„Lukáš je teď má drahá součást,“ říká o svém režisérském kolegovi Šárka Lisová

 

OPAVA - Možná jste se i vy stali svědky nebo dokonce komparsem natáčení filmu v opavském Obecním domě. Zdejší kavárnu obsadil před několika dny studentský filmový štáb a pustil se do práce. Na post režisérů se tentokrát postavila dvojice - Šárka Lisová a Lukáš Čech. Oba jsou známější spíše z divadelní branže. Lukáš, jinak šikovný grafik, se blýskl jako herec, Šárka, ještě coby posluchačka Kulturní dramaturgie, jako organizátorka a protagonistka loňského festivalu Na cestě. Pro oba je to první setkání s opravdovým filmem.

Naprosto chápeme, že by spravedlivé bylo oslovit oba najednou, ale Lukáš, jako správný džentlmen, odpustí, že hlavní slovo tentokrát bude mít Šárka. Hned na začátku jsme se totiž zeptali, jak došlo k tomu, že z divadelní režisérky je najednou režisérka filmová?
„Šlo to tak nějak přirozenou cestou. Kamarád Lukáš Čech, který hrál v obou hrách, které jsem na festivalu režírovala (Šárka je také režisérkou a autorkou divadelních her, pozn. aut.), mluvil o tom, že by rád zkusil film. Film ale vždy lákal i mne. Jak jsme se tak bavili, rozhodli jsme se, že to zkusíme společně,“ říká Šárka o prvních úvahách nad filmem a pokračuje: „Jenže každý přišel se svým námětem, které si ale byly tematicky hodně vzdálené. Při dalších diskusích se postupně naše myšlenky začaly sbližovat, až vznikl námět a posléze i scénář filmu, který právě točíme,“ popisuje Šárka svůj přerod z divadelní režisérky na režisérku filmovou. Otevřeně však přiznává, že ona se věnuje hlavně herecké části filmu, zatímco kolega se soustředí na část technickou.

Poté, co si o filmu promluvili s Lucií Gureckou, která má za sebou několik produkcí v rámci práce studentů oboru Multimediální techniky, sešli se i s vedoucím oddělení Multimediálních technik Martinem Petráskem a sny se začaly měnit v realitu. Filmový štáb se rozrostl o kameramany Vítka Kanyzu, Jiřího Grigarčíka, Michala Šefčíka a Reného Ruszó, který se stará o film o filmu, zvukaře Tomáše Bauera a Luďka Lazarčíka, skriptku Ivu Ganovskou a další, kteří u hraného filmu nesmí chybět. Do hlavní role režisérský tandem obsadil Martinu Knapovou a Martina Břežného, které si vybrali na castingu předcházejícím natáčení.

„Je to zajímavé, porovnávat oba typy práce, režii divadelní a filmovou. Zpočátku jsem měla pocit, že filmový režisér jen sedí u monitoru, sleduje dění a komanduje. Ale hodně rychle jsem z toho vystřízlivěla,“ říká Šárka Lisová se smíchem. Pak trochu zvážní a pokračuje: „Na začátku mi hodně pomohl a vlastně stále pomáhá Martin Petrásek. Martin je člověk na svém místě, muž s neuvěřitelným citem pro detail i obraz. Navíc je velmi trpělivý a s lehkostí přechází i to, že mu mnohdy volám(e) i několikrát denně kvůli technickým i praktickým záležitostem. Vnímám ho jako našeho mentora, protože on je doopravdy naší oporou a rádcem. Také ostatní ze štábu jsou pro mne neméně důležití a nepostradatelní. S některými dokonce tvoříme i boční projekty, například teď v sobotu jsme s Vítkem Kanyzou natáčeli reklamní spot, ve kterém účinkovala Iva Grabovská a o zvuk a střih se staral další kolega z Multimediálních technik Petr Ondráček. Takže je to velmi hezky propojené,“ netají se Šárka. Ona sama se nejprve věnovala hercům: „Já se snažím vést hlavně herce, oba hlavní představitelé jsou neherci a toto je jejich první filmařská zkušenost, herectví je tu přece jen trochu jiné než na pódiu divadla, kamera vše vidí a odhalí každou chybu, kterou třeba i v divadle lze zakrýt nebo brát jako improvizaci. Myslím, že společně už jsme překonali trému a pomalu se blížíme k dosáhnutí potřebné přirozenosti. Já se teď také za pochodu vedle kluků učím dalším režisérským náležitostem a moc mne to baví,“ vysvětluje Šárka.

Lukáš Čech Hned po střední škole začal pracovat jako grafik, vystřídal několik firem, aby nabral cenné zkušenosti. Díky tomu má tři roky praxe v oblasti grafiky. Věnuje se divadlu, malbě a focení. Momentálně natáčí svůj první krátkometrážní snímek a pokouší se naučit létat. Šárka Lisová Tento rok ukončila studium na Slezské univerzitě v Opavě, kde studovala Kulturní dramaturgii se zaměřením na divadlo, předtím studovala na Palackého univerzitě v Olomouci na katedře filmových divadelních a mediálních studií. Skrze povinnou praxi na školách si prošla různými kulturními institucemi od Národního divadla moravskoslezského po Českou televizi. Minulý rok organizovala multižánrový festival Na cestě, od té doby organizuje kulturní akce v rámci Asociace studentů a přítel Slezské univerzity (ASPSU). Ve volných chvílích staví vzdušné zámky a věří, že krása zachrání svět.

