V rámci centralizovaného rozvojového projektu Letní muzeologická škola vznikla na Ústavu historických věd (ÚHV) Filozoficko-přírodovědecké fakulty monografie věnovaná otázkám muzeologie, oboru, který na Slezské univerzitě (SU) patří k těm nejtradičnějším. První tři desítky posluchačů byly ke studiu Historie-Muzeologie přijaty na podzim 1990.

Čtveřice autorů z ÚHV (doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D., doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D., Mgr. David Váhala a PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D.) pojmenovala nový titul Vademecum muzeologie, čímž rovněž naznačuje jeho charakter příručky, případně průvodce. Uvedení do muzeologické problematiky není ale jediným cílem, který si publikace, na ÚHV první svého druhu, stanovila. „Naše muzeologické vademecum je třeba chápat i jako individuální pokus o kladení si muzeologických otázek a hledání odpovědi na ně, vycházející z lokální tradice, kterou výuka muzeologie na SU určuje,“ konstatují autoři.

Za důležitou dále považují vazbu SU na Slezské zemské muzeum jako instituci, jež slouží za příklad regionální muzejní práce nesoucí středoevropskou či národní dimenzi. A vyslovují se též k průvodcovské funkci titulu. Vademecum by mělo být průvodcem „po spleti muzejních otázek, po složitých zákrutách muzejního provozu v minulosti a současnosti“. „Je naší ambicí, aby tento průvodce čtenáře nesvedl na scestí a ukazoval mu cestu spolehlivě,“ dodávají.

Tradici muzejnictví v Opavě a výuku muzeologie na SU v úvodu publikace připomíná J. Knapík. Oceňuje přínos těch, kdo v devadesátých letech minulého století stavěli základy oboru, a vyzdvihuje zvláště osobnost Josefa Beneše jako autora řady základních odborných prací a muzeologických učebních textů. Charakterizuje postupný vývoj výuky oboru, přičemž neopomíjí jeho specifikum v podobě praktické výuky muzejní konzervace, a jako významný mezník označuje rok 2008, kdy po generační proměně vyučujících došlo k úpravám ve studiu muzeologie a zřízení oddělení památkové péče a muzeologie ÚHV.

Teoretickým základem muzeologie se zabývá P. Šopák, jemuž patří též kapitoly o muzeích v občanské společnosti a proměnách muzejního fenoménu v českých zemích. Pojednává i o muzejní prezentaci a muzejní pedagogice a v oddíle Muzea ČR v současnosti představuje uměleckoprůmyslová muzea, muzea přírody, vědy a techniky, literární a hudební muzea a muzea v přírodě. D. Váhala se nejprve soustřeďuje na uvedení základních muzeologických pojmů, aby se poté zaměřil na výklad k muzejnictví v Československu v letech 1945-1989 a reagoval na otázku, co a jaké je muzeum současnosti. V odpovědi na ni prezentuje muzejní sbírku a péči o ni a ve struktuře současných muzeí v naší zemi přibližuje oborová muzea a vojenská a politická muzea.

Téma muzejníka mezi muzeologií, dějinami hmotné kultury a dějinami umění zpracovává J. Olšovský, jenž dále postihuje fenomén sběratelství stavovské společnosti jako předpoklad vzniku muzejních institucí občanské společnosti v období od manýristických sbírek jako obrazu světa k osvícenské Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze. V závěrečném oddíle o současných muzeích u nás se pak věnuje galeriím a muzeím umění.

„Publikace je přirozeně určena především posluchačům muzeologie a myslíme si, že dokonce i studentům nemuzeologických oborů, ale pokud navíc vyvolá diskusi v odborných kruzích, bude práce na ní o to víc zhodnocena,“ říká i za další autory D. Váhala. „Vždyť jsme při její přípravě sledovali též reakci na titul vydaný Asociací muzeí a galerií ČR, v jehož případě však nejde o klasický odborný text,“ dodává.

Repro: Josef Maria Olbrich - návrh budovy uměleckoprůmyslového muzea v Opavě, 1891.