Největším koníčkem Jany Slovákové z Ostravy, studentky 2. ročníku oboru Sociální patologie a prevence na Ústavu pedagogických a psychologických věd Fakulty veřejných politik, je Český červený kříž (ČČK). Za normálních okolností by se nad tím jistě dalo kroutit hlavou, v období povodní se však z takového koníčka stává záležitost prvořadého významu.

Ještě 2. června se Jana jako členka záchranného týmu podílela na programu 6. ročníku soutěže nezdravotnických složek integrovaného záchranného systému Hrad žije první pomocí v areálu Slezskoostravského hradu, o dva dny později již s další posádkou humanitární pomocí plně naložené sanitky cestovala do Mělníka, který reagoval na nabídku jejího výjezdu. Ze tří dnů, během nichž se spalo jen chvíli a k tomu na půl oka, si přivezla emotivní prožitky. „I když jsem v Červeném kříži inspirovaná rodiči a prarodiči od útlého věku, povodně to pro mě byly první. Při distribuci pomoci na člunu do Hořína si člověk plně uvědomil, co voda dokáže. Bez milosti spláchne opravdu všechno,“ přibližuje okamžiky napětí a psychického vypětí, které si ještě v tomto týdnu znovu zopakuje.

Domů a taky do Opavy si totiž odskočila pouze z toho důvodu, aby za letní semestr složila tři poslední zkoušky. V pondělí 10. června to byla nejprve Speciální pedagogika u Mgr. Marty Kolaříkové, Ph.D., o den později Sociální patologie u doc. PhDr. Jitky Skopalové, Ph.D., a do třetice 13. června přijde na řadu prověrka znalostí z předmětu Týrané a zneužívané dítě u Mgr. Dariny Caloňové,“ vypočítává Jana s tím, že hned poté nastoupí opět cestu do Mělníka.

Pracovat pro druhé ji baví a naplňuje. „Pamatuji se, jak jsem ve čtyřech letech dělala figurínu na babiččině kurzu první pomoci. Některým jeho účastníkům to tehdy příliš nevyšlo, a tak se jim dostalo výtky, že při podobném zacházení bych umřela. Byla jsem z toho dost smutná,“ vzpomíná Jana na první krůčky v ČČK, které plně zhodnotila za středoškolských studií oboru Sociálně humanitární činnost a vykonáním kurzu zdravotně zotavovacích akcí. Od té doby pracuje v záchranném týmu ČČK, což je činnost časově vysoce náročná a současně většinou pouze symbolicky hodnocená. „Ale setkáte se při ní s velmi akčními lidmi. Do Mělníka jsem jela ve společnosti dirigenta Národního divadla moravskoslezského Marka Prášila, policisty Petra Halamky a Karolíny Krajdlové. První ještě v den návratu dirigoval důležité představení, druhý úspěšně vykonal zátěžové testy, takže mé zkoušky ve srovnání s těmi jejich nejsou těmi nejobtížnějšími,“ přesvědčuje Jana o svém citu pro týmovou práci.

Až se z Mělníka vrátí, chce si odpočinout a uvažovat o prázdninovém programu. Povodňovou vodu ráda nemám, s tou slanou je to trochu jiné,“ naznačuje směr letní dovolené, ale moře blíže nespecifikuje. „Rozhodne okamžitý obsah pokladničky a nějaká výhodná nabídka typu last minute,“ reaguje, ale netají, že její úvahy možná zaletí už i k bakalářské práci. „Mám téma Krizová intervence u osob, jež se staly obětí hromadných neštěstí v Moravskoslezském kraji, a povede mě v něm PaedDr. Miroslav Pilát, Ph.D. Ráda bych, aby se jedním z výstupů diplomky stal krizový plán pro nějakou organizaci,“ netají Jana svůj záměr.

Teď ovšem zůstává plná očekávání ze druhé „akce Mělník“. „Když mohu skloubit užitečnost se zkušeností, je to ideální. Ve studiu mi tuto vzácnou symbiózu přinesl pobyt v rámci Erasmu na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře v zimním semestru, v životě k takovým situacím počítám právě podobnou živelní pohromu, která poskytla značnou část Čech. Samozřejmě ji nikomu nepřeji, ale vědomí, že je potřeba se s ní vyrovnat, mě posiluje,“ loučí se Jana.