Ústav středoevropských studií, Fakulta veřejných politik (FVP) a celá Slezská univerzita se zásluhou Mgr. et Mgr. Andreje Tótha, Ph.D., nedávno výrazně zviditelnily v rámci projektu Život a politické dílo Jánose Esterházyho v zrcadle archivních a tiskových pramenů, když se proděkan FVP 6. září v Šamoríně aktivně zúčastnil závěrečné konference projektu.

Zapojen do něj byl sice od počátku, ale zahajovací odborné jednání v září 2012 v Budapešti absolvoval ještě jako zástupce Univerzity Karlovy. Teď již prezentoval svou příslušnost k naší univerzitě, která se tak dostala do vybrané společnosti znalců z Historického ústavu a výzkumného centra humanitních věd Maďarské akademie věd, Historického ústavu Slovenské akademie věd (SAV) a Univerzity Jana Kochanowského v Kielcích (fakulta, na níž působí historikové, je situována v Piotrkowie Trybunalskim). Na projektu podporovaném Visegrádským fondem participovaly ovšem i další instituce, především Fórum institut pro výzkum menšin, který také konferenci hostil, a odborníci z jiných univerzit. V programu jednání vystoupil např. v Opavě z několika přednášek známý prof. PaedDr. Štefan Šutaj, DrSc., zakladatel katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích, na níž dosud přednáší, a dnes též vedoucí oddělení historie Společenskovědního ústavu SAV v Košicích, či doc. PhDr. Martin Hetényi, Ph.D., z Filozofické fakulty Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře.

János Esterházy (1901-1957) Pocházel z kdysi velmi vlivného uherského šlechtického rodu. Na počátku třicátých let se postavil do čela Československé maďarské ligy pro Společnost národů, předsedal Zemské křesťanskosocialistické straně v ČSR, byl poslancem Národního shromáždění, který vystupoval proti ústavněprávní podobě první republiky a požadoval její důslednou decentralizaci a autonomizaci, a výkonným předsedou Sjednocené maďarské strany. Ve druhé polovině třicátých let odmítl nabídku E. Beneše na ministerské křeslo v čsl. vládě. Po vzniku Slovenského státu jednal s jeho prezidentem J. Tisem o právech maďarské menšiny a jako jediný poslanec Slovenského sněmu nehlasoval pro zákon o vystěhování Židů. Osvobození země mu přineslo krátkou sovětskou internaci, z níž byl propuštěn. Nedlouho nato ho však nechal zatknout představitel Sboru pověřenců Gustáv Husák a předal jej sovětské státní bezpečnosti. V SSSR byl odsouzen na deset let nucených prací na Sibiři, na Slovensku ho odsoudili v nepřítomnosti k trestu smrti. Sovětské úřady ho v roce 1949 odevzdaly čsl. orgánům, prezidentskou milostí mu byl absolutní trest zmírněn na doživotí (v roce 1955 dosáhli jeho příbuzní zmírnění na 25 let). Trest vykonával v mnoha káznicích. V Mírově, v poslední z nich, také zemřel. Zatímco Nejvyšší soud Ruské federace v roce 1993 Esterházyho rehabilitoval, Nejvyšší soud SR naopak o rok později znovuotevřít jeho případ odmítl.

„Cílem projektu bylo přivést ke společné diskusi o osobnosti Jánose Esterházyho slovenské, maďarské, polské i naše odborníky a vytvořit databázi archivních dokumentů, které se k němu vztahují,“ říká A. Tóth. Sám se k tomuto tématu dostal prostřednictvím dlouhodobého zájmu o meziválečné dějiny střední Evropy a československo-maďarských vztahů. „Už v diplomové práci jsem se zabýval československo-maďarskými vztahy v první polovině roku 1921, pak sice přišel do větší šíře koncipovaný výzkum problematiky zrodu meziválečného tzv. horthyovského Maďarska, dál jsem se však věnoval podrobnému studiu československo-maďarských vztahů po 1. světové válce,“ ohlíží se. V souvislosti s nalezením ostatků Jánose Esterházyho na hřbitově v Mírově v roce 2007 byl Ministerstvem zahraničních věcí pověřen zpracováním interní studie o představiteli maďarské menšiny v Československu.

S odstupem času i ve vztahu k přípravě konferenčního referátu k Esterházyho roli na politické scéně v meziválečném Československu se A. Tóth zamýšlí nad jejím dalším rozvedením, třeba o problematiku jednání mezi Jánosem Esterházym a prezidentem Edvardem Benešem, k němuž došlo 11. září 1936 v Topoľčiankách, kterou chce zpracovat ve formě další odborné studie. „Při pohledu na osobnostní profil Esterházyho bych vyzdvihl jeho lokální patriotismus. I když měl v různých obdobích možnost Slovensko opustit a žít plně zajištěn v cizině, vždy se rozhodl zůstat a neopustit pozice obhájce zájmů maďarské menšiny,“ připomíná A. Tóth.

„Na Jánose Esterházyho je třeba nazírat v kontextu doby a sociokulturního prostředí,“ dodává, přičemž si je jist, že složitost jeho osobnosti povede k dalšímu výzkumu. „Důvody k němu jsou jak ze strany maďarských a slovenských, tak českých badatelů zřejmé, polské kolegy samozřejmě nejvíce zajímá přímý vliv jeho polské matky a děda Stanisława Tarnowského, rektora Jagellonské univerzity v Krakově,“ přibližuje A. Tóth, jenž zatím naposledy vylíčil J. Esterházyho jako vůdce maďarské menšiny v příspěvku zveřejněném loni v časopise Moderní dějiny a pojednávajícím o oficialitách, ale též zákulisí procesu volby nástupce TGM. „Nejen v referátu, který v Šamoríně přednesl kolega Arkadiusz Adamczyk, jsme hledali odpověď na otázku, zda byl J. Esterházy Maďarem, Slovákem, Polákem či Evropanem. S ohledem na své opavské univerzitní působiště a studijní obor, jehož je nositelem, bych nejspíš řekl, že byl Středoevropanem,“ uzavírá proděkan FVP pro vědu a zahraniční styky.