Tucet let své pedagogické praxe zasvětil doc. PhDr. Vladimír Šaur, CSc. (na snímku), Slezské univerzitě. Na Ústavu bohemistiky a knihovnictví (ÚBK) její Filozoficko-přírodovědecké fakulty nejen učil, ale angažoval se i jinak. S pečlivostí a trpělivostí sobě vlastní pracoval jako předseda komise pro rozvrh fakulty, u přijímacích pohovorů zahraničních studentů posuzoval jejich schopnosti zvládnout češtinu tak, aby přednáškám z odborných předmětů rozuměli, roky byl pilně přispívajícím členem redakční rady univerzitního periodika.

Pro studenty, které v té době vedl, se staly přímo legendární jeho v Opavě vydané práce České náslovné j (1994) a Česká historická morfologie (1995). V první shrnul sérii statí, jež zveřejnil v období let 1986-1991 v časopise pro slovanskou filologii Slavia. V nich prokázal, že tzv. j-ová proteze (např. j-ablko vzniklé ze základu abl, srovnej s německým Apfel, nebo j-ehně, srovnej s latinským agn-us) není fenoménem z vývojového hlediska jednorázovým, ale že jde o jev, k němuž došlo ve čtyřech fázích v časovém rozpětí od 7. do 10. - 11. století a v češtině samostatný, tedy nezávislý na podobných jevech v jiných slovanských jazycích.

Na ÚBK přišel se zkušenostmi z lektorského působení na univerzitě v Sofii, pak z dlouholeté činnosti v brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd a posléze z externí výuky bulharštiny a srbochorvatštiny na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v roce 1992. O rok později se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy habilitoval a stal se vedoucím oddělení lingvistiky ÚBK. Jeho zásluhou tu byla založena pobočka Jazykovědného sdružení ČR, po dvě funkční období od podzimu 1994 působil doc. Šaur v Akademickém senátu Slezské univerzity.

Autorovi Etymologie slovanských příbuzenských termínů (Academia Praha, 1975), prvního titulu vydaného Slezskou univerzitou v roce 1993 Od indoevropštiny k slezským nářečím (hláskosloví), Pravidel českého pravopisu s výkladem mluvnice (Ottovo nakladatelství, 2004) a spoluautorovi dalších odborných prací (např. Etymologický slovník slovanských jazyků: Slova gramatická a zájmena, Academia, 1980) nikdy nechyběl ani svérázný smysl pro humor. Když ho do Opavy, již po ukončení působení na ÚBK, znovu na podzim 2005 pozvala k přednášce pobočka Jazykovědného sdružení ČR, naplněná posluchárna vyslechla do detailů utříděný výklad o dvou desítkách jazyků v Evropské unii, mezi nimiž češtinu označil za nejstručnější, a neméně ji upoutala některá v něm pro odlehčení obsažená úsměvná zjištění. „Kdo bude budovat novou Evropu? No přece ten, kdo bude mít novou MALTU,“ konstatoval tehdy doc. Šaur s úsměvem, který ovšem bezprostředně vystřídala vážná chvíle, v níž neváhal upozornit na odlišný slovní původ malty a Malty.

V očích řady dřívějších absolventů Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity zůstává doc. Šaur nadále nezpochybnitelnou autoritou. Pro encyklopedické znalosti, pro vždy kolegiální jednání a konečně i pro někdy nepříliš pragmatický přístup k praktickým stránkám života. Proto k němu v těchto dnech zalétá jejich vděčná vzpomínka. Vždyť Vladimír Šaur si v Brně 30. prosince loňského roku připomněl pětasedmdesátiny.