OPAVA - Vzpomenout na Františka Sušila, od jehož narození 14. června uplynulo už 210 let, není v souvislosti s nadcházejícími promocemi na Slezské univerzitě tak odtažité, jak by se mohlo zdát. Vždyť jejich účastníky budou provázet slavnostní fanfáry, k jejichž komponování přikročil Arnošt Parsch až po studiu Sušilovy sbírky moravských národních písní.

Teolog a kněz F. Sušil (1804-1868) se sběrem písní začal zabývat už jako dvacetiletý student a jeho zájem o ně se neomezil pouze na Moravu. V tomto ohledu nezanedbával ani Opavsko a Těšínsko. Skladatel Arnošt Parsch (1936-2013) to dobře věděl, a proto desítky lidových nápěvů z míst v Horním Slezsku prostudoval. Seznámil se též s výsledky úsilí Jaromíra Gelnara (1931-1990) a Oldřicha Sirovátky (1925-1992) uchovat slezské písně z Třinecka a Jablunkovska.

„Při výběru nápěvů vhodných pro transformaci na fanfárové elementy jsem vyhledával pouze melodické a rytmické útvary bez ohledu na charakter, původní účel či text písně. Z vybraných lidových písní jsem použil vždy jen některé melodické nebo rytmické kroky, případně charakteristický harmonický postoj, a tyto elementy jsem transformoval do nového tvaru. Hudba každé fanfáry pak vznikala jako montáž objektů vytvořených tímto způsobem,“ popsal prof. A. Parsch s odstupem času tvůrčí proces, který vedl ke vzniku partitury osmi fanfár (vstupní a závěrečná, děkanská, rektorská, výzva ke slibu, po slibu, studentská, hostů a čestného doktora) pro tři trubky, tři lesní rohy, dva trombony a bicí nástroje, jejichž provedení trvá něco málo přes 10 minut.

S jakými písněmi ze Sušilovy sbírky pracoval? Jako příklady sám uváděl „Žaloval ptaček ptačkovi“, Šitbořice u Opavy (Sušilovy Moravské národní písně, MNP, č. 2068), „V Račibořu v jednym domě“, Kravaře (MNP č. 1640), „Pojedzěm, pojedzěm“, Kravaře (MNP č. 2242), „Kdy sem šel uličku“, od Opavy (MNP č. 241) a „Vandrovala Kačenka“, od Opavy (MNP č. 361). „Když jsem přijal čestný úkol napsat Fanfáry pro Slezskou univerzitu, nechtěl jsem psát rutinní slavnostní hudbu, ale přemýšlel jsem o tom, jak vytvořit takovou fanfárovou suitu, která by vyrůstala z kořenů slezského kulturního dědictví,“ vyznal se A. Parsch. K dosažení tohoto záměru mu pomohla skutečnost, že pradědeček rodáka z Bučovic na Vyškovsku z otcovy strany Theodor Pietsch byl hudebníkem v Odrách.

Slavnostní hudbě pro Slezskou univerzitu bude ve skladatelské tvorbě A. Parsche už natrvalo náležet zvláštní postavení. Jak v Opavě v průběhu devadesátých let autor prozradil, chtěl se k ní ještě jednou vrátit. „Ne proto, že bych snad postupoval jinak. Stále se hlásím ke koncepci transformace etnické hudby získané studiem a sběrem nápěvů slovanského obyvatelstva žijícího kdysi na teritoriu Slezska a zakódování onoho genia loci do vzniklých fanfár. Potřeba návratu k nim pramení z reflexe zkušeností ze živého provedení, jehož jsem se několikrát v Opavě a v Karviné zúčastnil,“ uvedl skladatel. Naposledy se tak stalo v říjnu 2006, kdy v opavské univerzitní aule při akademickém dni selhala zvuková aparatura; zato večer téhož dne A. Parsch se zájmem vyslechl koncert Komorního pěveckého sboru Slezské univerzity, jehož druhou část uvedla transkripce Fanfáry č. 1 vstupní a závěrečné v podání sbormistra MgA. et MgA. Petra Škarohlída (1945-2008), který ji zahrál na keyboard.

K nepatrnému zkrácení rektorské fanfáry, k němuž především návrat ke skladbě Intrada per Universitate Silesiana vztahoval, se už A. Parsch nedostane (zemřel v Brně 19. září loňského roku). Přesto Slezské univerzitě zanechal působivé dílo nadčasové hodnoty. Pro naznačené kořeny sahající až k F. Sušilovi nemůže nikdy zestárnout, jeho poslech zůstává jedinečným kulturním zážitkem.

V létě 1993 jeho originální partituru skladatel dedikoval prvnímu rektorovi Slezské univerzity prof. RNDr. Martinu Černohorskému, CSc., v listopadu 1994 byly fanfáry ve Sněmovním sále minoritského kláštera v Opavě poprvé veřejně provedeny. Poté k nim promluvil sám autor a na jeho slova navázal výkladem PhDr. Artur Sommer z Ústavu cizích jazyků Filozoficko-přírodovědecké fakulty, zakladatel Komorního pěveckého sboru Slezské univerzity.

„Slezské lidové písně stály u zrodu Fanfár pro Slezskou univerzitu, ne ovšem jako souhrn jejich citací, ale umělecky přetvořených prvků melodie a rytmu. Fanfáry vyjadřují ve své podstatě ducha naší kulturní oblasti, jsou svědectvím kontinuity celého jejího kulturního vývoje. Onou melodickou či rytmickou inspirací byl našemu skladateli okruh vymezený do značné míry tak, aby zahrnoval charakteristickou oblast slezských obcí, a tím také oblast nejužší působnosti univerzity. Vzniklo tak zcela ojedinělé umělecké dílo, které důstojným způsobem reprezentuje jak Slezskou univerzitu, tak autora samotného. Instrumentace fanfár navozuje na straně jedné slavnostní lesk, plný mohutných akordů umocňujících důležitost okamžiků významných pro všechny jejich posluchače a zanechávajících nezapomenutelné dojmy, na straně druhé jsou jiné části plné vroucí lyrické melodiky. Celek má tedy vyváženy obě stránky umělecké tvorby - jak emoční, tak intelektuální - a vymyká se též běžným konvencím, jak tomu často u podobných účelových skladeb bývá,“ zhodnotil dr. A. Sommer.

A. Parsch byl za toto dílo v listopadu 1994 oceněn Stříbrnou medailí Slezské univerzity. Při příležitosti desetiletí existence našeho vysokého učení pak v únoru 2001 obdržel medaili zlatou. Ať tedy fanfáry i o letošních promocích jímají srdce všech jejich účastníků.