Nová hra Pohřbívání autorky Blanky Fišerové může být pro mnohé nepříjemně pravdivým pohledem na realitu

UHERSKÉ HRADIŠTĚ, OPAVA – Její první reakce byla trochu nečekaná, ale o to upřímnější. Jako básnířka a žena přenášející myšlenky do textů najednou nemohla najít slova, kterými by své momentální dojmy popsala. Tak ji překvapily pozitivní reakce a bouřlivý potlesk poté, co se zavřela premiérová opona. V sobotu 18. ledna totiž měla ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti českou premiéru nová hra autorky Blanky Fišerové nazvaná Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat všude.

Dramaturgyně a autorka (a vůbec žena mnoha profesí), v případě Slezské univerzity nejprve studentka, posléze pedagožka a jedna z tvůrkyň oboru Kulturní dramaturgie Blanka Fišerová sama přiznává, že k napsání této hry ji vedl pocit beznaděje. Často cítila, že v divadle jsou lidé, kteří ho mají jen jako práci a chybí jim k němu osobní vztah. Že o jeho chodu, bytí či nebytí rozhodují ti, kterým vůbec divadlo není blízké. Ani profesně, ani duší. Hra Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat všude je tak určitým výkřikem, apelem na svědomí i pokusem o varování.

Vznikl tak kus, který charakterizuje jednoduše jako hru o konci jednoho divadla: Představte si situaci v jednom oblastním divadle, kde se radnice pokusí ušetřit peníze tak, že vyhodí herce a na jejich místa nastoupí zbylí zaměstnanci divadla - protože umělcem může být každý. Primátor města sepíše hru Pohřbívání, a pak už NEKULTUŘE nestojí nic v cestě. Protože "Kdo nepohřbívá s námi, pohřbívá proti nám." Pohřbívání je černou komedií, sice absurdním, ale v současnosti až nepříjemně pravdivým pohledem na realitu v mnohých institucích naší země. Hru napsala už v roce 2011 pod názvem Rakevtour. „Ale je to komedie!“ upozorňuje autorka.

Najít pro hru uplatnění nebylo jednoduché. „Nečekala jsem, že po hře sáhnou všechny scény s nadšením. Pokud už odpověděly, většinou mi sdělily, že se jim nehodí do dramaturgické koncepce či že se jich hra netýká. Odvahu vlastně projevilo jen Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, kde ji přivedli až k premiéře v režii Igora Stránského,“ říká Blanka Fišerová s tím, že i zde nejprve hra budila určité rozpaky, ale po prvních čteních se mraky rozplynuly a při zkoušení na jevišti přibyla i radost. „Já jsem poprvé viděla zkoušku těsně před Vánoci a byla jsem nadšená, jak herci fungují – v průběhu hry se mění charaktery jejich postav a sami si domýšlejí situace, dokonce některé repliky upravili k lepšímu. Navíc na mne silně zapůsobila práce Josefa Fojty, který zhudebnil mé písňové texty (jeden z nich si můžete přečíst vlevo, pozn. autora), jenž vznikly pro inscenaci na žádost divadla,“ svěřuje se autorka hry. Je však také nutné doplnit, že povedený je i plakát hry, o který se postarala Eva Jiřikovská.

Slovácké divadlo je pro Blanku Fišerovou známá scéna. A to nejen proto, že se zde hraje Čechovův Višňový sad v úpravě, kterou překládala společně s Oxanou Smilkovou. „Oceňuji ducha, kterého tu mají. Ať už je to odvaha riskovat a přizvat ke spolupráci méně známé autory, mají tu výtečné nápady, umí svoji práci zviditelnit a hlavně herci mají chuť hrát a při tom i tvořit. Ne jen mechanicky odehrát to, co někdo jiný napsal,“ říká o divadle Blanka. Její hry se v divadle ujal režisér Igor Stránský. Toho Blanka zaujala už dříve svými verši i neotřelým překladem Višňového sadu. Jak v rozhovoru pro Deník nedávno Igor Stránský přiznal, v případě Pohřbívání byl naladěn na stejnou notu jako Blanka. Prožíval skepsi nad vývojem divadelnictví v naší zemi a k realizaci se rozhodl prakticky okamžitě.

>Podíváme-li se do nedávné minulosti, prošla si Blanka Fišerová stejnou cestou, jako v případě hry Už umři, mami! Tu zprvu také lidé moc nevnímali a nepomohla jí ani nominace na Cenu Alfréda Radoka. Kamenná divadla hru odmítla, ale když ji nastudovala jako režisérka Jana Janěková a se svým týmem ji příležitostně hraje, sklízí mezi diváky úspěch. Je to prostě paradox, jakých Blanka poznala už řadu.

Blanka Fišerová připouští, že se v Pohřbívání leckdo najde. Ostatně i to je jedna z „dobrých“ vlastností našinců. Ale současně upozorňuje, že to nebyl záměr. „Hru jsem psala s určitým odstupem a od těch dotyčných také takový odstup očekávám. Věřím, že řada lidí ve hře pozná sama sebe, ale ne v osobní rovině, jde tu o rovinu konání. Prostě uvidí skutky a jednání, které sami dělají. Pro někoho by to mohlo být poučení, někomu to asi nedojde. Kdyby si každý dokázal přiznat sám sobě pravdu, věřím, že situace na řadě míst by byla o poznání lepší,“ konstatuje Blanka Fišerová.

Těmito slovy míří autorka k faktu, že o divadle často dnes rozhodují jiná hlediska než umělecká. Hlavně tím myslí ekonomiku, politiku a osobní zájmy lidí. Ale divadlo, to je živý organismus, má svoji jedinečnou atmosféru spočívající v přímém kontaktu herce s divákem, je neopakovatelné. Komerce sem nepatří a už vůbec nemůže divadlo dělat ze svých diváků hlupáky.