Ani udržení holého života nepřející sovětské gulagy víru a vlastenectví Věry Sosnarové zlomit nedokázaly

Centrum celoživotního vzdělávání na Slezské univerzitě pozvalo na 12. prosince na opavskou akademickou půdu Věru Sosnarovou, jejíž životní osud natrvalo poznamenaný dlouholetým nuceným pobytem v gulazích na území někdejšího SSSR zůstává pro všechny příští časy varovným mementem. Emotivní výpověď dvaaosmdesátileté ženy to potvrdila.

Příběh V. Sosnarové zaznamenal Jiří S. Kupka a pod názvem Krvavé jahody knižně vydala Mladá fronta (2007, dotisk 2011), ale vyslechnout jej v autentickém podání té, jež ho prožila, je zážitkem, na nějž se nezapomíná. Málokdo z naslouchajících si uvědomil, že paradoxně na den přesně před 70 lety byla uzavřena dohoda o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci se SSSR, jíž se smluvní státy zavázaly ke vzájemnému respektování nezávislosti, suverenity a nevměšování se do vnitřních záležitostí. Jak se později nejednou ukázalo, SSSR si dohodu z 12. prosince 1943 vysvětloval po svém…

Pro mnohé znamenaly květnové dny 1945 skutečné vysvobození, pro tehdy čtrnáctiletou Věru Sosnarovou a její ještě mladší sestru Naďu začátek nekonečného utrpení. Jejich matku Ljubu ruského původu si totiž v Brně rychle našly orgány sovětské moci a po dlouhých výsleších ji i s oběma dcerami odsoudily k dlouhé cestě na východ. Trvala od 20. května až do 11. září 1945 a po kratších, ale jindy až měsíc trvajících zastávkách v Mikulově, Budapešti, Bukurešti, Vitebsku a Moskvě skončily železniční koleje pro dobytčí vagony, v nichž ji byly donuceny podstoupit, v nedohledné sibiřské tajze. „Přijely jsme tam umírat,“ uvedla V. Sosnarová, když představila gulagy jako zařízení, do nichž se za Stalina mohl dostat každý, kdo byl uznán za neplniče národohospodářského plánu. S velkou šancí na to, že se už nikdy domů nepodívá.

„Z Československa tam přišlo 150 rodin. Všichni dostali šaty z jutových pytlů, do chatrných bot papír a pod něj suchou hořčici, abychom nezmrzli. V jídle převažovaly otruby, a tak nás, alespoň v letních měsících, živil víc les, v němž jsme pracovali často až 15 hodin denně. Ve stálém strachu z vědomí, že nás ubývá a že se mezi těmi, kdo nepřežijí, ocitneme i my. Matka zešílela, a když šla v nepříčetném stavu na bachaře se sekerou v ruce, bez milosti ji zastřelili. To bylo 6. ledna 1946,“ řekla V. Sosnarová, jejíž vzpomínky provázelo nemalé pohnutí. Vši, tyfus, upalování nemocných zaživa, násilí dozorců a těžké tresty za sebemenší projev soucitu s druhým se jí vryly do paměti. „Modlitby a víra, že zítra bude lépe, mě ale nikdy neopustily. A pokud jde o lásku, věděla jsem, že ji člověk nemůže mít jen pro sebe,“ potvrdila.

Když se později za Chruščova dostala se sestrou na Ural, pracovala ve slévárně. „Spalo se tam u pecí, ale chleba už byl lepší a v roce 1961 jsme po dlouhých letech ochutnaly na oslavu Gagarina cukr. Těžkou práci ve slévárně jsem si doslova zamilovala a vypracovala se v ní na pozici mistrové. Nakonec nás tam od návratu domů, z obav, abychom o tom, co jsme zažily, nemluvily, začali zrazovat a nabízeli sovětské občanství, ale u mě nepochodili, nic víc jsem si nepřála, než dostat se zpátky do vlasti,“ vyznala se V. Sosnarové z niterného vztahu k rodné zemi, jejíž půdu při přejezdu hranic líbala a skrápěla slzami štěstí.

Osmidenní zářijové cestě do Československa v roce 1965 však předcházela dlouhá anabáze. „Potkala jsem se ještě na Sibiři, ale už při práci v kolchoze s českými zemědělci, kteří přijeli do SSSR v rámci družebních vztahů. Když jsem je prosila o pomoc, slíbili ji. Psala jsem též prezidentu Novotnému, po nekonečném čase mi byla tlumočena odpověď v tom smyslu, že naše vláda nás přijmout zpět nechce,“ vylíčila V. Sosnarová. Nakonec však přece jen jeden z Čechů, kdo pohnutý sibiřský příběh v autentické podobě a na „místě činu“ vyposlechl, prosadil jejich návrat na Znojemsko. „Jako tvrdohlavá Češka, jak mě ve slévárně ve Sverdlovsku, dnes Jekatěrinburgu pojmenovali, jsem si měla prožít výslechy v Praze i v Brně, poznat, co je to Státní bezpečnost, o níž jsem neměla ani ponětí, a hlavně ponížení, jehož se mi znovu hojně dostávalo od těch, pro něž jsme pro změnu se sestrou byly bolševičkami,“ vypověděla nezlomná žena o nelehkých počátcích návratu, po němž tolik toužila.

Přesto se s nimi vyrovnala a nakonec se zbavila i jha „levné pracovní síly“, jejíž diskriminaci na vlastní kůži pociťovala. „Zase máme hlad, řekla mi jednou s trpkostí sestra, když jsme převzaly měsíční výplatu ve výši 250 korun, zatímco jiní za tutéž práci v JZD brali desetkrát víc,“ popsala V. Sosnarová. Obě se však dokázaly vdát a dokonce založit vlastní rodinu. „Sestra ale před třemi měsíci po dlouhé a těžké nemoci zemřela,“ prozradila osudem zkoušená poslední z bolestí, jíž nedlouho předtím předcházelo zákeřné onemocnění syna, před nímž ho mimořádnou vlastní obětavostí a odolností uchránila.

„Rusům jsem odpustila, ale zapomenout nemohu,“ rozloučila se s posluchači V. Sosnarová a podepsala zájemcům v úvodu citovanou knihu. „Ti, kdo si ji tu koupili, se postarali o to, že si trochu vylepším Vánoce,“ přiznala. „Po manželovi mám důchod 7012 korun a boj o nějaké odškodnění jsem už vzdala. Ruská strana vždy odepíše, že se od událostí v SSSR za Stalina distancuje, české úřady projevily lhostejnost a trvají na předložení písemných dokladů. Nikdy jsem tam žádné s výjimkou těch cestovních neměla. A na osobní svědectví někoho, kdo trpěl podobně, je dnes po tak dlouhých letech víc než pozdě,“ dodala.