Nedávné státnice a obhajoby bakalářských a magisterských prací posluchačů Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty vynesly jeden primát Janě Hunterové. Podle doc. Václava Podestáta z ITF je její závěrečná magisterská práce v historii tohoto pracoviště nejrozsáhlejší. A protože je tištěná na křídovém papíře, tak také nejtěžší.

Členové Studia výtvarné fotografie Vilém Boháč, Jiří Bartoš, Jaromír Berger, Josef Cícha, Jiří Červinka, Václav Dlouhý, René Elstner, Vladimír Hanzl, Zdeněk Havlas, Stanislav Hrubant, Augustýn Hřebíček, Jan Kabíček, Miloslav Kalík, František Koblížek, Josef Kozák, Čestmír Krátký, Zdeněk Melichar, Jan Pikous, Jiří Plátek, Ladislav Postupa, Petr Riedl, Josef Steinic, Karel Šípek, Karel Škopek, Karel Škopek ml., František Vokál. Studio působilo v letech 1962-1969. Se změnou politického klimatu na konci šedesátých let jeho členové začali ztrácet entuziasmus a motivaci, stanovili si, případně byli nuceni si stanovit jiné životní priority, a to včetně zajištění existence, a přestali naplňovat původní poslání a smysl uskupení. Okresní kulturní středisko v Liberci jako jeho poslední zřizovatel proto na vlastní žádost předsedy Studia přikročilo 1. února 1969 k jeho oficiálnímu zrušení.

Za mnohem podstatnější však pedagogové považují skutečnost, že hmotnosti publikace, jež jako teoretická diplomka vznikla pod vedením prof. Vladimíra Birguse, vedoucího ITF, loni, zdárně sekunduje její obsah. J. Hunterová si pro ni zvolila téma Liberecké studio výtvarné fotografie a postavila jí všem 26 členům tohoto tvůrčího uskupení, které bylo pod hlavičkou Osvětového domu v Liberci konstituováno na počátku května 1962, nezničitelný pomník.

„Většina zainteresovaných autorů vytvořila svá stěžejní díla v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, což by mohlo u nezasvěcených vyvolat zdání, že se vracím k něčemu dávno překonanému,“ vypovídá autorka. „Opak je pravdou, myslím, že má práce prokázala, jak vysoko překročil význam Studia výtvarné fotografie rámec libereckého regionu, a že mu v historii české fotografie patří nesmazatelné místo,“ objasňuje volbu zaměření práce.

Na téměř 500 stranách zhodnotila více než šestiletý výzkum, v jehož průběhu se jí dařilo postupně objevovat zasutá či polozapomenutá fakta, dokumenty, tváře jednotlivých osobností skupiny a hlavně fotografie. „Na mnohé otázky, které se s přímou úměrností vynořovaly tak, jak výzkum pokračoval, jsem našla odpovědi,“ konstatuje J. Hunterová s uspokojením z toho, že její úsilí nebylo marné a setkalo se s pochopením fotografů, jejich rodinných příslušníků, přátel, pamětníků i teoretiků umění, s nimiž téma probírala v dlouhých diskusích. „Věřím, že jsem pomohla zviditelnit tvorbu skvělých autorů,“ dodává.

Jana Hunterová (1963) Absolventka magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě žije a pracuje v Praze. Ve své volné tvorbě se dlouhodobě zabývá tématem člověk; zkoumá jeho kořeny a sounáležitost s přírodou, snaží se objevovat a zachycovat bohatství a zranitelnost moderní kulturní identity. Její fotografie byly vystaveny na individuálních i skupinových výstavách v České republice, Belgii, Egyptě, Finsku, Itálii, Litvě, na Palestinském území v Gaze, Polsku, Rakousku, Singapuru, Slovensku, Španělsku, Turecku a USA. Získala několik tuzemských i mezinárodních ocenění, spolupracuje s National Geographic Česko (online verze), je členkou česko-rakouského sdružení fotografů Skupina 28 a Nadace Anny Lindhové, jejímž programem je dialog mezi kulturami. Byla kurátorkou členské výstavy Studia výtvarné fotografie 1962-1969, která se konala v roce 2012 v Severočeském muzeu v Liberci.

Vznik Studia výtvarné fotografie v období jistého politického uvolnění přinášejícího nové naděje, tvůrčí nápady a experimentování spojuje s tzv. českým informelem, který navazoval jak na tradice meziválečné avantgardy, tak poválečné abstrakce. „Mladí umělci se zabývali filozofií existencialismu, smyslem bytí a konání člověka,“ hodnotí J. Hunterová v závěrečné kapitole věnované shrnutí tvorby členů Studia výtvarné fotografie, když charakterizuje jeho jednotlivé osobnosti a jejich tvůrčí přínos. Skupinu přitom nehodnotí nijak izolovaně, nýbrž na základě znalosti kontextu vývoje poválečného výtvarného umění v Československu, jakož i zmapování české amatérské fotografie a existujících fotoklubů od konce padesátých let. V těchto souvislostech zmiňuje olomouckou skupinu DOFO, českobudějovické uskupení Fotos, valašskomeziříčskou skupinu Profil i skupiny Rekrafo a VOX působící v Brně.

„Jako oponent jsem ocenil vklad, který autorka do práce vnesla. Představuje totiž mnohým zcela neznámou kapitolu vývoje naší poválečné fotografie v příhraničním regionu, jehož je Liberec tradičním centrem. Pokud v budoucnosti přistoupí ke knižnímu, případně jinému publikování diplomky v modifikované podobě, její záměr určitě rád podpořím,“ uvedl na adresu práce doc. V. Podestát.

Více než půl století čekalo tedy Studio výtvarné fotografie na celkové posouzení činnosti, k němuž přispěla také členská výstava v Severočeském muzeu v Liberci uspořádaná v roce 2012 k abrahámovinám jeho vzniku, o niž se J. Hunterová kurátorsky postarala. Nyní je tu její práce (obhájená na ITF 10. ledna), jež nenechává nikoho na pochybách o tom, že se k ní ti, kdo ve vývoji naší poválečné fotografie hledají poučení a inspiraci, budou znovu vracet.