„Když jsem se dozvěděl, že se v Opavě rodí ošetřovatelský obor, a byl požádán o pomoc, nemohl jsem příliš váhat. Vždyť podobně slovenští kolegové v minulosti pomáhali příbuzným oborům jak na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, tak na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem,“ reaguje prof. Šoltés na otázku, co ho vlastně na SU přivedlo. „Nevidím v tom nic velkého nebo výjimečného, snaha pomoci tomu, kdo to potřebuje, mě provází celý život. V daném případě pomoc potřebovala kolegyně Dagmar Mastiliaková, dnes ji stejně tak potřebuje její nástupkyně ve funkci Jana Haluzíková,“ rozkrývá svůj filozofický obzor.

Rodák ze Spišské Nové Vsi, profesí dětský lékař, který začínal svou praxi na Liptově a poznal v ní i Kysuce, byl od počátku veden k mimořádně silnému sociálnímu cítění. „Při cestách pěšky za pacienty na hranicích Liptova a Oravy dostal člověk dost a dost příležitostí o mnoha věcech přemýšlet. A pak, měl jsem skvělého učitele, vždyť jméno Kornel Chmelo neztrácí ani dnes na zvuku,“ vzpomíná na nelehké počátky. Ty ho utvrdily též v přesvědčení, že kvalitní sestra je pro lékaře nenahraditelnou pomocnicí a že ošetřovatelství je potřeba chápat jako svébytnou disciplínu. „To si plně uvědomíte teprve v situacích, kdy jste zkrátka nucen se na sestru stoprocentně spolehnout, důvěřovat jejím znalostem a dovednostem, počítat s jejím vysoce lidským přístupem k nemocnému,“ konstatuje bez rozpaků a svá slova by mohl doložit připomenutím mnoha konkrétních situací nejen v přímém kontaktu se slovenským a českým pacientem, ale též s těmi, s nimiž se setkal při svých afrických misích.

Proto jakmile se naskytla vhodná situace, začal svou autoritou ošetřovatelství jako samostatný obor na slovenských univerzitách prosazovat. Jeho působení je spjato s řadou z nich (v letech 1997-2000 byl rektorem obnovené Trnavské univerzity v Trnavě) a za svou práci se dočkal nejednoho ocenění. V jejich sbírce nechybí ani čestný doktorát Vysokej školy zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave či Cena Německé pediatrické společnosti.

Pro svou životní cestu se rozhodl v kvintě poté, kdy přečetl Čapkovu Bílou nemoc. Poslání lékaře ale nikdy nespojoval s obětí, pokaždé o něm hovoří jako o radosti. „Mít možnost léčit druhé, to je velký dar, protože zdaleka neznamená pouze předepisovat medikamenty nebo procedury. Často totiž tím největším lékem bývá pohlazení pacientovy duše,“ tvrdí a podobný postoj zastává i ve vztahu k otázkám vzdělávání a výchovy sester. „Poznání by i pro ně mělo být prvotně založené na zvídavosti. Pak je požitkem. A v atmosféře svobody, z níž se dnes těšíme, se navíc stává kreativitou,“ dodává prof. Šoltés.

Jak jinak jeho vizitku uzavřít než slovy, která umí sám tak přesvědčivě tlumočit. „Co platí zvláště pro ošetřovatelství, je poznání o jeho bezprostředním spojení s největší příležitostí, povinností, ale i odpovědností, která se může v životě naskytnout. Totiž o pomoci jinému, na tuto pomoc odkázanému člověku. Ošetřovatelství jako obor potřebuje vědomosti, manuální i komunikační schopnosti a lásku k povolání, jež je posláním. Jestliže tyto nároky budeme zvládat s odvahou, moudrostí a pokorou, budeme moci poskytovat nemocným nenahraditelné služby a současně budeme budovat svou sebedůvěru, svůj charakter a zejména vědomí užitečnosti a smysluplnosti našeho života. Pak od svého povolání nemůžeme žádat nic víc, zároveň ovšem nemůžeme být spokojení s ničím menším než s tím, že je budeme vrchovatou měrou naplňovat,“ vyznává prof. Šoltés.