu jako je program Argis. Díky němu se z fotografií v kombinaci digitálních dat z tachymetru dá snadno vytvořit 3D model s přesností na několik milimetrů. Jako nearcheologa bylo pro mě nejzajímavější jít ve stopách českého orientalisty Aloise Musila, který tento region zkoumal před 120 lety, a pozorovat, co se od té doby změnilo a co zůstalo při starém.“
Jan Pavelka by se v Jordánsku dalších výzkumů rád zúčastnil. Co bude s celým tímto projektem do budoucna, to ale podle jeho slov záleží na polské Jagelonské univerzitě a její domluvě na užší spolupráci s Italy.
Život Jordánců na vlastní kůži
V Jordánsku se prý cítil jako civilista bezpečně, na cestách fungovaly kontroly ozbrojenou dálniční hlídkou. Na vykopávkách to bylo ale dobrodružnější. Při své archeologické práci museli dávat pozor na jedovaté škorpiony, pavouky a hady ukrývající se pod mnoha kameny, které přenášeli. Jan Pavelka zvládl také počasí ve výšce 1350 m.n.m., kde žár slunce mírnil vítr. „Místní nám však zpříjemnili práci tím, že nám přinesli čaj. Když se tak stalo, měli jsme nařízeno přestat s prací, patří to k tamním zvykům, které se nesluší porušovat. Stejně tak jsme muži i ženy dodržovali dress code s dlouhými rukávy a nohavicemi, i když počasí vybízelo k tomu sundat si tričko.“
K večeři archeologové dostávali jako hlavní chod nejčastěji kuře s rýží, obměňovala se jen úprava rýže. Ta byla s arašídy (Magluba) nebo podlitá máslem a jogurtem (Mansaf). „Jordánci jsou ale všímaví, vytušili naše přesycení tímto pokrmem, a tak nám chtěli vyjít vstříc. Na závěr našeho působení na Qasr ed-Deir jsme dostali variantu s těstovinami, následující den s brambory na skořici.“ Někdy byla na večeři sytá polévka, pro změnu rovněž z kuřete a také s rýží. „Nejvíce jsme si pochutnali na masových kuličkách z hovězího a skopového masa s dušenou zeleninou (Kofta), přílohou byly chlebové placky (beret), které jsme měli každé ráno,“ usmívá se archeolog, který si domů přivezl i znalost několika arabských slov: turyja (motyka), motreke (kladivo), gufa (kýbl), tu (další, následující), šukran (děkuji) ana mišfechem (nerozumím), salam (ahoj), saba cher (dobré ráno), maa salama (nashledanou).
„Nejvíce se tam domluvili dva polští kolegové, kteří se o arabštinu zajímali již z dřívějška. Pro arabštinu je ale také velmi dobré znát řeč těla a posuňky,“ doplnil Jan Pavelka.
Fotografie: Archiv Jana Pavelky
