Na Obchodně podnikatelské fakultě (OPF) v Karviné má doc. Ing. Pavel Tuleja, Ph.D. (1971), k dnešku odpracováno více než 15 let. Všechny dosavadní zkušenosti z výkonu funkcí jak na úrovni vedoucího katedry, tak v akademickém senátu chce na děkanském postu zhodnotit. Proto přijal nabídku otevřeně se ještě před inaugurací nad stavem fakulty zamyslet.

V souvislosti s volebním programem, v němž poprvé v historii OPF představil předem celý vedoucí tým a jímž si získal výrazné většinové sympatie nejen u senátorů, ale též v řadách členů karvinské akademické obce, pojmenoval silné i slabé stránky dosaženého rozvoje fakulty a nabídl řešení, jak ty druhé v dohledném časovém horizontu pozvednout. Jeho programové prohlášení kandidáta na funkci děkana „Nejít vpřed znamená jít zpět“ (latinsky Non progredi est regredi - jde o oficiální heslo OPF) zůstává trvalou součástí osobních www stránek tuleja.rs.opf.slu.cz.

Pane děkane, co tedy považujete za hlavní přednost karvinské univerzitní součásti, do jejíhož čela Vás prosincová volba a letošní jmenování vynesly?

Základní devízu vidím poměrně jasně v mladém týmu vědecko-pedagogických pracovníků, jehož potenciál není podle mého názoru zcela využit. Dalo by se tedy říci, že zaměstnanecká komora akademické obce by se neměla vyznačovat strnulostí a lpěním na tradici, ale naopak jistou dávkou flexibility a ochoty přijímat změny, které je nezbytné učinit k tomu, abychom naši fakultu přetvořili na vzdělávací instituci 21. století. Myslím, že symbolizovalo-li písmeno „O“ ze zkratky názvu fakulty v našem volebním programu slovo „Odbornost“, pak jedním z hlavních kroků, jak tohoto cíle dosáhnout, je dotažení odborného růstu řady nadějných kolegů na úroveň habilitačního či profesorského řízení, k čemuž chce nové vedení fakulty napomoci všemi dostupnými prostředky. Ono výše uvedené písmenko „O“ by však nemělo značit pouze odbornost, ale také určitou vzájemnou otevřenost vedení vůči akademické obci. Vedení fakulty je připraveno realizovat politiku otevřených dveří a své záměry chce prosazovat v konsensu se členy akademické obce. Čas, který bude věnován vysvětlování a někdy možná též přesvědčování o správnosti naší cesty, považuji za čas dobře investovaný.

Je tu ovšem ještě jedna okolnost, na níž je možno někdy hledět jako na přednost, jindy jako na handicap. Tou je lokalizace fakulty v severovýchodní části České republiky. Na jedné straně tato dislokace nutně vyvolává úvahy na téma často diskutovaného vztahu centrum-periferie, na straně druhé nabízí možnost získat většinou velmi kvalitní studenty ze Žilinského kraje, popř. dalších krajů sousední Slovenské republiky. Je naší ambicí, aby se v budoucnu právě situování fakulty v Karviné stalo její předností, nikoliv její nevýhodou. I když jsme si vědomi toho, že není jednoduché přivést sem odborníky jak z kamenných univerzit, tak z praxe, neboť pro velkou část z nich republika končí v Ostravě, pokusíme se je v budoucnu přesvědčit o tom, že cesta do Karviné může být zajímavou a do jisté míry také inspirující událostí.

Jak byste nyní pojmenoval slabé stránky, co je z Vašeho pohledu potřeba udělat, aby slabými nadále nezůstávaly?

Tady bych na prvním místě uvedl rozsáhlost našich studijních programů. Nyní u nás dobíhá tzv. třetí etapa akreditovaných studijních programů, která byla pro studenty velmi náročná z hlediska počtu předmětů, jež museli absolvovat, a současně se rozbíhá etapa čtvrtá, jejímž charakteristickým rysem je směřování od kvantity k vyšší kvalitě. Naším záměrem je stejným způsobem reakreditovat také všechny další studijní obory, které v tomto okamžiku nadále spadají do již výše zmiňované 3. etapy. Abych byl zcela konkrétní, nejbližší reakreditace čekají nyní studijní obory Manažerská informatika (2014) ve studijním programu Systémové inženýrství a informatika a Hotelnictví (2015) ve studijním programu Gastronomie, hotelnictví a turismus.

