Plachetnicí na konec světa v barvách Slezské univerzity II.

OPAVA, PATAGONIE, OHŇOVÁ ZEMĚ - V rámci spolupráce oboru Multimediální techniky, přednášeném na Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, s polárníky z Masarykovy univerzity v Brně se v dubnu letošního roku vydal režisér a kameraman Petr Jančárek doslova na samý „konec světa“. Pedagoga, který již pátým rokem působí na Slezské univerzitě, pozval na pracovní výpravu do Patagonie a Ohňové země zakladatel české antarktické stanice Johanna Gregora Mendela prof. Pavel Prošek.

Během dvoutýdenní plavby na dvacetimetrové plachetnici Selma natáčeli v nejjižnějším cípu Jižní Ameriky první záběry pro chystaný dokument o práci českých vědců ve složitých podmínkách antarktické základny na Ostrově Jamese Rosse. A na vlastní kůži prožili jeden ze snů dobrodruhů, cestovatelů a námořníků – navštívili nejjižnější cíp zemské pevniny, za který je považován proslulý Hornův mys. Cestu zástupců českých univerzit významně podpořil přední tuzemský námořní dopravce, společnost Czechoslovak Ocean Shipping, která dlouhodobě logisticky spolupracuje na českém antarktickém výzkumu.

Dnes jsme oslovili druhého výše zmiňovaného muže – prof. Pavla Proška, zakladatel české antarktické stanice Johanna Gregora Mendela

Smyslem spolupráce Slezské a Masarykovy univerzity je podpořit český antarktický výzkum natočením popularizačního dokumentu o stanici JGM, který by pomohl budovat pravdivý obraz české vědy v očích veřejnosti. Pane profesore, proč je to důležité, máte pocit, že je věda prezentována špatně nebo nedostatečně?
Naše stanice je krásný příklad. V minulých letech se o ní ve sdělovacích prostředcích celkem hodně psalo, ale spíš o tom, jak tam probíhá uspokojování tělesných potřeb, kolikrát se tam člověk za týden může osprchovat, jak se na stanici vaří a jí nebo jak vycházíme s tučňáky. Ale o vědě, náplni a podstatě našich výzkumů, se toho objevilo v tisku velice málo, skoro nic. Nás to mrzí a já jsem přesvědčen, že by to čtenáře, posluchače či diváky mohlo a mělo zajímat.
Na Slezské univerzitě máte obory, které se snaží specializovat právě na popularizaci vědy. To je úžasné poslání, poskytovat informace o vědě nějakou srozumitelnou a stravitelnou formou, která ovšem zachová důstojnost vědeckého snažení a nezkreslí výsledky bádání. V populárních časopisech se to hemží silnými muži v kombinézách, pionýry všech věd, kteří se tváří odhodlaně jako tři Amundseni dohromady a dobývají svět. Ale i "obyčejný" český biolog či jiný vědec v Antarktidě je hrdina, který vedle života v obtížných vnějších podmínkách musí dělat svoji práci v terénu, kontrolovat lokality na ledovcích, odečítat data, mrzne, je vystaven neuvěřitelně silnému větru a podobně. Dělá důležitou a jedinečnou práci, ale bohužel většinou neumí její výsledky prezentovat širokému publiku. V tom nám může SU hodně pomoci.

Co Vás osobně přivedlo k práci v Antarktidě?
Na začátku byl jeden zvláštní impulz. V roce 1972 jsem byl neuvěřitelnou náhodou na roční stáži ve Švýcarsku v ústavu, který se věnoval glaciologii a polárním vědám a Švýcaři mi tenkrát nabídli, abych s nimi jel na roční expedici do severního Grónska. Měl jsem z toho velkou radost a zeptal jsem se tehdy stranických orgánů (komunističtí funkcionáři v době totality rozhodavali skoro o všem, zahraniční stáže nevyjímaje, pozn. redakce) na fakultě, jestli můžu jet. „Strana a vláda“ vyjádřily obavu, že bych mohl emigrovat, řekli NE, ale ve mně ta touha zůstala. Vědecké přípravě na cestu jsem se věnoval snad půl roku, a po tom zákazu jsem se cítil „podtržený“. Vzápětí se ale naskytla druhá možnost, protože nám kolegové z vratislavské univerzity nabídli podobnou cestu na jejich malou bázi na Špicberkách. Tam jsme vyjeli ve třech a tenkrát se mi rány zhojily.

