„Cesta k audiovizuální tvorbě nebyla přímá, ale stála za to,“ tvrdí Jaroslav Zajíček, student Audiovizuální tvorby

OPAVA - Po letech studia oboru Historie – muzeologie a následně Knihovnictví – muzeologie stál před důležitým rozhodnutím. Studium na vysoké škole opustit nadobro, nebo vyzkoušet nově otevřený obor, který ho lákal svým zaměřením. A tak se stal studentem Audiovizuální tvorby. A rozhodně nelituje.

Dnes má za sebou už velkou spoustu cenných zkušeností, které mu toto studium přineslo. Ať už je to spolupráce na cyklu studentských dokumentů Sami proti zlu, který vznikl pro občanské sdružení PANT nebo na dokumentu Sportu zdar jeho kolegů Jiřího Vávry a Martina Erbena, případně novější snímek Tělo plné štěstí od Jiřího Vávry.

Kromě toho patří do tvůrčího týmu studentského pořadu Pauzička, který si můžete naladit na internetovém rozhraní Českého rozhlasu Ostrava, na univerzitě ho zase můžete často potkat v kabinetu Audiovizuální tvorby (AVT), kde pracuje jako laborant a také například pomáhá mladším ročníkům s pochopením techniky. Jaroslav Zajíček patří rovněž do kolektivu, který založil festival studentských filmů – Opavského páva. Nejnovější zkušenost má z letošního festivalu Colours of Ostrava, kde dělal Stage managera na Reflex Discussion Stage. „Strávil jsem tam všechny čtyři dny, co festival trval, a to od rána do večera. Mou prací bylo zajistit, aby přednášky začínaly a končily načas, staral jsem se o technické zázemí, obsluhoval jsem mix pult, pouštěl hudbu v pauzách a dohlížel na prezentace. A určitě bych do toho šel i příští rok. Myslím, že nejlepší hudební stage byla ta, kterou jsem obsluhoval já,“ dodává s úsměvem a s nadsázkou milovník punku. „K práci stage managera jsem se dostal přes vedoucí našeho oddělení Moniku Horsákovou, která pracuje v týmu Colours a letos měla na starost všechny diskusní scény. Oslovila mě, a protože mně práce rozhodně nevadí, nabídku jsem přijal. Zužitkoval jsem přitom znalosti a zkušenosti získané ze školy, ať už z organizace Opavského páva nebo technické znalosti z dřívějšího zvučení u dokumentů.“

A čeho si na této příležitosti cení nejvíce? „Že jsem viděl Marka Ebena, je to veliký sympaťák. Cesta areálem na Stage Reflexu mu zabrala jednou tolik času, protože se dobrovolně vyfotil s každým, kdo ho o to požádal. I Lenka Dusilová byla skvělá. Přednášky byly skoro vždy plné, nejvíc lidí bylo asi na přednášce o islámu, taky na Lékařích bez hranic, bylo to hodně zajímavé.“

Jak vypadá takový den Stage managera? „Někdy mi pracovní den začínal v sedm hodin ráno, někdy v deset. Poté, co jsem se autem dopravil z Opavy do Ostravy, jsem se ještě dalších 40 minut snažil vymotat z rozkopané Ostravy do areálu festivalu. Převzal jsem si místnost, zkontroloval jsem, jestli je všechno v pořádku a na svém místě, zprovoznil jsem techniku a čekal na příchod prvních přednášejících hostů. S nimi jsme tu techniku opět zkusili. A pak už jsem jen hlídal, aby šlo vše podle plánu. Někdy program končil v pět hodin odpoledne, někdy, jako v případě Marka Ebena, až v deset hodin.“

A co by Jaroslav Zajíček chtěl dělat v budoucnu?
„Teď bych chtěl především úspěšně ukončit magisterské studium. Jinak se mi představy o budoucnosti pořád mění, ale punkáči mají heslo: No Future, takže jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlel. Ale na to, jak jsem vzhledem k historii mého studia “špatný“ student, tak si umím představit, že bych zkusil i vyšší vzdělání. Aspoň zkusil, pak by se ukázalo. Jednu dobu jsem chtěl pracovat v rádiu. Teď, aktuálně k datu 3. srpna 2015, já, Jaroslav Zajíček tvrdím, že mě baví restaurování filmů. Uvidím, jak blízko se mi k tomu podaří dostat. Situace s restaurováním je v České republice složitá.