Za další postupný cíl v této oblasti jsme si stanovili rozšíření akreditace pro kombinovanou formu studia u těch navazujících magisterských studijních oborů, o něž je mezi potenciálními uchazeči o studium prokazatelně dlouhodobý zájem. Ti, kdo u nás v kombinované formě studia absolvují bakalářské studium oborů Veřejná ekonomika a správa a Účetnictví a daně, nemají zatím v Karviné možnost přímého pokračování v navazujícím magisterském studiu, pokud nechtějí z kombinované přejít na prezenční formu studia. Je tedy logické, že odcházejí na konkurenční veřejné vysoké školy, mezi nimiž hraje prim Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava a její Ekonomická fakulta jako náš přímý konkurent. Rozšíření akreditace kombinované formy studia by tak mohlo tomuto nežádoucímu úniku studentů zabránit.

Kromě výše uvedeného nás však trápí také celá řada dalších otázek, z nichž k nejpalčivějším patří počet budov, jimiž fakulta v současné době disponuje a jejichž míru využití by měla prokázat pasportizace budov. Tento projekt, jímž se zabývalo již minulé vedení, postoupil do fáze vyhodnocování a optimalizace provozu a bude jedním z problémů, jejichž řešením se v brzké době budeme s plnou odpovědností zabývat. Když jsme u definování slabých stránek fakulty, pak nesmím opomenout ani potřebu zlepšit vnitřní atmosféru a vzájemné vztahy mezi členy akademické obce.

Pane děkane, rád bych se u posledně jmenovaného na chvíli zastavil. Mohl byste problém míry sounáležitosti členů akademické obce fakulty blíže specifikovat?

Samozřejmě. Dle mého názoru jsou v každé komunitě, či možná lépe firemní struktuře, jak lidé, kteří pro společnou věc dýchají, tak i ti, kdo práci pro danou společnost berou pouze jako zdroj obživy, což se následně odráží v jejich pracovním nasazení, resp. lépe řečeno nenasazení. V rámci našeho volebního programu jsme na tento problém reagovali částí, již jsme nazvali „Fascinace“. Jde o obrovskou výzvu, jejíž naplnění bude velmi obtížné, neboť si plně uvědomujeme, že „vtažení lidí přímo do děje“ není věc jednoduchá a při stávajícím počtu zaměstnanců fakulty, cca 200 akademických i neakademických pracovníků, téměř nemožná. Přesto se chceme o tento malý „zázrak“ pokusit, a to na principu přirozeného respektu a sounáležitosti, což by mělo vést zejména k odstranění tradičních mezigeneračních bariér. Naší snahou bude nabourat ono známé pravidlo, které říká: když je Vám do dvaceti, nevěřte nikomu, komu je více než třicet, dosáhli-li jste třiceti, nevěřte nikomu nad čtyřicet…

Za posledních patnáct let, během nichž jsem na fakultě působil, prošla tato instituce vývojem, jenž se dá označit za přirozený. Dá se říci, že pryč jsou doby, kdy jsme se všichni dobře znali a cítili se jako velká rodina. Nicméně jsou tu jisté prvky jednání, na jejichž odstranění se pracovat dá. Mám na mysli zejména přílišnou upjatost či možná ještě lépe svázanost konvencemi, která z mého pohledu vnáší do kolektivu lidí silný prvek odcizení. Já i mí kolegové bychom si měli také uvědomit, že v rámci výukového procesu musíme vystupovat jako stoprocentní profesionálové, což znamená, že na přednášky a semináře musíme vstupovat zcela oproštěni od našich všedních starostí a posluchačům musíme předávat to nejlepší z nás.

