Zpráva z Brna, která v těchto dnech dorazila na Ústav bohemistiky a knihovnictví (ÚBK) Filozoficko-přírodovědecké fakulty, nerozesmutnila jen jeho odborné pracovníky, ale celou akademickou obec Slezské univerzity. Hovoří totiž o tom, že 10. ledna nečekaně zemřel doc. PhDr. Vladimír Šaur, CSc., po dlouhá léta výrazná osobnost naší jazykovědy.

Tucet z nich ve své pedagogické praxi zasvětil Slezské univerzitě v Opavě, když na ÚBK její Filozoficko-přírodovědecké fakulty přednášel, ale angažoval se také jinak. S pečlivostí a trpělivostí sobě vlastní pracoval jako předseda komise pro rozvrh fakulty, u přijímacích pohovorů zahraničních studentů posuzoval jejich schopnosti zvládnout češtinu tak, aby přednáškám z odborných předmětů rozuměli, roky byl pilně přispívajícím členem redakční rady univerzitního periodika. Při četných příležitostech doslova ohromoval svými rozsáhlými znalostmi, posluchače i spolupracovníky učil vždy myslet a v myšlení nepodléhat „módním“ vlivům a tendencím. Pravdu měl za absolutní hodnotovou kategorii, z níž nelze za žádných okolností uhnout ani o píď.

Doc. PhDr. Vladimír Šaur, CSc. 30. 12. 1937 – 10. ledna 2014 Rodák z Brna studoval na tamější Masarykově univerzitě češtinu, ruštinu a bulharštinu, postgraduálně pak bulharštinu na univerzitě v Sofii, kde také v letech 1965-1966 působil jako lektor češtiny. Do roku 1969 pracoval ve Státní vědecké knihovně v Brně. Jeho vědecká produkce je z velké části orientována balkanisticky, věnoval se především sémantické morfologii a historické fonologii. Později se těžiště jeho odborného zájmu posunulo ke slovanské etymologii, onomastice a dějinám slavistiky. V Opavě na Slezské univerzitě začal působit v roce 1992 a vedle pedagogické a vědecké činnosti spojené s úsilím o rozšíření pracoviště bohemistické respektive slavistické lingvistiky zastával s velkou vytrvalostí a mimořádnou odpovědností funkci předsedy rozvrhové komise Filozoficko-přírodovědecké fakulty.

Pro studenty, které v době působení na ÚBK vedl, se vedle někdy úsměvných příběhů ze života na kolejích na Komárovské ulici, jindy nekompromisních okamžiků, v nichž nehodlal ze svých nároků na vědomosti druhých slevit, staly přímo legendární jeho v Opavě vydané práce České náslovné j (1994) a Česká historická morfologie (1995). V první shrnul sérii odborných statí, jež zveřejnil v období let 1986-1991 v časopise pro slovanskou filologii Slavia. V nich prokázal, že tzv. j-ová proteze (např. j-ablko vzniklé ze základu abl, srovnej s německým Apfel, nebo j-ehně, srovnej s latinským agn-us) není fenoménem z vývojového hlediska jednorázovým, ale že jde o jev, k němuž došlo ve čtyřech fázích v časovém rozpětí od 7. do 10. - 11. století a v češtině samostatný, tedy nezávislý na podobných jevech v jiných slovanských jazycích.

Na ÚBK přišel se zkušenostmi ze Státní vědecké knihovny v Brně, z lektorského působení na univerzitě v Sofii, pak z dlouholeté činnosti v brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd a posléze z externí výuky bulharštiny a srbochorvatštiny na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v roce 1992. O rok později se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy habilitoval a stal se vedoucím oddělení lingvistiky ÚBK. Jeho zásluhou tu byla založena pobočka Jazykovědného sdružení České republiky, po dvě funkční období od podzimu 1994 působil doc. V. Šaur v Akademickém senátu Slezské univerzity.

Autorovi Etymologie slovanských příbuzenských termínů (Academia Praha, 1975), prvního titulu vydaného Slezskou univerzitou v roce 1993 Od indoevropštiny k slezským nářečím (hláskosloví), Pravidel českého pravopisu s výkladem mluvnice (Ottovo nakladatelství, 2004) a spoluautorovi dalších odborných prací (např. Etymologický slovník slovanských jazyků: Slova gramatická a zájmena, Academia, 1980) nikdy nechyběl ani svérázný smysl pro humor. Když ho do Opavy, již po ukončení působení na ÚBK, znovu na podzim 2005 pozvala k přednášce pobočka Jazykovědného sdružení ČR, naplněná posluchárna vyslechla do detailů utříděný výklad o dvou desítkách jazyků v Evropské unii, mezi nimiž češtinu označil za nejstručnější, a neméně ji upoutala některá v něm pro odlehčení obsažená úsměvná zjištění. „Kdo bude budovat novou Evropu? No přece ten, kdo bude mít novou MALTU,“ konstatoval tehdy doc. Šaur s úsměvem, který ovšem bezprostředně vystřídala vážná chvíle, v níž neváhal upozornit na odlišný slovní původ malty a Malty.

V očích řady dřívějších absolventů a kolegů-pedagogů z Filozoficko-přírodovědecké fakulty zůstane doc. Šaur nadále nezpochybnitelnou autoritou. Pro encyklopedické znalosti, pro vždy kolegiální jednání a konečně i pro někdy nepříliš pragmatický přístup k praktickým stránkám života. Proto k němu v těchto dnech zalétá jejich vděčná vzpomínka. Nejeden z nich 16. ledna podnikne cestu do Brna, aby se s ním v obřadní síni městského krematoria rozloučil.