„Z pěkného videa mám větší radost než z blýskavých kovů na krku,“ říká student multimediálních technik a freestyle fotbalista Vít Kanyza

OPAVA - Víta Kanyzu, jedenadvacetiletého studenta z Horní Lhoty nedaleko Ostravy, do prvního ročníku oboru Multimediální techniky na Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě přivedly dvě záliby - fotografování a střih videa. V té době se ale oběma věnoval v domácích podmínkách a víceméně pro zábavu. „Já se snažím dívat na umění trochu jinýma očima, brát je jako celek, nikoli ho selektovat do detailů,“ říká o svém přístupu Vít Kanyza. Do focení se ale pořádně „obul“ až při studiu, kdy si na radu mentora Martina Petráska koupil s pomocí rodiny zrcadlovku a začal objevovat tajemství i krásu fotografického experimentu. Pochopil hned na začátku, jak říká, při obyčejném školním úkolu, kdy chodil po městě a fotil lidi na ulicích.

„Přišel jsem studovat proto, abych se něco naučil, Nejde mi o jen titul, jak pořád poslouchám, že se dnes studuje, chci si něco odnést, něco znát. Nejsem zvyklý něco vzdávat, a i když trochu bojuji s matematikou a fyzikou, studium mne baví a mám pocit, že mi každý den dá něco navíc,“ říká Vítek, který přiznává, že kdyby si více uvědomil před přijímačkami právě tyto dva předměty, asi by hledal jiné studium. Ale naštěstí se tak nestalo a jeho alma mater se stala Slezská univerzita.

„Od začátku studia toho mám za sebou docela hodně, po hlavě se hrnu do všeho,“ pokračuje student. Jeho černobílé snímky se zajímavou kompozicí a netradičním pojetím kontrastu zaujaly, a tak se najednou stal kameramanem. „Oslovila mne Šárka Lisová a požádala mne, zda bych pro ni nedělal kameramana při natáčení filmu I wish I know. Prý viděla na facebooku mé fotky a líbila se jí videa, zejména jejich kompozice,“ říká Vítek, který se tak poprvé postavil za „velkou“ kameru a stal se členem štábu studentských filmařů.

Při natáčení se Vítek kolegům svěřil, že by měl nápad na propagační video do soutěže vyhlášené výrobcem žvýkaček Airwaves. Krátký, pětadvacetivteřinový spot na téma žvýkačky, situace, kdy je třeba se nadechnout a na závěr zatančit z jiné reklamy známý taneček. Vítek své myšlenky přenesl na papír do námětu a poprvé v životě i do scénáře i technického scénáře, nakonec toho bylo tolik, že se muselo škrtat. A dál už to šlo tak nějak samo. Šárka mu řekla, že pomůže s produkcí – to prý bylo v pondělí. V úterý byl kameraman, ve středu zajištěné divadlo, ve čtvrtek kompars… a v sobotu se točilo. Za dvě hodiny bylo hotovo. „Byl jsem strašně nervózní, najednou se něco dělo podle mne, podle mého návrhu, mých myšlenek. Nebýt těch všech skvělých lidí kolem, nevím, jestli bych to vůbec realizoval,“ říká dnes Vítek. Nicméně se vše povedlo dokončit a klip se dostal do soutěže a internetového hlasování. Nevedl si vůbec špatně, ale stupně vítězů mu tentokrát určeny nebyly. Pustit si ho můžete zde.

V klipu Vítek také hraje hlavní roli, adepta soutěže, který zaujme uměním žonglování s fotbalovým míčem. A teď Vítku s pravdou ven, to asi není jen tak samo o sobě umět takhle ovládat míč…

 „Úplnou náhodou jsme na youtube objevil video, kde kluk žongloval s míčem. Zalíbilo se mi to, kopačky jsem pověsil na hřebík, koupil si sálovky, vzal míč a začal trénovat freestyle fotbal. Na tomto sportu je krásná ta svoboda, žádní trenéři, trénujete kdykoli a kdekoli, kdy a kde chcete…“ říká Vítek. To bylo asi před šesti roky, kdy dospěl k vážnému sportovnímu rozhodnutí. Nechtěl už být součástí fotbalového týmu, který šel od porážky k porážce, a hledal něco, co by chtěl dělat. Fascinovaly ho neomezené možnosti freestyle fotbalu, kdy může donekonečna vymýšlet nové triky a jejich kombinace. „Pro diváky je to atraktivní podívaná, samozřejmě mám raději publikum, které kladně reaguje a když vás někdo pochválí, je to docela hřejivý pocit,“ říká Vítek, který se pochlubil, že mu freestyle přivedl také současnou přítelkyni, která mu fandí a podporuje.

Dnes patří Vítek Kanyza mezi českou freestyle fotbalovou špičku, řekněme, že patří do TOP 10. Ostatně stačí otevřít internet věnující se tomuto sportu v Čechách a jeho jméno tam najdete. Ve srovnání s konkurencí, ať už evropskou či světovou, ale naši přece jen mezi ty nejzářivější zářící hvězdy ještě úplně nepatří. Míči momentálně vládnou Poláci, kde je asi nejširší základna aktivních freestylistů, ale svá esa mají také Rusové, Švédové, Italové, Brazilci či třeba Japonci. Vítka zatím zdobí dva tituly vicemistra České republiky. Cesta za nimi ale nebyla úplně jednoduchá.

