Film z Kanárských ostrovů přinesl Vítu Kanyzovi cenu na 15. ročníku Mezinárodního festivalu outdoorových filmů

Trailer filmu Road to Canarias

OPAVA - Na 15. ročníku Mezinárodního festivalu outdoorových filmů získal posluchač prvního ročníku magisterského studia oboru Audiovizuální tvorba Bc. Vít Kanyza třetí místo v kategorii Vodní dobrodružné a adrenalinové sporty. Cenu si převzal 7. prosince. Festivalovou porotu zaujal jeho snímek Road to Canarias, který byl Víťovou bakalářskou prací, jíž ukončil studium oboru Multimediální techniky rovněž na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě.

„Film vlastně vznikal po dobu tří let, ale nechybělo mnoho a vůbec nebyl. K jeho vytvoření mne inspiroval nevyužitý materiál z natáčení, kdy v roce 2014 na Kanárských ostrovech připravoval studentský tým nejprve dokument o světelném znečištění s Pavlem Suchanem z Akademie věd České republiky a poté o českých vědcích na Kanárských ostrovech, kde v hlavní roli byla astrofyzička Jana Poledníková. Já měl za úkol zajistit timelapsy (časosběry, pozn. red.) a ilustrační a noční záběry města, při druhém natáčení rozhovory. Po závěrečném sestříhání zbyly různé nepoužité části a mne napadlo, že je mohu využít pro jiný snímek. Poté jsem se vydal na Kanáry potřetí, už sám a cíleně jsem připravoval další videa pro svůj záměr,“ popisuje Vít vznik svého filmu.

Mezi druhou a třetí cestou ale prošel celý rok. Vítek si musel požádat o prodloužení studia o jeden ročník a o odložení státní závěrečné zkoušky. Domů si ale přinesl řadu rozhovorů, ilustračních záběrů z dronu a další materiály. Chtěl se pustit se do tvoření filmu. Jenže chtít a mít jsou dvě rozdílné věci…

„Když jsem se vrátil, tak jako každý jsem chtěl všechny záběry a materiály zálohovat. Když jsem ale připojil disk k počítači, nereagoval. Prostě se tam něco poškodilo, spálilo a já jsem neměl ani záběr. Obrátil jsem se proto na specializovanou firmu, která sice dostala všechny ty věci zpátky, ale stálo mne to několik desítek tisíc. Nicméně jsem mohl začít sestavovat film,“ vrací se Vít do nedávné minulosti.

Možná, že už v té chvíli uvažoval o filmu jako o své bakalářské práci, ale rozhodně jej nenapadlo, že ho pošle na festival, a že tam i uspěje. Impuls k tomu mu dal při jedné z konzultací vedoucí oddělení Multimediálních technik Mgr. Martin Petrásek. Víťa měl sice hotovu možná polovinu dokumentu, ale spíše se věnoval jiným studijním povinnostem. „Po konzultaci jsem byl tak motivovaný, že film jsem dokončil za dva týdny,“ vzpomíná dnes.

Film tedy přihlásil na festival, původně v kategorii Cestopisné filmy. Protože ale jeho námětem je především společenství surfařů, kiteboarďáků a vůbec lidí jezdících na vlnách, film nakonec přeřadili do kategorie Vodní dobrodružné a adrenalinové sporty. Ve snímku se Víťa snaží prostřednictvím rozhovorů a řadou atraktivních záběrů ukázat krásu takového sportování jako životního stylu i zajímavé lidi okolo. Do filmu ale vložil také jedno poselství:

Mezinárodní festival outdoorových filmů skupiny ČEZ letos zavítal na rekordních padesát čtyři spolupořadatelských míst, a to v České republice a na Slovensku. Ve festivalovém osudí figurovalo celkem 128 filmů. Do patnáctého ročníku MFOF se zapojili filmaři z sedmadvaceti zemí tří kontinentů.

„Chtěl bych ukázat, že pokud má člověk nějaký sen, nějaké přání, tak klidně může opustit to, co dnes považuje za bezpečné zázemí a vydat se za svým snem. Kromě surfařů z různých koutů světa, kteří prostě přijeli na Kanárské ostrovy za svým snem, se diváci mohou setkat například s hippiesovým kytaristou či párem, který propadl tangu. Chci ukázat, že to jde vzdát se všeho doma a odletět někam jinam, kde si splníte svůj sen. Je to o svobodě, kterou máme na dosah všichni, ale bojíme se jí vyjít vstříc – kvůli domovu, kvůli práci, kvůli jiným našim blokům,“ říká k filmu jeho autor, který připomíná, že ve filmu vystupuje například také surfař jménem Nikolas. Dnes patří na pobřeží mezi nejlepší jezdce a jen málokdo by uhodl, že ho potkala vážná nehoda. Nikdo, snad jen on sám, nevěřil tomu, že se na moře někdy vrátí. Nikolas prostě toužil a dokázal to. Vítek by chtěl, aby jeho film byl pro nerozhodné motivující – aby si řekli, když to zvládli oni, zvládnu to také a vydali se za svým cílem.