Původně uvažovali asi o desetiminutové stopáži, ale nakonec to vypadá, že vzniká půlhodinový film. Více ale o něm zatím režiséři prozradit nechtějí. Jen to, že se jedná o příběh neprožitého života, nenaplněné lásky, která pozná, že ztratit růžové brýle může vlastně kdykoli. My však prozradíme, že významnou roli v příběhu bude mít staromilství a umění skládat origami…

První klapka padla minulý týden v kavárně opavského Obecního domu. Kromě těchto prostor se bude natáčet v soukromém bytě a exteriérech. Finální podobu pak dílo dostane ve střižně v suterénu budovy na Bezručově náměstí 13.

„Musím všem, kdo na filmu pracují nebo nás jinak podporují, poděkovat. Určitě by film neměl šanci vzniknout, kdyby nebyli ochotni pracovat ve svém volném čase, bez honoráře, jen snad výjimečně za buchtu či bábovku o některé z babiček. Je mi jasné, že se všichni při natáčení učíme. Každý z nás se věnuje něčemu, někdo fotografii, jiný dokumentům, já divadlu a tak dále, ale teď jsme skvěle fungující štáb a myslím, že není na nás znát, že takovou práci děláme většinou poprvé v životě. Mám pocit, že pokračuji v osudových setkáních z minulého roku a jsem za to vděčná,“ svěřuje se Šárka.

Šárka mluví o Lukáši Čechovi jako o své drahé součásti. To podle repliky v jedné krásné divadelní hře. Tráví s ním spoustu času, diskutují o filmu, o záběrech, o změnách ve scénáři či úpravě dialogů. Oba svým filmem žijí naplno. „Měli jsme s filmem velké ambice, ale realita v podobě Martina Petráska nás zase posadila zpátky na zem. Zkrátka naše představy a technické či filmové možnosti se trochu, ale docela maličko (smích) rozcházely. Přes to oba věříme, že náš film nebude zklamáním, že to bude reprezentativní podívaná,“ svěřuje se Šárka. Tvůrci prý chtěli přihlásit film na festival Opavský páv, ale protože se začalo teprve natáčet, přihlásí jej až příští rok. Mezitím by jej rádi představili i na některém festivalu mimo Slezskou univerzitu a kdo ví, třeba do té doby vznikne další film z tvůrčí dílny Šárky Lisové a Lukáše Čecha.

Martin Petrásek, vedoucí oddělení Multimediálních technik, o filmování:
Já film chápu jako studentskou nezávislou tvorbu a jako pedagog do všeho vstupuji v roli poradce, která pomáhá studentům se realizovat. U Šárky i Lukáše mne těší ten tah na branku, který oba mají. Už proto, že o naše “týmovky“ (pravidelné středeční workshopy podporující právě studentské projekty a nezávislou tvorbu, pořádané oddělení Multimediálních technik, pozn. aut.) nemají studenti napříč univerzitou moc velký zájem a vše se odehrává jen v okruhu posluchačů Multimediálních technik a Audiovizuální tvorby. Proto vítám iniciativu Šárky Lisové, která nás jako studentka Kulturní dramaturgie oslovila a začala pracovat na svém filmu. Je to dobře i v tom, že takto se k nám dostávají věci spojené s herectvím, dramaturgií a dalšími obory, které u nás na Multimediálních technikách neděláme, ale které pro naši práci potřebujeme a naši posluchači se tak s nimi seznamují a učí se je. Stejně tak se studenti jiných oborů učí něco od nás. Je to práce studentů na nějakém konkrétním audiovizuálním díle, ale konečně je to práce v týmu, který má nějaké to pozadí a řeší otázky, které tu běžně neřešíme. Zkrátka je to kompletní filmový štáb, kterému my jsme schopni nabídnout a zajistit technickou realizaci.
Na tomto konkrétním natáčení je úžasné, že se jedná o studentskou prvotinu, nikdo nepřišel s tím, že studenti natočí skvělý festivalový snímek, ale všichni si zažijí skutečnou práci na place, skutečné natáčení v reálné scéně, s opravdovou filmařskou technikou, se skutečnými herci, s komparsem. Každý má tu svoji konkrétní roli. To je cenné hlavně v tom, že dosud byla spíše praxe dělat všechno v omezeném počtu lidí, neseparovat jednotlivé funkce či profese. Pokud se posluchači v průběhu studia naučí týmové práci, tak jim to v budoucnu v té jejich univerzálnosti může jenom pomoci, protože zjistí, jaké jsou jejich hranice a limity. Snímek má tu výhodu, že se na něm sice všichni učí, ale výsledkem je ucelené audiovizuální dílo.