„Moje první soutěž bylo hned mistrovství republiky v roce 2009 a dopadlo to katastrofálně. Tak dřevěné nohy jsem snad už nikdy potom neměl,“ směje se dnes Vítek a pokračuje: „Pak se to ale rok od roku zlepšovalo. V dalším roce jsem byla na mezinárodní soutěži v Bratislavě a dostal jsem se mezi nejlepší osmičku a nakonec skončil pátý. Nejlepším umístěním byl pro mne titul vicemistra republiky v roce 2012 a ve stejném roce i titul vicemistra v Českém poháru, tedy dvou nejvyšších národních soutěžích vůbec.“  S freestyle fotbalem ale nemá Vítek spojeny jen pěkné zážitky. Nese si také asi největší trauma svého života. Když jsme se na to zeptali, moc se mu do vyprávění nechtělo, ale nakonec řekl, že by pro někoho mohl jeho příběh být poučením, že se nemá vzdávat jen proto, že si někdo nevidí do pusy.

„V roce 2012 jsem se přihlásil do soutěže Československo hledá talent a dostal jsem se až před porotu do brněnského Mahenova divadla a do televizního přenosu. Bylo to týden poté, co jsem v Jihlavě získal druhé místo na mistrovství republiky. Na své vystoupení jsem tam čekal čtyři hodiny, dřevěněly mi nohy, byl jsem nervózní, ale předvedl jsem vše, co jsem uměl. Bohužel mi ale také upadl míč. Lucka Bílá mne tehdy podpořila, Martin Dejdar řekl, že se mu to líbilo, jen škoda toho spadlého míče, ale Jaro Slávik se do mne pustil takovým způsobem, že to raději nebudu komentovat, abych nemusel být na něj sprostý. To nejjemnější bylo, že dělám jen obyčejné garážové triky. Potupil mne takovým způsobem, že jsem odcházel bez sebemenšího sebevědomí a se slzami na krajíčku,“ popisuje Vítek svůj negativní zážitek. Naštěstí na něj v zákulisí čekala rodina a přítelkyně. Jejich slova mu zase vrátila chuť do další práce. „Dnes už vím, že názor jednoho hlupáka nic neznamená, že je důležitější vědět, co a proč člověk dělá, a soustředit se na ty, kteří spolu s ním mají z toho, že něco umí, radost,“ konstatuje Vítek, jenž si neustálé podpory svých nejbližších velmi váží.  
 
Vítek se svým uměním má za sebou řadu vystoupení po celé republice. Asi nejvíc prý vzpomíná na atmosféru toho, které měl na Dnech NATO v Ostravě, a kde z něj byli nadšeni hlavně zahraniční hosté. Teď ale musel svá vystoupení omezit kvůli škole. Přesto, budeme-li se držet jen sportu, se s fotbalem úplně nerozešel. Nedávno ho viděli účastníci Policejního plesu v Hradci nad Moravicí, i teď ho čeká několik vystoupení na různých akcích. Tím nejbližším bude v Ostravě-Porubě pětice ukázek na turnajích fotbalového potěru. „Možná bych si našel čas na častější prezentace freestyle fotbalu, ale protože nemám ani žádné webové stránky, nemají mne jak pořadatelé kontaktovat. Třeba si je i zřídím, ale teď je mojí prioritou hlavně škola,“ říká Vítek.

„Věřím, že kdybych čas od času nevypnul a nevěnoval se něčemu jinému, kdybych trénoval pravidelně jako jiní, že by to bylo ještě lepší,“ svěřuje Vít, který by se rád letos zúčastnil mistrovství světa konaného na konci května v Liberci. O sobě tvrdí, že je sice soutěživý typ, který se nerad vzdává, ale na druhou stranu mu o tituly a medaile ani nejde. Jeho baví být kreativní, vymýšlet něco nového, a když se mu podaří i natočit k tomu nějaké pěkné video, má radost určitě větší, než z blýskavých kovů na krku. Říká, že i když na soutěži nevyhraje, stejně odjíždí s radostí, že něco zajímavého prožil a potkal při tom i pár zajímavých kamarádů.

V současnosti je Vítek především studentem. Se sportem by sice chtěl vydržet co nejdéle, prý, pokud mu budou sloužit klouby, ale živit ho asi freestyle fotbal nikdy nebude. „O své budoucnosti jsem zatím moc nepřemýšlel, ale vím jistě, že to bude nějaká tvůrčí činnost, kde bych mohl zapojit myšlení, kreativitu, budu moci spojovat věci dohromady a vytvářet z nich něco pro radost. Zda to bude dráha filmaře, kameramana, fotografa nebo něco úplně jiného, to je zatím někde ve hvězdách,“ říká závěrem Vítek Kanyza.