Pro mne osobně je výuka určitou formou divadelního představení, kdy překročím-li práh učebny, vstupuji na jeviště s vědomím, že mé publikum ode mne vyžaduje ten nejlepší výkon. Vždyť kdo z nás by šel do divadla na herce, z jehož výkonu by bylo zřejmé, že se v šatně pohádal se svým kolegou, nebo že jeho děti včera přinesly domů pětku z biologie a anglického jazyka? Vše výše řečené pak úzce souvisí s již zmíněnou snahou vtahovat všechny členy akademické obce do aktivního dění na fakultě, což by mělo vést k naplnění třetího bodu našeho volebního programu, jímž je ona fascinace.

Jak Vy sám se jako vysokoškolský pedagog cítíte? Po habilitaci jste v rozhovoru pro Noviny Slezské univerzity uvedl, jak se těšíte na to, že konečně budete mít více času pro rodinu. Nyní jste ovšem na sebe vzal ještě větší břímě…

Abych pravdu řekl, toto přání se mi nesplnilo ani poté, co jsem habilitoval. Ale abych se vrátil k úvodu vaší otázky. Zřejmě vím, kam míříte. Občas se o nás ekonomech působících v pedagogické branži říká, že asi nic moc neumíme, když jsme se dali na pedagogickou dráhu a nezúročujeme své znalosti ve svých prosperujících firmách, tedy ono okřídlené: Kdo umí, ten umí a kdo neumí, ten učí.

Myslím si ale, že tak jednoduché to není. Dle mého názoru je pedagogické povolání jako každé jiné a dokáže přinášet spoustu radosti i smutku. Mně osobně toto zaměstnání dává hodně, práce se studenty mě nabíjí a já jim to vracím tím, že se jim snažím předat vše, co jsem se v minulosti naučil. Jsem přesvědčen o tom, že kdybych získal pocit, že tomu tak není, raději bych tuto práci opustil a našel si nové zaměstnání. Energie, již od svých studentů získávám, mi pak pomáhá překonávat i celou řadu pracovních krizí, které přicházejí poté, co se dostanete do názorových střetů se svými kolegy či nadřízenými a jež občas vedou k pocitu jisté beznaděje a bezvýchodnosti. Dá se však říci, že bezprostřední kontakt s mladými lidmi, kteří od Vás očekávají profesionální přístup, spojený se schopností se jim, při plném zachování onoho vzájemného respektu, přiblížit, mi vždy pomohl tyto krizové situace překonat a opustit myšlenky na změnu místa svého působení. Navíc mám pocit, že mým povahovým rysem je hledat ve všech životních situacích něco pozitivního. Dle mého názoru je zapotřebí každou problémovou situaci brát jako výzvu, a pokud se k tomu takto postavíme, pak se vždy musí najít cesta jak i zdánlivě neřešitelný problém vyřešit…

Vraťme se ještě k pracovní iniciativě. Co uděláte pro to, aby lidé o Vašich vizích a krocích věděli, aby je mohli pochopit opravdu tak, jak jsou myšleny?

Jistě jste si již všiml, že pokud hovořím o vizích a pohledech do budoucna, jež jsou spjaty s fakultou, zpravidla nehovořím v jednotném, ale častěji v množném čísle. Tento můj přístup k funkci děkana má kořeny již v době, kdy jsem začal vážně uvažovat o své kandidatuře. Od počátku byly mé úvahy spjaty s týmovým pojetím práce ve vedení fakulty. Nikoliv tedy já a mí proděkani, ale náš tým, pokud bych to měl vyjádřit ve zkratce, která by byla dobře srozumitelná. Když se dnes podíváte na jeho složení, jsou v něm nejen mladí pracovníci s tradičním ekonomickým vzděláním a akademickými tituly, což považuji ve vztahu k charakteru fakulty za zcela logické a potřebné, ale také proděkan pro studijní a sociální záležitosti, jenž má čistě právní vzdělání. Tento mix mládí, profesního zaměření a dosaženého stupně vzdělání považuji za velmi přínosný, a to i přesto, že poměrně nízký věkový průměr byl některými pracovníky fakulty považován za poměrně výrazný handicap tohoto týmu.

