Výuka angličtiny v rumunské školce přivedla karvinskou studentku Alenu Zapletalovou až před televizní kamery

KARVINÁ, CRAIOVA – Nejspíš by to byla studentská pracovní stáž, jakých jsou stovky. Ale stalo se něco, co tak neobvyklé už není. Jednoho dne přijela do školky, kde vyučovala angličtinu, natočit reportáž místní televizní stanice. „Nevěděli jsme to a nečekali je. Ale pak z toho byl zajímavý zážitek a reportáž, která opravdu běžela v televizi,“ říká dnes Alena. To ještě netušila, že podobná zkušenost ji čeká s rozhlasem, do jehož redakce byly spolu s kolegyní pozvány vzápětí.

Když se Alena Zapletalová, posluchačka prvního ročníku oboru Marketing a management na Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné, rozhodovala, kam zamíří v rámci zahraničního pobytu, měla víc možností. Vážnější nabídky byly z Taiwanu, Ruska a Rumunska. „Promýšlela jsem to z různých hledisek. Když mi ale začali různí lidé říkat, jaké strašné je Rumunsko, jací lidé a v jakých podmínkách tam žijí, vzbudilo to moji zvědavost natolik, že jsem se právě pro tuhle zemi rozhodla. Nevadilo mi, že hlavně u těch starších to byla nepopulární země a se špatnou pověstí, Rumunsko mne prostě začalo lákat,“ říká dnes Alena. A hned dodává, že poznala Rumunsko jiné, než se jí snažili hrůzostrašnými povídačkami někteří namluvit.

Přesto nebyla o dobrodružné chvíle nouze. Nechybělo mnoho a Alenina cesta se zastavila hned na samém začátku. „Na místo odjezdu jsem dorazila snad se čtyřhodinovým předstihem. Autobus, kterým jsem měla odjet, byl na místě a asi deset minut před odjezdem jsem si ještě odskočila na toaletu. Když jsem se vrátila, autobus byl pryč. Prostě odjel dříve. Takže jsem musela počkat na další, který jel až za dva dny. To znamenalo zamluvit si novou jízdenku, informovat v Rumunsku, aby na mne nečekali, a další potřebné kroky,“ popisuje svoji cestu Alena. O dva dny později jí autobus sice neujel, zato byl plný Rumunů, se kterými se nedokázala pořádně domluvit ani rumunsky, ani anglicky. Do cíle dorazil o více než hodinu a půl dříve, než říkal jízdní řád. „To znamenalo, že na mne nikdo nečekal. Ale pomohli mi mí spolucestující z autobusu, za což jsem byla opravdu ráda. Když totiž někteří místní uviděli samotnou blondýnku, začali být dost vlezlí a neurvalí. Doma jsem předtím poslouchala zaručené zprávy o únosech blondýnek a podobně, nebylo to moc příjemné. Ale spolucestující je odkázali do patřičných mezí,“ vzpomíná Alena.

Naštěstí tato příhoda byla jediným negativním zážitkem, který Alena zažila. Město Craiova, neboli česky Krajová, šesté největší město země s 270 tisíci obyvateli (údaje z roku 2011, pozn. red.), jí připadalo podobné, jaké zná z domova. Alespoň v centru, kde se pohybovala především. AIESEC jí zajistil ubytování na středoškolských kolejích, kde bydlela celá řada studentů z různých konců světa. „Nejvíc jsem se spřátelila se dvěma Brazilkami, jedna ale brzy odjela, a tak jsem vytvořila s tou druhou nerozlučnou dvojici a spolu jsme chodily učit,“ říká karvinská studentka, kterou podpora AIESEC oslovila natolik, že se sama rozhodla v AIESEC pracovat a pomáhat jiným studentům.   

Alenu do Rumunska přivedl projekt Kinder garden, tedy možnost učit malé děti angličtinu. I když děti ve školkách měli své učitele angličtiny, neznamená to, že by Alena jela tak daleko zbytečně. „Myslím, že jsme se skvěle doplňovali, s učitelem měly děti školu a s námi hru. Mluvili jsme na ně anglicky a přitom si s nimi hráli,“ říká Alena s tím, že to bylo docela náročné. Docházela do dvou školek, o jejichž velikosti nejlépe napoví údaje, že jedna měla jedenáct tříd po dvaceti dětech. „V jedné třídě byla malá dvojčátka a ta jsem si úplně zamilovala,“ konstatuje Alena.

Volného času měla hodně. Poznávala město, jeho historii, památky, muzea, kulturu, folklor. Ve městě, jehož území bylo osídleno už v pravěku a první doložené stavby pochází z 2. století, je opravdu na co koukat. Zajímavé je i okolí, třeba přírodní rezervace, lidmi neporušená krajina hustých lesů. Ale Craiova je i moderní, současné město. A tak Alena poznala tvář zdejších diskoték a zábavy. „Rumuni jsou oproti nám hodně veselí, rádi se baví, tancují, ale také víc pijí alkohol. Co mne překvapilo, bylo, že tam prakticky každý mladší člověk umí anglicky. Pokud se angličtinu přímo neučí, tak mu stačí chodit do kina - oni totiž nemají u filmů dabing, a tak sledují filmy v angličtině s titulky. Myslím, že co se angličtiny týče, jsou na tom lépe než my,“ soudí Alena, která se chce do Rumunska brzy vrátit.