Jaké jsou první dojmy člověka po vstupu do polární krajiny a jak jste prosadil další cesty, když Vám komunističtí pohlaváři nepřáli?
Arktická příroda je bohatší než antarktická, takže já jsem to absorboval každým pórem svého těla. Na Špicberky jsme pak vyjeli ještě dvakrát, v osmdesátých letech. A fantastický dojem přetrvával. To už však nebylo s Poláky, vymysleli jsme takovou fintu, že jsme se stali formálními členy sovětské glaciologické expedice, měli jsme vlastní program, malé samostatné báze a využívali jsme jejich logistických prostředků, tj. mohli jsme dělat přelety helikoptérami, poskytli nám materiál na stavbu letního přístřešku, takže jsme si Špicberky během dvou let pořádně „oťukali“.

Co obrátilo Vaše kroky od severu na jih, do Antarktidy, ke zcela opačnému pólu?  
O české polární stanici na Antarktidě se zprvu vůbec neuvažovalo... Zase to byla náhoda, protože jsme, už po revoluci, získali grant na antarktický výzkum a začalo se tam jezdit – pracovalo se na polské, argentinské, ukrajinské nebo peruánské stanici. Zjistili jsme však, že to není to pravé, protože jsme se museli podřizovat jejich programu, hlavně časovému - třeba při příjezdech a odjezdech. Jednou se tam ale objevil Angličan Bernhard Stonehouse, který v diskusi u stolu jen tak nadhodil: „A proč vy si nepostavíte vlastní stanici?“ On to nemyslel vážně, byl to jen takový hec, ale my jsme se toho chytili a začali jsme obcházet ministerstva…

Kdo pomáhal projekt rozjíždět a kdy se začalo stavět?
To probíhalo od druhé poloviny devadesátých let. Dívali se na nás tehdy jako na blázny a spíš nás vykazovali ze dveří. Hlavním motorem jsme byli my z brněnské Masarykovy univerzity, ale pomáhali také přátelé z Botanického ústavu Akademie věd z Třeboně. Některé to časem přestalo bavit nebo je to unavilo a mám dojem, že dospěli k názoru, že to „nechají na Proškovi, ať si to nějak vyřídí“. Na ministerstvu školství se pak objevily nějaké peníze, které se musely utratit. Šlo spíš o technickou podporu vědy než o samotný výzkum. Řekli jsme si, ano, stavba stanice, to je technický projekt, teprve později se bude dělat věda, a tak jsme na to kývli a dostali jsme peníze na pět let řešení projektu. Trochu nám z toho leknutím poklesla brada, šlo o 65 milionů korun... V přípravné fázi se naštěstí brzy přidali dobří lidé z nevědecké sféry - z projekční, technické a logistické, projekt byl schválen, prošel oponentním řízením, bylo vypsáno výběrové řízení na dodavatele stavby a po projednání dle mezinárodní Smlouvy o Antarktidě se dílo rozjelo.
Velmi nás tehdy také podpořili Angličané, kteří pomohli nalézt pro stanici vhodné místo. Začali jsme stavět na ostrově Jamese Rosse, kam vyjela v jižním letním období v roce 2004 stavební četa. Měli jsme tehdy obrovské problémy s dopravou a prakticky žádné zkušenosti, ale podařilo se je díky neuvěřitelnému výkonu jednoho českého námořního dopravce vyřešit.