Práci ve vedení fakulty vidím jako nikdy nekončící proces. Jen si vezměte, jak dynamickým procesem změn české veřejné školství od mého příchodu do Karviné prošlo, přičemž tyto změny budou zákonitě pokračovat. V oblasti vnějšího prostředí se připravuje novela vysokoškolského zákona, v jejímž rámci se začíná hovořit např. o zcela novém prvku, jímž jsou institucionální akreditace. Na fakultě pak hodláme v následujících letech usilovat o habilitační řízení a o změnu počtu akreditovaných studijních oborů, kdy hodláme opustit stávající extenzivní pojetí a přejít k pojetí intenzivnímu. Tím se vlastně dostáváme k poslednímu, tj. třetímu hlavnímu bodu mého, nebo lépe řečeno našeho volebního programu, jímž je „Progrese“. Také naplnění tohoto bodu bude v zásadě vyžadovat to, co bylo akcentováno hned v úvodu našeho rozhovoru, to jest detailní vysvětlování každého postupného krůčku všem členům akademické obce, což by mělo vést k jejich vtažení do procesu zlepšování postavení naší fakulty na trhu veřejných vysokých škol.

Kdybyste měl odhadnout, co a jak rychle se z představ nového vedení fakulty podaří realizovat, jaká by byla Vaše reakce?

Nerad bych se pasoval do role nějaké prognostika, neboť v této rovnici se teď vyskytuje celá řada neznámých a náhodných proměnných. Můj názor je, že jde o nepřetržitý proces, který se dá v nejednom ohledu přirovnat k běhu na dlouhé tratě. Mám-li uvažovat v horizontu jednoho volebního období, pak musím konstatovat, že naší snahou musí být naplnit již několikrát zmiňovaný volební program. První náznaky našeho přístupu už každý, kdo je zaznamenat chtěl, zaznamenal. Změnili jsme způsob sestavování státnicových komisí tak, aby minimalizoval rizika, že budeme odborné kapacity shánět na poslední chvíli, získali novou tajemnici fakulty a vedoucí ekonomického oddělení, jež do práce jim svěřených úseků vnášejí nové poznatky, jež vycházejí z jejich zkušeností, které získaly na svých předchozích pracovištích, na úrovni vedení se začíná odvíjet živá diskuse o zajištění vícezdrojového financování fakulty i o tom, jak se přibližovat všeobjímající metě, tedy směřování fakulty k otevřené instituci s vysokým odborným kreditem.

Spolu s kolegiálním poděkováním za odpovědi na předcházející otázky (kolegiálním v tom smyslu, že jste prokázal pochopení a vstřícnost pro potřeby podobného mediálního výstupu) Vám nyní náleží závěrečně slovo. Prosím Vás o ně.

Postupná proměna fakulty je přirozeně podmíněna jak výše naznačenou dynamikou vývoje českého vysokého školství, tak vývojem české společnosti jako celku. V tomto okamžiku bych se nechtěl věnovat konkrétním krokům, které nás v nejbližších dnech čekají, ale spíš bych se pokusil souhrnně formulovat naši vizi. Ta by se dala opět shrnout do oněch tří výše uvedených slov: Odbornost, Progrese, Fascinace. Musíme intenzivně pracovat na kvalitativním růstu pracovníků fakulty, díky čemuž umožníme její další rozvoj, což k nám následně přitáhne kvalitní studenty, jimž bude radost předávat nabyté znalosti. Vím, může to znít jako vize bláznivého snílka, který pro svou naivitu neví, jak vypadá realita, ale nepokusit se o to by byla dle mého názoru velká chyba. Je docela možné, že se tato vize nenaplní, ale kdyby se nám podařilo naplnit alespoň část tohoto plánu, pak bych to považoval za obrovský úspěch.

Obchodně podnikatelská fakulta si musí najít své místo na trhu českých veřejných vysokých škol. Vzhledem k růstu finanční náročnosti studia již asi nebudeme moci sázet na dřívější komparativní výhody, mezi něž patřila rozsáhlá nabídka jazykových kurzů a tělovýchovných aktivit či nabídka dostatečného počtu ubytovacích kapacit. Naše cesta tedy musí vést jiným směrem, jímž je nabídka kvalitních prakticky i teoreticky orientovaných studijních oborů, o něž budou mít studenti zájem a pro něž budou ochotni podstoupit, tak jako svého času Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné, i cestu z Čech až na konec jim známého Světa, jenž se nachází v Karviné.