Svérázného, ale vždy svého Vojtěcha Bartka si chce Slezská univerzita uchovat v trvalé paměti

úterý 12. března 2013 13:49

2013-03-12 bartek prednaskaNa podzim 2012 si Vojtěch Bartek připomněl neuvěřitelné sedmdesátiny a do nedávných dnů prezentoval část své obsáhlé fotografické tvorby v ostravském charitním středisku Gabriel. Výstava se stala nejen návratem ke kořenům, ale také důkazem autorovy vytrvalé a poctivé chuti seznamovat centrum kraje se zralými tvůrčími kroky. Žel, naposledy.

V. Bartka, který 9. března podlehl následkům těžkých zranění utrpěných o den dříve při děsivé autonehodě mezi Ostravou a Opavou, jsem znal více než tři desítky let. Ze vzpomínek na něj mi nikdy nevymizí v národních i mezinárodních dimenzích koncipované přehlídky audiovizuální tvorby a lidé kolem nich, které do Opavy přivedl právě on. Ve své době se staly fenoménem kulturního života města hlásícího se často k tradicím, ale na jejich potvrzení a aktuální rozvíjení již mnohem méně často k novým iniciativám. Bartkovy Diafony ukazovaly nový směr nejen Opavě; povzbuzovaly kulturní vědomí celé severní Moravy a Slezska.

Když se jejich organizátor rozhodl pro denní dojíždění z Ostravy (nejprve do Okresního kulturního střediska v Opavě), měl už za sebou studium na Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů. Absolvoval ho jako jeden z prvních v roce 1973, tedy v období, kdy se ve své volné tvorbě vrhl na motivy tklivě naříkajícího vztahu průmyslového města a živořícího torza jeho okolní přírody. Pro vytvoření působivého cyklu „Konec přírody - začátek velkoměsta“ byl už tehdy všestranně připraven. Jakýmsi prologem k němu byl totiž dříve vzniklý soubor Černá píseň, v němž poprvé formuloval své krédo fotografa: v tom nejlepším slova smyslu sloužit rodnému kraji, a to i ve vypjatých okamžicích, kdy ho mnozí budou osočovat, že jde vlastně o službu medvědí.

Pořádnou dávku sveřeposti si V. Bartek podržel i později. Vždyť v zápase o novou Slezskou univerzitu šlo nejednou do tuhého. Za všech okolností si stál za svým a jako první viděl a záhy též kreslil kontury Institutu tvůrčí fotografie (ITF). Pracoviště vzniklé na první pohled z troufalého vzdoru, že se jinde v Opavě nedaří udržet úroveň odkazu nadšených propagátorů fotografie (viz málo zaujatý postoj Slezského zemského muzea k dědictví Arnošta Pustky) budoval za pomoci oslovených autorit se záviděníhodnou houževnatostí. Později se mohl bez obav ohlédnout zpět. Zaštítěn uznávaným odborným zázemím ITF, jemuž až do odchodu ze Slezské univerzity na podzim 2008 věnoval většinu tvůrčích sil, však nikdy nepřestal zdravě provokovat jeho novou evoluci.

Prostředí, v němž tak dlouho s neutuchajícím elánem pracoval, mu pomohlo dívat se trvale „odpočinutýma“ očima, nazírat hodnoty, věci, jevy, děje a v neposlední řadě také lidi vždy z jiné vzdálenosti, v roli vnějšího pozorovatele i s nimi vnitřně spjatého spoluaktéra. Nepopiratelný je jeho podíl na úspěchu projektů Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století a Opava na prahu nového tisíciletí, které z původních fotografických přerostly i v sociologické a sociometrické. Podobně tomu bylo v případě spoluúčasti na realizacích výstav klasických i současných osobností české fotografie či renomovaných pedagogů a výrazných posluchačů ITF, jimiž obohacoval nejprve návštěvníky Slezského zemského muzea a později Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě, nemluvě již o projektech, které byly nejednou pro svůj význam a vyznění zasazeny do nejprestižnějších výstavních prostor doma i v zahraničí.

Fotograf, jemuž vždy patřil náš obdiv (a tak to už natrvalo zůstane), se nikdy nehnal za velkou slávou a život neviděl ani pouze bílý, ani pouze černý. Místo okamžitého, a tedy pomíjivého dojmu z právě vnímaného chtěl vidět celou - střízlivou a každodenní - pravdu. Nevyhýbal se tedy ani prostředí, které by jiného mohlo odradit. Vždyť od mládí jako hornický předák uvykl lopotné fyzické práci, po níž se ruce sice daly umýt, ale rozhodně na nich zůstávaly mozoly. Proto z jeho fotografií vyvěrá ona přesvědčivost, kterou pociťujeme pokaždé, když si v souvislostech uvědomíme hloubku pramenů životní reality. Zůstanou v našich myslích uchovány jako osobitá ryzí výpověď, bez níž by stále se rozšiřující estetický obzor dnešních generací nebyl úplný.

Sdílet
TOPlist Slezská univerzita v Opavě » www.slu.cz « Copyright © 2012-2015