Blanka Fišerová: Kdyby se mi povedlo napsat jednu dobrou hru, vydat jednu dobrou sbírku a dokončit román, tak by mi to úplně stačilo

OPAVA – Jedním z vrcholů před několika dny skončeného festivalu studentské a amatérské tvorby Na cestě, připravovaného a realizovaného posluchači třetího ročníku oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo přednášeném na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, byla bezesporu inscenace hry Už umři, mami! Zázemí jí poskytl Klub Art opavského Obecního domu.

Podíváme-li se do zákulisí hry, musíme jmenovat dvě jména – Jana Janěková a Blanka Fišerová. Představovat herečku a donedávna pedagožku brněnského JAMU Janu Janěkovou by bylo pověstným nošením dříví do lesa. V případě Už umři, mami! se ujala režie scénického čtení a navíc si „střihla“ roli jedné z matek, herečky, která naplánovala své dceři dopředu život na prknech znamenajících svět, ale dcera se rozhodla pro jinou cestu.

Ani Blanku Fišerovou, dramaturgyni a pedagožku Slezské univerzity, asi představovat nemusíme. Pod hrou, která se již může pyšnit nominací na Cenu Alfréda Radoka, je podepsána především jako autorka a patří rovněž k aktivním aktérkám představení v roli-neroli kameramanky.

Toto trochu kostrbaté spojení roli-neroli má své odůvodnění. Hra Už umři, mami! se totiž odehrává ve dvou dimenzích. Tou první je vzájemné prolínání jeviště a hlediště, herečky na place mezi diváky procházejí, kladou jim otázky a očekávají reflexi. Ostatně Jana Janěková také nabízí možnost komukoli přijít dopředu a pořídit si pár snímků přímo v dění před hledištěm. Druhou dimenzí je téma hry. Je prosté – vztahy mezi matkami a dcerami. Představení je tak mnohým z diváků mimořádně blízké, kdo by v životě nenarazil na určité nepochopení až možno říci odcizení mezi ním a rodiči či mezi rodiči a jejich dětmi. Přestože Blanka Fišerová během přípravy hry pochytila podobných příběhů bezpočet, do hry se vešly jen tři. Dění na pódiu se odehrává pomocí dialogů mezi matkami a dcerami. Je tak nejen důvodem k zamyšlení a úvahám, ale je také humorné, svižné, nenudí a neuráží. Jinak řečeno, stojí za to přijít, poslouchat a vidět.

To potvrzují i bezprostřední reakce diváků. Jeden za všechny: ,,Celé představení bylo zajímavé a něčím specifické. Nejvíce se mi ale líbila role Venduly Příhodové. Nejen její monology, ale také její pojetí role - věta "Miluju porno a řízky" mi zůstala v hlavě. A její zpěv... Dobře využitý čas,“ podělila se se svým názorem studentka Denisa Jelínková.

Kromě již zmíněných Jany Janěkové a Blanky Fišerové se v opavském provedení scénického čtení představily Drahomíra Hofmanová, Hana Horká, Lucia Jagerčíková, Vendula Příhodová a Natália Hatalová. Komu opavská premiéra hry Už umři, mami! utekla, nemusí být smutný. Šanci má už 16. listopadu od 19 hodin v ostravské knihovně, kde se uskuteční Noc divadel.  

Rozhovor s Blankou Fišerovou o jejím životě a tvorbě
Ptala se Veronika Motúzová
Blanka Fišerová se narodila v Třebíči. Po vystudování obchodní akademie odjela do Opavy studovat Českou literaturu na Slezské univerzitě. Magisterský titul získala v oboru Mediální studia a žurnalistika na Masarykově univerzitě v Brně. Dnes sedí za katedrou a své zkušenosti předává studentům Slezské univerzity. Je autorkou dramatických textů, pracuje na druhé básnické sbírce a píše román. Vede několik kulturních projektů.

Jaké bylo Vaše studium na Slezské univerzitě?
Byla jsem ze studia nadšená, a to i proto, že jsme začali dělat studentské divadlo, v té době se také začal rozjíždět festival Další břehy, na kterém jsme mohli spolupracovat buď v redakci na časopisu, nebo v dramaturgii. Myslím, že tehdy byli studenti zapálenější pro to, co studovali. Dnes se často setkávám s tím, že honba za titulem je vyšší.

Kdy u studentky obchodní akademie nastala změna, která vedla ke studiu bohemistiky?
Už na střední škole jsem se věnovala literatuře, protože jsme měli učitele, který pro ni byl zapálený. A já jsem četla neustále, takže to byl předmět, který mě nejvíc bavil. A chtěla jsem se dále věnovat buď literatuře, nebo v té době žurnalistice. A potom to vedlo od literatury k divadlu.

Pro Slezskou univerzitu jste pomohla vytvořit obor Kulturní dramaturgie. Co je jeho největší výhodou a co naopak?
Jde o jediný obor v České republice, který je takhle koncipovaný. Ale největším problémem je, že stále chybí divadelní prostor, ve kterém by se dalo zkoušet a hrát. Praxe je nutná. Klasická výuka ve vlastním divadle by byla praktičtější.

V rámci projektu Poezie v barvách dáváte dohromady básníky a hudebníky, kteří společně účinkují v Knihovně města Ostravy. Plánujete nějaké inovace? V čem se liší Čtení v barvách?
No, tím, že projekt Poezie v barvách byl letos součástí festivalu V ulicích v rámci Colours of Ostrava, tak nějaké inovace už proběhly. Jde o propojování poezie a hudby, ale i spojování básníků a hudebníků, kteří by se nikdy nesetkali. Často je to takové kouzlo improvizace. Pro festival V ulicích jsme dali dohromady básníky a hudebníky a až před lidmi si básník vylosoval hudebníka, měli pak pár minut na přípravu. Tímhle způsobem chceme spolupracovat dál.
Čtení v barvách je projekt scénického čtení, zatím máme za sebou dva večery. Zatím poslední Čtení v barvách bylo z mojí hry Už umři, mami!

Za hru Už umři, mami! jste získala nominaci na Cenu Alfréda Radoka. Jak dlouho tato hra vznikala a jaký byl podnět?
Hra vznikla před rokem a v mé hlavě vznikala tak rok a půl před napsáním, kdy jsem já přemýšlela o vztahu ke své matce a vnímala jsem příběhy ze svého okolí. Takže jsem začala přemýšlet, že bych napsala hru pro dvě herečky – matku a dceru, a pak se mi z toho vyvinulo víc příběhů. Některé příběhy jsou inspirovány skutečnými matkami a skutečnými dcerami a ten můj je tam taky, takže je to osobní hra, osobní monology. Název je myšlen metaforicky. Je to o tom, že každý bychom měli žít svůj život, ne život někoho jiného nebo život podle představ matek, je to o osamostatnění.

Autoři:  Veronika Motúzová (text) a Martin Kůs (text a foto)