Říká se, že náhoda přeje připraveným, ale také může ledacos zhatit... Co se přihodilo?
Nasmlouvaná loď tehdy narazila na skalisko a ztroskotala, bylo z toho malé drama. Nakonec přijela s měsíčním zpožděním jiná loď - ale my jsme celou tu dobu byli s osmi kolegy v přípravném kempu pod stany. Během té doby jsme se také snažili provádět výzkum, ale než jsme se dočkali stavebního materiálu a 9 kontejnerů s vybavením stanice, bylo to poměrně dlouhé...
Taková operace opravdu není přestěhovat si kancelář z Brna do Opavy - když jsme začali shánět přepravce, který by se zavázal všechno potřebné dovézt do Patagonie a dál, ze tří možných přepravních firem projevila zájem jen společnost Czechoslovak Ocean Shipping. Hned zkraje jsme zjistili, že s nimi máme "stejnou krevní skupinu" a nakonec jsme také my pomohli jim, protože mladá česko-slovenská firma mohla "předvést" před dalšími zákazníky uspěšné řešení poměrně složitého a ambicózního projektu.

A konečně mohl začít výzkum...
 Ano. V roce 2006 se stanice zprovoznila a v roce 2007 přijela první kompletní expedice. Navíc přicestoval projektant stanice Ing.Suchánek, aby vychytal eventuální technické a potom jsme výzkum rozjeli opravdu naplno. Zajímavé na tom celém je, že řešitelem projektu stavby stanice byla Masarykova univerzita a celá stanice je tudíž jejím majetkem. Masarykova univerzita je tedy jedinou univerzitou na světě, která má antarktickou stanici.

Američani, Chilané, Rusové nebo Australané se cítí v Antarktidě jako doma, ale co zde mohou zkoumat suchozemci z České republiky?
Spektrum výzkumu je velice široké a vychází z toho, že stanice leží na ostrově Jamese Rosse, asi osmnáct kilometrů od východního pobřeží Antarktického poloostrova. Je to z pohledu řady přírodních věd velmi zajímavé místo. Kvůli bezproblémovému bádání musel být schválen zvláštní český zákon o Antarktidě, který garantuje chování českých občanů na jejím území, jinak by nám mezinárodní společenství provoz stanice povolovalo asi s výhradami. Do vědecké hry vstoupily mimo MU i Jihočeská univerzita, Česká geologické služba a později Karlova univerzita. Připojili se vulkanologové a paleontologové z geologické služby, bylo provedeno geologické mapování. Pokud šlo o naši univerzitu, zabýváme se od počátku klimatem, dále sem nastoupili botanici a rostlinní fyziologové. Další výzkum se zabýval ekologií mechů a lišejníků, později vstoupili do výzkumu velmi úspěšně také mikrobiologové. Doufám, že se na poli zveřejňování našich výsledků zapojí do práce i Slezská univerzita.

Je po vašem osmiletém působení v Antarktidě a dřívější práci v Arktidě možno říci, že se skutečně významně začínají projevovat klimatické změny , že taje led v polárních oblastech, že hrozí zvýšení hladiny oceánů?
Arktida se chová úplně jinak než Antarktida, je daleko citlivější. Hlavně  z hlediska vývoje odtávání mořského ledu. Ale to je dost jiná otázka, navíc je osm let velice krátká doba. V Antarktidě dochází k silnému poklesu plochy tzv. šelfových ledovců. Ty se v Arktidě vůbec nevyskytují a v Antarktidě jsou naopak velice významné. Vznikají nasunutím ledu z pevniny do moře, kde začínají plavat, mohou být někdy až sto metrů silné. V posledních letech razantně ubývají. To, že se takový ledovec na čele odlamuje, je normální, kdyby se neodlamoval, dorostl by teoreticky „až k rovníku“. Ale tento proces se velmi zrychlil, z družicových informací je patrné, že se jejich povrch mění.

