Čerstvý pětaosmdesátník prof. Libor Pátý, nositel Zlaté medaile Slezské univerzity v Opavě, je učitelem tělem i duší

OPAVA - Zlatou medaili Slezské univerzity (SU) v Opavě převzal prof. RNDr. Libor Pátý, CSc., na slavnostním zasedání akademických senátů a vědeckých rad 6. prosince 2011 na půdě Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné. Na počátku letošního roku získal prof. L. Pátý Zlatou medaili Matematicko-fyzikální fakulty (MFF) Univerzity Karlovy v Praze.

Stalo se tak při příležitosti 60. výročí vzniku katedry fyziky povrchů a plazmatu MFF, kterou s dalšími čtyřmi kolegy spoluzaložil a vybudoval na ní obor vakuové fyziky. Přednáškami i morálně pevnými občanskými postoji ovlivnil prof. L. Pátý, představitel Kruhu nezávislé inteligence a spoluzakladatel Občanského fóra v Činoherním klubu v Praze 19. listopadu 1989, generace studentů.

Neméně úzký je však též vztah prof. L. Pátého, prvního polistopadového náměstka ministra školství, k SU. Když začátkem března 1990 absolvoval přímo v Opavě z pověření ministra prof. Milana Adama své první jednání o příští univerzitě, nešetřil slovy obdivu. „Atmosféra města, univerzitě cele nakloněná, na mě udělala vysoce pozitivní dojem. Duch, který tu v letech 1990 a 1991 vládl, byl inspirujícím a doslova nás nadchl,“ připomněl s odstupem delším dvou desetiletí. Není tedy divu, že ke konstituování SU přispěl později nejen významnou osobní podporou, ale rovněž mnoha cennými radami, zkušenostmi a kontakty.

Životní cesta prof. L. Pátého přináší mnohá poučení. V roce 1957 dostal jako asistent katedry vakuové techniky MFF nabídku k účasti na kongresu v Bruselu. Ta, jak se záhy ukázalo, roztočila další kolo postihů vůči němu, jež ho pronásledovaly - na den přesně - od 21. února 1948, kdy byl za výrok na adresu Stalina, lépe řečeno jeho portrétu, vyloučen z gymnázia v Nymburce s platností pro všechny školy v republice.

„Měl jsem štěstí, když se mi nakonec podařilo odmaturovat v Kolíně,“ připomíná prof. Pátý a za stejné štěstí považuje definitivní volbu studia matematiky a fyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. „Jako končícího studenta matematiky a fyziky mě ale na podzim 1951 zaskočil povolávací rozkaz. Když se ukázalo, že skutečně nejde o omyl, jak jsem se zprvu domníval, stala se cesta k PTP do Karviné realitou,“ přibližuje prof. Pátý měsíční přípravu na práci v dolech, kam se naštěstí nedostal, a posléze dvouletý pracovní pobyt ve Svaté Dobrotivé v Brdech na stavbě muničních skladišť.

Teprve po propuštění a návratu do Prahy docenil, jak moudrá byla rada, aby před odchodem na vojnu požádal o přerušení studia. „To mi postupně umožnilo nastoupit na nedávno vzniklou MFF (1952), zabývat se tím, co mě zajímalo už dříve, a získat nejen nové téma diplomové práce, ale i místo asistenta,“ líčí svůj příběh padesátých let a dostává se znovu k roku 1957, jímž jsme začali. „Jak asi tušíte, z cesty na kongres do Bruselu nebylo nic. A nejen to. Fakultu jsem byl nucen na celé čtyři roky vyměnit za žárovkárnu Tesly Holešovice. V té době jsem se do fyzikální laboratoře dostával jen po směně, což mě však neodradilo od pokračování v externí aspirantuře,“ prezentuje léta před rokem 1963, kdy ho konkurz „vrátil“ na původní místo. Fakulta pak zůstala jeho působištěm až do závěru roku 1989.

Odbornou a pedagogickou práci prof. Pátý vždy úzce spojoval s výchovou svých studentů a širšího okolí v nejširším slova smyslu. Vyústěním tohoto úsilí se stal po aktivitách na půdě Jednoty československých matematiků a fyziků vznik Kruhu nezávislé inteligence na jaře 1989, který se chopil pořádání odborných seminářů. Jejich témata (např. Organizace československé vědy s účastí Otty Wichterleho) skrývala ovšem pokaždé další dimenzi, takže se Kruh nezávislé inteligence rychle transformoval v širokou občanskou platformu a získal si tak vysoké renomé, že jeho představitelé včetně prof. Pátého obdrželi 17. listopadu pozvání vystoupit před studenty na Albertově. Odtud vedla jejich cesta na Národní třídu. „K ochutnání donucovacích prostředků jsem nakonec vybrán nebyl, policisté mě propustili, asi jsem se jim v klobouku zdál převychovatelný i jinak,“ vzpomíná na pohnuté okamžiky prof. Pátý, jeden ze 13 signatářů prohlášení, jímž bylo v neděli 19. listopadu v Činoherním klubu založeno Občanské fórum.

„Už koncem února 1990 jsem byl ministrem prof. Milanem Adamem informován o snahách sledujících zřízení univerzity v Opavě. Začátkem března jsme absolvovali přímo v Opavě první jednání, jehož se zúčastnili rovněž zástupci Pedagogické fakulty v Ostravě. Atmosféra města, univerzitě cele nakloněná, na nás udělala vysoce pozitivní dojem, duch, který tu v letech 1990 a 1991 vládl, byl inspirujícím a doslova nás nadchl,“ potvrzuje prof. Pátý.

„Práce učitele je z nejtěžších, srovnatelná s tou, která zachraňuje životy, ale také nejkrásnější. A učitelé to musejí dávat žákům najevo. Jejich postupy nechť jsou založeny na příkladu, nikoliv na příkazu. V okamžiku, kdy to část žáků pochopí, bude vykročeno,“ formuluje prof. L. Pátý své životní krédo. „Která situace mi v životě přinesla největší satisfakci? Před generální stávkou v listopadu 1989 studenti zvažovali, zda se k ní připojit. Nepřesvědčil je ani Václav Havel. Až přišla řada na mě. A tu po dlouhé názorové výměně zazněl hlas jednoho z přítomných. Profesora Pátého znám, učil mě a mám k němu důvěru. Ten hlas neměl žádný důvod, aby nemluvil pravdu, proto přesvědčil i své okolí a já pocítil, jak chutná pravý význam slov o tom, že člověk nežil nadarmo, že jeho život nebyl marný. Dovedl bych si svou životní roli představit i v jiné profesi, ale jedině ta učitelská zaručuje v kontaktu s mladými věčné mládí,“ loučí se prof. Pátý.