Tomášek, David a ti druzí……

KLIMKOVICE, OPAVA - Budeme naprosto upřímní. Jen tak máme šanci zprostředkovat vám následující zážitek.

Na tu vernisáž se nám nechtělo. Ve čtvrtek 12. listopadu 2015 v pět hodin odpoledne jsme od budovy Filozoficko-přírodovědecké fakulty na Bezručově náměstí 13 odjížděli do Sanatorií Klimkovice, kde začínala výstava fotografií profesora Jindřicha Štreita. Únava, tma a nedokončená práce v počítači naše nadšení, s nímž jsme účast přislíbili, vzala za své. Nicméně Jiří měl na vernisáži přednést úvodní slovo, také jsme nemohli zklamat Jindřicha, a tak jsme vyjeli.

Přiznáváme, báli jsme se i tušených emocí, které se na nás z fotografií hendikepovaných dětí léčících  se v Klimkovicích pohrnou.  Téměř všichni jsme přece produktem doby, v níž se lidé bolesti v jakékoli podobě a míře vyhýbají.

Emocím jsme však stejně neunikli a zpětně prohlašujeme: díky za to.  Po této zcela výjimečné vernisáži třinácti Jindřichových fotografií a setkáních s jejich hlavními protagonisty – nemocnými dětmi a jejich rodiči – se náš soukromý svět vychýlil z vyjetých kolejí. Mysleli jsme si, že už ledacos známe, ledacos jsme prožili, že nás už nic nemůže příliš překvapit a že když jedni pomáhají jiným, činí tak především proto, aby uchlácholili sami sebe. Že to tak na světě zkrátka chodí. A přesto…

V sále bylo plno dětí na vozíčku a jejich rodičů, hrála hudba, tančilo se, zpívalo, pronášely se proslovy. Bylo to dojemné, ale nikoli strhující. To přišlo až ve chvíli, kdy před fotografy předstoupil Miloš Svoboda z Asociace rodičů a dětí s dětskou mozkovou obrnou v náručí se svým postiženým synem Davídkem. Stará se o něho sám od jeho tří let, kdy se jeho adoptivní syn topil v jezírku. Zachránili ho, ale dnes jedenáctiletý Davídek, krásný kluk s jemnou pletí a dlouhými tmavými řasami, zůstal ve stavu podobnému kómatu.

Fotoreportáž z akce najdtete na facebooku Filozoficko-přírodovědecké fakulty

Viděli jsme a cítili neuvěřitelně silnou jejich vzájemnou lásku i lásku mezi dalšími rodiči a jejich nemocnými dětmi. Viděli jsme, jak obrovské úsilí, veškerý svůj čas, energii, mládí, peníze věnovali péči o své děti, jak se radují i z jejich minimálních pokroků a zlepšení, z nichž mnohá mohou být jen dočasná.

To jsme ovšem ještě netušili, že nás čeká další nápor emocí. Před publikem stál najednou desetiletý Tomáš Šimko z dětského domova v Ostravě – Zábřehu trpící dětskou mozkovou obrnou. Tento chlapec, který špatně chodí a prodělal řadu operací nohou, namaloval pro svého ještě více postiženého kamaráda,  sedmnáctiletého Dominika rovněž z dětského domova,  obraz určený do dražby. Výtěžek pak bude použit na Dominikovu léčbu v Sanatoriích Klimkovice, kterou pojišťovny stejně jako v případě dalších zdejších dětských pacientů nehradí a která stojí padesát tisíc korun měsíčně. Mimochodem – napadlo nás - jak ostudně se chová stát, když nechává rodiče těchto dětí v potupných situacích, kdy jsou například nuceni sbírat plastová víčka, jichž je ovšem na jednu léčbu potřeba nasbírat 4 tuny!

Vraťme se však k dražbě, kterou jsme do té doby znali jen z filmů. Když ji vyhlásili, stala se s naší trojicí změna. Spontánně, náhlým impulsem a poté vzájemným „vyhecováním“ padlo rozhodnutí: do té dražby jdeme! Horečně jsme začali počítat své finance. V tu chvíli jste tak trochu mimo sebe, a tak když Jirkovi přidělili kartu s číslem čtyři, semkli jsme se do jednoho šiku a rozhodli se, že dražbu vyhrajeme stůj co stůj. Soupeřů bylo dost, ale když přihodili oni, my okamžitě také. Chlapík s kladívkem nestačil ťukat, bílá karta s černou čtyřkou byla stále častěji nad našimi hlavami, až jsme nakonec posledního soupeře - dvě ženy – udolali. Obraz byl vydražen za 25 tisíc a byl náš!

Po cestě zpět jsme v euforii začali spřádat plán, jak hendikepovaným dětem a jejich statečným rodičům pomůžeme ještě více. Co kdybychom vyhlásili sbírku a oslovili vás, zaměstnance naší fakulty, abyste přispěli? A co kdybychom se stali patronem jednoho z dětí? Profesor Jindřich Štreit nám už cestu prošlapal a za jeho dobré skutky a nádherné fotografie mu patří velké poděkování. Přidejme se k němu a dotáhněme věci tam, kde nám síly stačí.

Originál Tomáškova obrazu visí poblíž děkanátu v 1. patře budovy na Bezručově náměstí 13, kopie budou vystaveny i v ostatních budovách. Přijďte se ně podívat a sami se rozhodněte, co uděláte.

Jiří Siostrzonek, Gabriela Tammeová, Zuzana Urbánková – Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity v Opavě