Galerie Opera Divadla Jiřího Myrona hostí od 25. dubna výstavu, o jejíž uspořádání se spolu zasadily Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a Institut tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Za podpory města Ostravy bude otevřena do 22. května, aby představila práce absolventky ITF Pavly Ortové.

Jejich uvedení nazvané Smysl je po autorčině účasti na skupinové prezentaci Já, ty, my v opavském Domě umění v loňském roce příležitostí k bližšímu poznání díla mladé osobnosti, která už sedm let pěstuje fotografii, ale též grafiku ve svobodném povolání. Pavla Ortová z Uherského Hradiště, nyní ovšem už delší dobu žijící v české metropoli, přišla na ITF před deseti lety po absolutoriu střední uměleckoprůmyslové školy, do níž to v rodném městě neměla daleko. Se ziskem bakalářského titulu se ale nespokojila, na dva roky odešla na Západočeskou univerzitu do Plzně (obor intermediální tvorba), aby se už během tohoto studia na ITF vrátila. Přijali ji znovu rádi; vždyť v závěrečném roce bakalařiny získala cenu ITF za nejlepší soubor. Magisterské studium v Opavě ukončila vloni.

Řadu už téměř dvou desítek jejích cyklů zatím ukončuje soubor fotografií „Kdyby“, jenž vznikl právě jako magisterský diplomový projekt. Jeho charakteristiku jistě nejlépe vystihla sama autorka. „Fotografie na sebe do kruhu navazují tím, že na dvou sousedních je vždy buď stejná osoba, nebo stejná profese. Fotografované osoby jsem si dohledávala na základě jejich reálného povolání a následně jsem hledala dalšího člověka, který skutečně dělá to, čím chtěl ten předchozí být. Fotografovaní měli možnost zkusit si alespoň imaginárně, jaké by to bylo stát se tím, čím také chtěli být,“ odhaluje filozofii souboru s tím, že divákovi zůstává skryté, zda ten profesí skutečný vědec, veterinář, volejbalista, pianista, tramvaják, žokej, letuška nebo učitelka je na fotografii vlevo či vpravo. „Kruh fotografovaných se nakonec uzavřel, protože se mi podařilo dojít až k osobě, která chtěla být skutečně tím, co osoba na začátku řady. To je zároveň metaforou toho, že vždy se může najít někdo, kdo by byl vděčný, za to co máme sami,“ říká P. Ortová.