Martina Červenková: Z letiště v Jakartě jsem putovala rovnou na policii

OPAVA – Byla to prý náhoda. Impulsem k touze podívat se někam daleko pro ni byl okamžik, když si prohlížela snímky z Taiwanu, kde byla její kamarádka. Vzápětí se rozhodla, že také pozná život na druhé straně světa.

Nyní posluchačka třetího ročníku oboru Lázeňství a turismus na opavském Ústavu lázeňství, gastronomie a turismu FPF Martina Červenková za svým cílem šla. „Nejprve jsem chtěla studijně vyjet do některé španělsky mluvící země, lákala mne Jižní Amerika a Brazílie, ale také třeba Filipíny či Mauricius.  Ale v té době v rámci studijních stáží taková možnost nebyla a mně se například do Turecka nechtělo,“ vzpomíná na hledání Martina. Pak ale nastal obrat doslova o sto osmdesát stupňů. Tím místem, kam dostala nabídku, byla Indonésie. Pro Martinu místo prakticky neznámé, tajemné a o to více lákavé.

„Já se rozhodla téměř okamžitě a hned jsem se začala pomocí skype a dalších cest domlouvat na podmínkách. Našla jsem si bydlení v rodině, to jsem chtěla, tak se nejlépe poznávají lidé. Dnes vím, že to byl dobrý nápad,“ říká Martina s tím, že nejhektičtější byl poslední měsíc před odjezdem, kdy kromě získání potřebného víza absolvovala očkování, nakupovala vybavení a zařizovala další potřebné věci. To vše v období zkoušek, takže souběžně plnila své studentské povinnosti. Na otázku, co tomu všemu říkali rodiče, Martina jen krátce odpoví: „No, moc nadšení nebyli.“
 
Z letiště rovnou na policii
Pak přišel den D a odlet z Prahy. „Letěla jsem poprvé v životě a hned sama. Ani jsem mamince nemohla říct, jaký mám strach,“ svěřila se dnes Martina. Po přestupu v Istanbulu přišlo konečně přistání v Jakartě, hlavním městě Indonésie. Ale zde hned nastal první problém, vlastně dva.

„Přestože anglicky umím dobře, učím se od šesté třídy základky, nedokázala jsem se s úředníkem na pasovém pořádně domluvit. On prostě anglicky neuměl. A tak si myslel, že tam jedu hledat práci, ne, že jsem studentka, která přijela na studijní pobyt. Dostala jsem se tak až na policejní stanici, kde se mne ujala nějaká úřednice a na základě mých informací si vše ověřila a také se spojila s člověkem, který na mne měl na letišti čekat,“ vypráví Martina o svých zážitcích. Druhý problém byl v tom, že dotyčný na ni sice na letišti čekal, ale v jiném sektoru, a tak se s ním nemohla spojit. Když se vše vysvětlilo, odjela Martina konečně tam, kam původně směřovala.

V rámci svého pobytu si vybrala možnost učit malé děti angličtinu. Spolu s dalšími třemi cizinci – Japonkou, Číňankou a Brazilcem – navštěvovala dětská centra po celé Jakartě a dávala malým Indonésanům základy jazyka z daleké Evropy. „Byla to jejich mimoškolní aktivita, vždy týden jsme strávili v jednom centru, a pak si to vyměnili. U každého z nás byl také překladatel do tamního jazyka zvaného bahasa. Zpočátku jsme si jen říkali, jak se pozdravíme, jak se děti jmenují, byly to úplně normální děti jako kdekoli ve světě, chtěli si s námi hrát, sportovaly, jezdili jsme společně na výlety, do ZOO,“ přibližuje Martina Červenková pobyt v Indonésii.

V daleké zemi se stala dívka z Třince atrakcí. Sice si myslela, že se svými hnědými dlouhými vlasy a hnědýma očima nebude nijak vynikat, ale opak byl pravdou. Jako cantik (v tamní řeči kráska, pozn. autora) tak zažila občasné pokřikování i obdiv mužů, dokonce i pokusy si na ni sáhnout, zda je opravdová. Ale pobyt v zemi „na dohled“ od Austrálie byl pro Martinu jedním velkým dobrodružstvím.

„Měla jsem i dost prostoru cestovat a navíc poslední dva týdny jsem si udělala jen poznávací. Už sama jsem navštívila okolní ostrovy, surfovala, potápěla se – za jeden z nejúžasnějších zážitků považuji společné šnorchlování s velkou želvou. Poznala jsem nejen současnost země, ale také její historii, třeba Yogyakartu, kde jsou dva chrámy zapsané jako děditství UNESCO, jeden budhistický a druhý hinduistický. Uchvátil mne také ostrov Lombok u Bali, kde jsem se seznámila s místním průvodcem, který mne zavedl k místním vodopádům s nádherným koupáním. Zážitkem pro mne bylo také představení tradičních tanců, při kterých jsou jinak velmi zdrženliví Indonésané velmi odvázaní a flirtují spolu,“ vzpomíná Martina a dodává, že ráda vzpomíná i na Bali, kde slavila narozeniny a znovu se zde setkala s těmi, se kterými předtím učila ve škole angličtinu.

Vztahy, láska a sex jsou tabu
Na životě Indonésie je vliv islámu velmi znatelný. Lidé se tu pětkrát denně modlí, modlitbám je upraven i třeba i řád školy, místní nepijí alkohol. Ale není to ten ortodoxní islám známý ze zemí, kde platí zákony šaría. Lidé tu chodí volně oblékaní, jen občas některé ženy nosí zahalený obličej. Ani Martina nepociťovala nějaké tlaky v tomto směru. Co ji však překvapilo, bylo, jak hluboce jsou v lidech zakořeněna některá pravidla z minulosti: „Zajímala jsem se o věci, jakými jsou vztahy, láska, sex. Jsou to tam veliká tabu, o tom se prostě nemluví. Nemluvili o tom ani ti, se kterými jsem se sblížila více,“ říká Martina. 

Tu, jako studentku lázeňství a turismu, samozřejmě zajímala i indonéská gastronomie. „Když jsem tam odjížděla, myslela jsem si, že to bude jen rýže a rýže, prostě rýžová dieta, která mi brzy poleze krkem. Rýže sice byla u všeho, ale pokaždé jiná. Co mne ale šokovalo, bylo, že tam se všechno připravuje a podává smažené, před smaženým se prostě nedá uniknout. Zkoušela jsem také různé ovoce, které jsem z domova předtím neznala a ochutnala jsem i vůbec nejdražší kávu na světě, takzvanou cibetkovou kávu.  Nejsem sice milovník kávy, ale ochutnala jsem ji ráda,“ uzavírá Martina Červenková své vzpomínky na Indonésii.

Když se otočí a podívá směrem dopředu, nejbližší metou jsou pro ni státnice. Ale její oči už hledí i více dopředu: „Zatím nevím, jak se rozhodnu po státnicích, co budu dělat. Ale mám ještě jeden nesplněný sen, kterým je Nový Zéland. Už jsme s přítelem začali šetřit na cestu,“ usměje se závěrem Martina.

My ještě doplníme, že Martina si své zážitky z Indonésie a dalších míst nenechá jen pro sebe. Na 21. února připravuje v opavském Gastrocentru Slezské univerzity zážitkový večer, kdy bude o své cestě nejen vyprávět a promítat fotky, ale také něco z tamní kuchyně připraví hostům k ochutnání.