Naši dvojnásobnou absolventku Evu Schwanovou uplatnění v Památníku Petra Bezruče těší a naplňuje

OPAVA - Neuvěřitelných 26 let uplynulo na počátku měsíce od chvíle, kdy jako lektorka a tehdy nejmladší pracovnice muzea poprvé přišla do Památníku Petra Bezruče. K dnešku už pamatuje pět vedoucích tohoto literárněvědného pracoviště Slezského zemského muzea a je tu služebně nejstarší. Památník by ale asi za jiné profesní působiště nevyměnila.

Přestože si Eva Pospěchová pro středoškolská studia vybrala opavskou „zemědělku“, někdy ve 3. ročníku v ní převážila touha věnovat se svému srdci přece jen bližším zájmům. S prací „Psychologie mládeže“ se zúčastnila soutěže ve středoškolské odborné činnosti a po maturitě pokukovala po studiu speciální pedagogiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Osud ji ale v roce 1988 přivedl do Památníku Petra Bezruče (PPB), když v okresních novinách zahlédla inzerát oznamující konkurs na místo lektorky. „Protože český jazyk a literatura patřily k mým dalším oblíbeným předmětům, zašla jsem se do muzea osobně informovat. První reakce však příliš povzbudivá nebyla, když mi v budově ředitelství na Tyršově ulici řekli, že to místo by víc slušelo čilému seniorovi,“ vzpomíná s úsměvem Bc. et Bc. Eva Schwanová. „Odradit jsem se tím ovšem nenechala,“ dodává a setkání se členy výběrové komise přímo v prostorách PPB si přesně vybavuje. „Výsledek byl příznivý, a tak jsem 1. dubna nastoupila,“ konstatuje.

Z prvních let si pamatuje na značný zájem veřejnosti o prohlídky stálé expozice o básníkově životě a díle. „Byly dny, kdy jsem se opravdu nezastavila a namluvila dosyta. Organizované návštěvy skupin žáků základních a studentů středních škol střídaly předem objednané výklady pro členy zájmových organizací a sdružení. Když k tomu ještě připočtu výstavy, které se tu pořádaly, v Památníku se pořád něco dělo,“ ohlíží se za zkušenostmi, jež se rychle množily, rozšířily jí obzor a vedly ji i k pohledu dopředu. „Začala jsem si uvědomovat, že bych se ráda pokusila o vysokoškolské studium,“ přiznává a oceňuje, že její nadřízení přímo v PPB se jí snažili v tomto směru vyjít vstříc. Nejprve koketovala se studiem na Ostravské univerzitě. Na její pedagogické fakultě si vyhlédla kombinaci čeština - dějepis, kterou však otevírali pouze v prezenční formě, na filozofické fakultě zase tehdy zcela nový obor kombinující archivnictví, muzejnictví a českou literaturu neotevřeli pro malý počet zájemců.

„Zklamání mě opustilo až poté, kdy mi rodiče navrhli, abych zkusila univerzitu v místě. Budu upřímná, do té doby jsem se o ni příliš nezajímala. Sice jsem její vznik registrovala, ale záhy přišly mateřské povinnosti, které zabraly všechen můj čas. Po tomto impulsu jsem přístup k ní změnila,“ naznačuje E. Schwanová sblížení se Slezskou univerzitou, kde si vyhlédla obor Knihovnictví. Absolvovala ho v letech 1995-1998 v kombinované formě a vedle cizích jazyků jí dal nejvíc zabrat předmět Selekční jazyky u PhDr. Aleše Hrazdila. „Začínali jsme v počtu dvanácti, až do finiše vydržela pouhá třetina. Sama jsem studium na mateřské dovolené brala jako odreagování od domácího stereotypu. A tím, že jsem musela trénovat mozek, jsem také omládla,“ netají. Takto zvolená kombinace životního naplnění ji v té době oslovila natolik, že po absolutoriu nijak neváhala ve studiu pokračovat. „Tentokrát se už jednalo přímo o Českou literaturu. Sice byla v nabídce pouze v prezenční formě, ale vyřízení individuálního studijního plánu nic nebránilo,“ přibližuje E. Schwanová cestu za vytouženým oborem.

Připouští, že nebyla snadná. „Nikdy nezapomenu na morfologii u PhDr. Vladimíra Pfeffra, ta mě stála bez nadsázky velké úsilí. Při studiu jsem se samozřejmě setkala také s doc. Jiřím Urbancem, ale na akademické půdě pracovní kontakty z Památníku nehrály žádnou roli. Na Ústavu bohemistiky a knihovnictví jsem zkrátka byla studentkou a oba jmenovaní učiteli. Neodpustili vůbec nic, a ani bych to nechtěla,“ vybavuje si E. Schwanová s tím, že Slezskou univerzitu považuje za svou skutečnou alma mater. „Samozřejmě slyším i o problémech, jež její rozvoj provázejí, ale moc jí fandím a nedala bych na ni dopustit,“ potvrzuje.

Rodačka z Čadce, kde prožila první tři roky života, než se rodiče přestěhovali do Malých Hoštic, si je dobře vědoma, že za mnohé vděčí svým nejbližším. „Nebýt manžela Luboše, který na sebe vzal v čase mých přednášek, zápočtů a zkoušek starost o tři dcery, nikdy bych bakalářské studium, natož pak dvě, nedokončila,“ říká a svému životnímu partnerovi i touto cestou děkuje. A i když ji v jednu chvíli dost lákalo vyzkoušet platnost onoho do třetice všeho dobrého a chtěla se pokusit o navazující magisterské studium oboru Kulturní dějiny, zatím od tohoto záměru upustila.

„Soustřeďuji se na práci v Památníku, kde už mnohé znám, ale nikdy bych asi neřekla, že všechno. Těším se z pozitivní reakce lidí při prohlídkách expozice a jako dokumentátor si uvědomuji, kolik tu je další práce, na niž jsme teď jen dvě,“ loučí se E. Schwanová a přidává jeden hřejivý zážitek. „Jsou to už roky, kdy mi přišel poděkovat jeden mladík z Kroměřížska, že díky návštěvě Památníku odmaturoval. Vytáhl si otázku o buřičích a anarchistech v české literatuře a vzpomněl si na Petra Bezruče. A pak už mu pomohla předsedkyně komise, shodou okolností učitelka jedné z opavských středních škol,“ uzavírá dokumentátorka z PPB.