„V mém nástupu na Slezskou univerzitu v Opavě měla tak trochu prsty i královna Kunhuta,“ říká Andrej Tóth

Setkání s proděkanem Fakulty veřejných politik (FVP) v Opavě pro vědu a zahraniční styky Mgr. et Mgr. Andrejem Tóthem, Ph.D., jež předně motivovala snaha představit jeho záměry na novém postu v rubrice „věda a výzkum“ (zde), přirozeně vyvolalo též otázky směrované k jeho osobnosti a profesní orientaci. Reakcemi na ně vytvořil svou vizitku sám.

Skvělá komunikace odhalila, že si Andrej Tóth právě v tomto období připomíná jedno výročí. Ke studiu historie a maďarštiny na Masarykovu univerzitu nastoupil na podzim 1993. „Pokud se nadechujete k tomu, abyste se zeptal, proč ta maďarština, odpověď je tak jednoduchá, že se ji budu snažit částečně zkomplikovat. Mám bohaté středoevropské kořeny, kromě maďarských i rusínské, polské a chorvatské, které mne genealogicky váží zejména k širšímu prostoru Karpatské kotliny, což mne v mnohém motivuje a zavazuje. Mí předkové byli prakticky vždy u významných historických událostí východní poloviny naší bývalé společné monarchie, ať již šlo např. o boje s Turky či uherské povstání z let 1848-49,“ usmívá se rodák z Loun, který za své druhé rodiště pokládá České Budějovice, kde prožil nejdelší část útlého věku, odborným zacílením takřka přímý pokračovatel otcova zaměření, který vystudoval taktéž historii a maďarský jazyk a literaturu.

Specifikum zvolených disciplín, především tedy maďarštiny, A. Tóthovi studium na jedné straně zkomplikovalo, na druhé mu otevřelo nové obzory, když se v jeho průběhu pod tíhou okolností, jež nemohl ovlivnit, rozhodl v rámci daných podmínek absolvovat oba obory v jednooborové variantě na dvou univerzitách (obor maďarština byl v Brně v roce 1995 zrušen, a proto v jeho studiu musel pokračovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze). A tak může jmenovat celou plejádu osobností naší hungaristiky, s nimiž přišel bezprostředně či zprostředkovaně do styku. „Prof. Josef Macůrek, pravda, zemřel už rok před mým nástupem do Brna, ale z jeho vědeckého odkazu se čerpá dodnes. Před třemi lety jsme se rozloučili s prof. Richardem Pražákem, laureátem Lotzovy medaile, nejvyššího ocenění v hungaristice, který byl v letech 1994-1998 prvním velvyslancem ČR v Maďarsku. Nemohu zapomenout ani doc. Martu Romportlovou, školitelku mé diplomové a disertační práce, ani na prof. Petra Rákose, z pražské univerzity,“ vypočítává A. Tóth.

Dříve než začal letos v únoru s výukou na Ústavu středoevropských studií FVP, rozloučil se se svým předchozím působištěm - Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy - tím nejlepším způsobem. Na počátku listopadu 2012 byl jedním z protagonistů veřejné prezentace obsáhlé monografie Národnostní menšiny v Československu 1918-1938, jejímiž autory jsou spolu s ním PhDr. Lukáš Novotný, Ph.D., a děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. „S prvním z nich, kolegou a přítelem dr. Novotným, jenž působí na Západočeské univerzitě v Plzni, spolupracuji i dále při výzkumu tématu etablování německé a maďarské menšiny v Československé republice v první polovině dvacátých let minulého století,“ naznačuje A. Tóth aktuální orientaci badatelského úsilí, které zapadá do sféry jeho hlavního zájmu o československo-maďarské vztahy ve dvacátých a třicátých letech 20. století, národnostní menšiny v téže době a dějiny školství na našem území po roce 1918.

V letním semestru se věnoval výuce dějin Rakouska, kulturních dějin střední Evropy a vedl, nikoliv ovšem jazykový, „polský“ seminář. Od podzimu se s ním posluchači oboru setkají v předmětech Hospodářské dějiny střední Evropy, Migrační procesy v Evropě, Ekonomický a sociální vývoj střední Evropy, Německo v moderní době, Moderní dějiny Maďarska a Maďarština. „Až dosud mám krásnou zkušenost se studenty bakalářského 2. ročníku. Těšil mě jejich zájem, který se teď, alespoň to předpokládám, projeví na tématech jejich závěrečných prací,“ říká A. Tóth a očekává i následující otázku. „Proč jsem vlastně do Opavy přišel? Nabídka mě oslovila a přes razantní změnu nelituji. Kdybych měl odpovědět s jistou nadsázkou, řekl bych, že mě jako historika zaujala možnost blíže poznat prostředí, v jehož blízkosti kdysi žila Arpádovna Kunhuta (mimochodem těch Arpádoven bylo v úzkém svazku s Přemyslovci sedm) a v mém oblíbeném 15. století se pak k Opavsku váže i jméno Jana Korvína, nemanželského syna uherského i českého krále Matyáše Korvína, ale hlavní důvod je jinde. Poznal jsem, že se mi tu nabízí výjimečná příležitost pěstovat své profesní zájmy v širších souvislostech,“ loučí se Andrej Tóth a ujišťuje, že naše setkáním nebylo posledním.