Hrozí nebezpečí, že by polární stanice produkovaly znečištění svého okolí tak, že by to bylo pro přírodu nebezpečné, jak se někdy tvrdí?
Pokud někdo uvádí, že stanice znečišťují antarktickou přírodu, je to velmi nadsazené, protože Antarktida se rozlohou pohybuje mezi Evropou a Amerikou a funguje tam asi pětačtyřicet stálých stanic. Představte si, že Evropa bude prázdná, bude na ní na čtyřicet stanic, které budou znečišťovat její prostředí. Navíc někdy koncem 70. let byl pro Antarktidu schválen tzv. Madridský protokol o ochraně životního prostředí, který přesně definuje, co se smí, a co ne, a plnění tohoto protokolu se kontroluje (i u nás už tyto kontrolní komise působily). Týká se to hlavně likvidace odpadu, použití zdrojů energie. V původním projektu naší stanice jsme měli větrné elektrárny, i když jejich aplikace byla nejistá.  Nakonec se neosvědčily, začínáme proto instalovat fotovoltaické panely a budeme také testovat nový typ větrné elektrárny. Musíme mít co nejekologičtější provoz, máme tam vysokoteplotní spalovnu odpadu, která pracuje při 1200 °C. Co nejde spálit, odvážíme mimo antarktický prostor.

Zmiňoval jste, že jste se na konci vaší cesty v Punta Arenas potkali s českým saleziánským knězem Zdeňkem Jančaříkem. Provokuje nějak vzdálenost od domova rozhovory o duchovních věcech člověka? A jsou třeba v Antarktidě nějaké kaple?
Poláci kapličku u stanice mají, Ukrajinci měli na bázi malý pravoslavný oltář, u Argentinců jsme viděli něco podobného – některé jejich stanice spravuje armáda a působí na nich vojenští kaplani. První, co nás trefilo do očí u Chilanů v jejich kostelíku na ostrově krále Jiřího, bylo El Niño nad oltářem, Pražské Jezulátko, což bylo dojemné. U Američanů nebo Australanů jsem něco takového neviděl, ale možná také mají své kouty spirituality. Říkám si vždycky - když si našli čas na postavení kaple, to už jsou tady doma.
Ale setkání s padrem, jak jsme okamžitě začali Zdeňkovi říkat, bylo velice příjemné a povznášející. Přímo na palubě odsloužil na Bílou sobotu velikonoční mši, když jako oltář posloužila bedna na ovoce, pokrytá ubrusem z kuchyně.  Po takovém zážitku si nějak snadněji uvědomujete, co je pozlátko a co je podstata...

Když se "na konci světa" světa člověk podívá na noční oblohu a kolem sebe má promíchané vody Atlantického a Tichého oceánu, napadají ho nějaká velká slova, jako je třeba známé „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“…?
Ale ano, třeba při první službě u kormidla - když od půlnoci do čtyř do rána poprvé v životě projíždíte Beaglovým kanálem tak blízko, že si můžete na všechno sáhnout a navíc objevíte na hvězdné obloze Jižní kříž (což je pro člověka ze severní polokoule vždycky zážitek) a k tomu ještě zjistíte, že i hvězdy se mohou zrcadlit v mořské hladině, dostane vaše přemýšlení trochu jiný rozměr... Tehdy bylo moře velice klidné, žádné překážky na obzoru, pár metrů od nás začli najednou skákat nad hladinu delfíni, kteří pak provázeli naši loď asi půl hodiny... Ano, pak si snadno řeknete: „Tohle já nebudu nikdy nikomu schopen popsat. To prostě nejde, takový zážitek je nesdělitelný a v té nesdělitelnosti je zásah někoho vyššího...."  
Snad se nám podaří dostat do filmu o českých vědcích v Antarktidě i rozměr pokory před poznáním a záležitostmi, které nás přesahují. Pořád víc si cením toho, že mi je dáno prožívat část vědeckého života v terénu,  příležitosti víc se zamýšlet nad neexaktními věcmi, vidět naši skutečnost z jiného úhlu. A je vlastně jedno, že to v našem případě odněkud z ostrova Jamese Rosse u antarktických břehů. Když už se vyznávám z toho, co se mi líbí a co uznávám, tak mám ještě jednu poznámku stále více si cením dobrých vztahů a přátelství vědců a akademiků s podnikateli, kteří chápou význam vědy jako takové a umozňují nejen takové cesty, jakou jsme letos v dubnu podnikli s režisérem Petrem Jančárkem v barvách Masarykovy a Slezské univerzity.