Ono to plnění si snů je tak trochu i Vítkův příběh. Kluk z Horní Lhoty u Ostravy, který předtím byl jen v Chorvatsku a Bulharsku, se rozhodl poznávat svět tak trochu jinak. Chtěl potkávat lidi a společně s nimi prožívat vše, co k životu v tom kterém místě světa patří. Jakoby film odrážel poslední tři roky života Víta Kanyzy:

„Když mi ve škole nabídli, abych letěl na Kanárské ostrovy, vzpomněl jsem si, že to vždy bylo takové to dovolenkářské „vau!“ Místo, o kterém všichni mluvili jako o nějakém ráji. Pak jsem se tam jako student dostal a okamžitě jsem si místo, kde jsme byli, zamiloval. Je to ostrov věčného jara – můžete se třeba dopoledne slunit a surfovat na pláži a po obědě vyrazit na zasněžený vrchol sopky. Teď jsou to vlastně dva roky, co jsem se rozhodl, koupil si první letenku a vyrazil sám do světa. Zamířil jsem na Sardinii a chtěl jí poznávat. Tam jsem pochopil, že abych poznal zemi, musím poznat její lidi. Jít s nimi, tam, kam chodí, dělat to, co dělají, poznat jejich charakter i kulturu. Zamiloval jsem si to a od té doby jezdím. Cestování je má droga,“ přiznává se Vít, kterého ještě nedávno znali jako skvělého freestile fotbalistu, ale dnes si buduje jméno úspěšného cestovatele a dokumentaristy. Dřív se ho ptali, kde bude vystupovat, dnes naprosto převládají otázky na to, kdy a kam pojede.

„Ve svých pětadvaceti se považuji za šťastného člověka a jsem rád, že jsem to udělal. Vím, že potřebuji dokončit studium a že je řada dalších věcí, ale v cestování jsem se opravdu našel. Naplňuje mne poznávat cizí země, jejich lidi, krásu přírody i život velkých měst. Nezajímají mne ale tolik turisticky známé destinace, ale spíš místa, kde ještě zažijete tu zemi opravdovou, surovou. Neodkládal jsem to v tom smyslu: až dostuduji, až odrostou děti…, ale udělal jsem to teď, rozhodl jsem se, že se zkusím živit natáčením a focením na svých cestách a ono mi to vyšlo. Je to svým způsobem štěstí, ale musíte mu pomoci vy,“ soudí opavský student.

Napadá nás, zda bude vhodnější zeptat se na země, které už navštívil, nebo spíš na to, které země mu ještě schází navštívit. Který výčet bude kratší? Vít zatím projel třicet zemí, především v Evropě a obou Amerikách. Zatím chybí Austrálie a Antarktida, ale přesto, že nechceme předbíhat času, už se něco rýsuje i tam. Doma má nástěnku s mapou světa, kam si píchá do špendlíky do míst zemí, kde byl. Přiznává, že je to trochu závislost, protože při pohledu na počet špendlíků mívá pocity vnitřního uspokojení a naplnění. Nedávno se vrátil z cesty po latinské Americe. Právě tam jej zastihla zpráva, že uspěl na filmovém festivalu.

„O tom, že film získal cenu, jsem se dozvěděl při svém pobytu na Haiti, kam mi bylo pozvání do pražské Lucerny na slavnostní zakončení festivalu tlumočeno. Když si dneska vzpomenu, jak jsem byl na zhroucení, když jsem přišel o záběry z disku a srovnám to s pocitem, když jsem si šel v Lucerně pro cenu, tak je to neskutečná euforie. Je to moje vůbec první ocenění za film (Vít ale má na svém kontě hned několik cen za fotografie, pozn. red.),“ svěřuje se Vít s tím, že uvažuje o obeslání nějakých dalších festivalů a poté chce film zveřejnit na některém internetovém portálu. „Neříkám, že je to dokonalý film, ale byl bych rád, kdyby zaujal i jinde, to by mne hodně nakoplo k dalšímu filmování,“ dodává. Tím dalším filmem by mohl být dokument o právě o Haiti.

„Strávil jsem v Karibiku 74 dnů, kdy jsem zavítal na ostrov Haiti, do Dominikánské republiky, Kostariky, na Kubu a navštívil také Miami. Do všech zemí si tam člověk může koupit letenku a vyjet. Jedinou zemí, kam se normálně nedostane, je Haiti. Já se tam dostal s Arcidiecézní charitou Olomouc a vezli jsme tam dopisy od adoptivních rodičů tady v České republice tamním dětem. Já jsem využil volného času a povídal si s lidmi o životě, o zemi a o všem. A natáčel. Pohybovali jsme se v prostoru pravidelně zasahovaném hurikány a já jsem byl velmi překvapený tou pohodou a klidem tamních lidí. Oni ví, že přijde další hurikán, že zase zboří domy a kostel, odnese střechy, ví, že jim všechno zničí, ale jsou s tím smířeni. Opraví si to a žijí dál. Ti lidé tam nemají prakticky nic, jen sami sebe a své rodiny a to je pro ně to nejcennější. A jsou i tak šťastní,“ netají se dojmy z poslední cesty Vít.

Další film Víta Kanyzy by tedy mohl být o životě na Haiti. „Věřím, že bude trochu jiný, než jaké filmy na Haiti zatím vznikly a že otevře lidem oči, aby si dokázali více vážit takových maličkostí, jako je třeba čistá voda nebo střecha nad hlavou,“ říká závěrem cestovatel Vít Kanyza.