OPAVA, PRADĚD – Typická říjnová středa, půl páté odpoledne, šero, mlha, mrholí a náš vůz se pomalu souká na nejvyšší horu Jeseníků. Když konečně zastavujeme před hotelem kurzovní, všude je naprostý klid, okolo leží zbytky prvního letošního sněhu. Je středa, nikde nikdo, pár aut na parkovišti asi patří zaměstnancům hotelu. Zdá se, že letní turisté už odjeli a zimní lyžaři se sem ještě nějakou chvíli nechystají. Přesně v takové atmosféře hledáme skupinu studentů Slezské univerzity, přesněji posluchačů oboru Sociální patologie a prevence, kteří by právě zde měli absolvovat dvoudenní kurz zážitkové pedagogiky. Když procházíme ztichlým liduprázdným hotelem, nelze se ubránit myšlence, zda tu nejsme špatně. Obavy rozptýlí až zaklepání na dveře konferenční místnosti, ke kterým nás nasměrovala ospalá recepční – jediná živá duše, kterou jsme zatím potkali.

Otevírají dva mladíci, Kuba a Zbyněk, instruktoři Prázdninové školy Lipnice, kteří mají celý kurz na povel. Zhruba dvacítka studentů z Opavy je zrovna zabraná do nějaké kolektivní diskuse. Jak následně zjišťujeme, přišli jsme právě uprostřed praktické části kurzu. Studenti již mají za sebou dopolední seznámení a představení kurzu i poobědovou teoretickou část, ve které se mimo jiné dozvěděli jak správně poskládat kurz, nebo že hry a modelové situace jsou jako hamburger. „Spousta lidí si myslí, že podstatou takových kurzů jsou pouze hry a zábava. To ovšem není pravda, hra by neměla být samoúčelná. Je především po třeba si stanovit, čeho chceme dosáhnout, tedy stanovit cíl. Na konci hry by nemělo chybět zhodnocení, aby si přínos uvědomili především účastníci,“ vysvětluje na úvod Zbyněk Riedl, zatímco studenti se zrovna chystají na první společný úkol.

Úkolem každého ze tří týmů je postavit co nejvyšší věž z kostek, přičemž studenti mají mezi jednotlivými pokusy příležitost diskutovat a upravit svou strategii. Na všech je vidět pekelné soustředění a touha být s každým pokusem lepší. A právě onen dobrý pocit z dosahování stále lepších výsledků je tím, co má hra ve studentech vyvolat, říká Jakub Šneidr: „Základní otázkou zážitkové pedagogiky je PROČ. Dobře vystavěný kurz může pomoci utvářet kolektiv, naučit lepšímu plánování povinností nebo organizaci času. Stejně tak ale můžeme některými hrami přimět lidi k hádce, pokud to budeme chtít.“ I další úkoly, které probíhaly na sychravém parkovišti před hotelem, kladly důraz na úspěch. Mladí lidé, z nichž mnozí se ještě ráno navzájem neznali, nyní spolupracovali jako jeden tým, vzájemně se hecovali a vymýšleli lepší strategie.

Než jsme se rozloučili, dostali jsme ještě příležitost krátce nahlédnout do závěrečných evaluačních dotazníků, které studenti vyplňují po skončení akce. Zpětná vazba studentů potvrzovala, že možnost na vlastní kůži si vyzkoušet obě strany pořádání kohezivních kurzů je velmi oslovila. Vedoucí obdrželi povětšinou maximální možné hodnocení: „Kluci na mě působili velmi profesionálně a bylo vidět, že vědí co dělají a že to dělají rádi.“ Nakonec se ale přece jen našel i námět na zlepšení: „Bylo to moc super ale krátký.“

 

Celá idea zážitkové pedagogiky se odvíjí od jednoduchého motta, vycházejícího z výzkumu IBM a UK Post Office. „Co slyším, to zapomenu . Co vidím, to si zapamtuji. Ale to, co zažiji, dokážu použít.“ Mezitím co studenti večeřeli a připravovali se na večerní „multisocio“, tedy komorní debatu při svíčkách, vyzpovídali jsme oba mladé instruktory - Zbyňka Riedla a Jakuba Šneidra.

Prázdninová škola, to zní skoro jako oxymóron. Čím se vaše organizace zabývá?
ZR: Naše organizace funguje již od roku 1977 a svým názvem odkazuje na takzvané prázdninové školy, průkopnické zážitkové kurzy, které fungovaly už v tehdejším Československu. V současnosti ale ani nesídlíme v Lipnici, ani nejsme škola a fungujeme celoročně.
JŠ: Pořádáme tematicky zaměřené kurzy pro širokou veřejnost a všechny věkové kategorie, to znamená pro středoškoláky, pro rodiče s dětmi i pro seniory a jejich vnoučata.

Překvapilo mě, že se naši studenti pro aktivity hodně nadchli. Od vysokoškoláků bych čekal spíš rezervovaný postoj. Je to běžné?
ZR: Taky mě to překvapilo, letošní studenti z vaší univerzity mi přijdou ještě zapálenější, než obvykle studenti bývají. Například jsou schopni čekat v místnosti v plném počtu už 2-3 minuty před plánovaným srazem. Zároveň ale věřím, že to je důkaz úspěšné dramaturgie, kdy se nám postupnými kroky daří vzbuzovat v nich stále větší nadšení.
JŠ: Už od počátku budujeme vzájemný vztah důvěry a rovnosti, aniž bychom ale ztratili autoritu. V přátelské atmosféře to potom jde samo.

Jak dlouho spolupracujete se Slezskou univerzitou?
ZR: Na kurzy pro Fakultu veřejných politik jezdím už od roku 2010 a pokaždé hrozně rád. Tato událost má již tradici a cítím, že za těch pět let jsme si vybudovali vztah vzájemné důvěry. Vaše fakulta nám nechává maximální volnost ve volbě programu, což nese své ovoce v podobě nadšených reakcí studentů. Zajímavé ale je, že jsem ještě nebyl dvakrát na stejném místě.

To mě přivádí k otázce, zda má prostředí opuštěné horské chaty nějaká specifika?
ZR: Je vždy přínosem, když se kurz odehrává mimo bydliště, mimo dosah běžného života našich klientů. Kdybychom teď seděli v Opavě, studenti by se nekoncentrovali a přemýšleli, co budou dělat doma po skončení programu.

Kde vidíte největší potenciál kohezivních kurzů pro obor sociální patologie?
ZR: Vaši absolventi se mohou stát sociálními nebo pedagogickými poradci v nejrůznějších zařízeních, například v nízkoprahových klubech. Právě toto jsou lidé, na které nejčastěji spadá organizace adaptačních kurzů a volnočasových aktivit, protože běžní učitelé pro tuto činnost musejí být buďto hodně nadšení, nebo ji dostávají příkazem. Doufáme, že naše kurzy jim umožní dělat tuto práci s jasným cílem, tak aby byla přínosná.

Autor: Marek Cetkovský/Fakulta veřejných politik