Křižník Garibaldi: poslední ztracená velká válečná loď očima režiséra Petra Jančárka

PRAHA, OPAVA - 100 let výročí od začátku tzv. velké války. V těchto dnech a týdnech si celý svět připomíná kulaté výročí od začátku globálního válečného konfliktu, o kterém se soudilo, že ukončí všechny války. Svojí “troškou do mlýna“ přispěl k výročí také Petr Jančárek, režisér České televize a současně odborný asistent Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě, kde vyučuje posluchače oboru Multimediální techniky.

Už dříve odvysílala televize jeho dva dokumenty nazvané Zenta...osud rakousko-uherského křižníku a Szent István... osud rakousko-uherské bitevní lodě, a teď měl premiéru třetí závěrečný díl, nazvaný Giuseppe Garibaldi... potopení italského pancéřového křižníku. Všechny dokumenty mají společného jmenovatele: osudy Čechů a Moravanů, bojujících ve válce v rakousko-uherském námořnictvu a události spojené s válečným obdobím. V případě třetího filmu se jedná o italský křižník potopeného 18. července 1915 rakousko-uherskou ponorkou, které velel brněnský rodák Rudolf Singule. Premiéra dokumentu se uskutečnila letos v červnu.

Co vůbec vedlo režiséra, který se mimo jiné věnoval dokumentům o prezidentu Václavu Havlovi, k tomu, že najednou začne pracovat na dokumentech věnovaných událostem dávno minulým, navíc takovým, které otvírají prakticky zapomenutou kapitolu našich dějin – české námořníky? Petra Jančárka před lety oslovil tehdejší ředitel zpravodajství České televize Zdeněk Šámal a řekl mu, že má zajímavý scénář a hledá režiséra, který by se jej ujal. A tak měl v roce 2006 premiéru první film věnovaný křižníku Zenta.

„Tehdy jsem poznal Borise Gola, amatérského historika věnujícímu se právě historii českého námořnictva, skamarádil s potápěči a dalšími členy expedice, hledající vraky lodí, a brzy po dokončení prvního dílu jsme společně začali realizovat pokračování o Szentu Istvánovi,“ vzpomíná dnes Petr Jančárek. Nakonec přišel na řadu křižník Giuseppe Garibaldi, za kterým se expedice vydala v roce 2008.

„Garibaldi byla poslední velká válečná loď, která dosud nebyla nalezena, a to byla pro nás obrovská výzva. Boris dlouho hledal informace, analyzoval záznamy, mapoval cestu – to ostatně v dokumentu také zaznělo, až se nakonec zásluhou jeho nekonečné trpělivosti skutečně podařilo vrak 11. září 2008 ve 125metrové hloubce najít. Odměnou mu určitě bylo, že Boris, který se jinak nepotápí, viděl vrak na vlastní oči jako jeden z prvních, protože seděl v miniponorce, která se vydala pod hladinu,“ popisuje režisér Jančárek.

Štábu se podařilo objevit i potomka kapitána ponorky Rudolfa Singuleho, muže, který vydal rozkaz k odpálení torpéda. Jak se ukázalo, Bill Kilton, vnuk žijící dnes na Havaji, sloužil také na ponorce, i když na atomové americké. „S Billem komunikoval Boris už před natáčením, a když se dozvěděl, že jedeme do Dubrovniku, přijel se ženou z USA za námi. Přijel za námi takový stárnoucí “hipík“ a my pak zjistili, že byl důstojníkem námořnictva USA, neuvěřitelné jako to, že to byl opravdu vnuk kapitána ponorky z Brna, sám dlouholetý ponorkář. Takové příběhy mne baví a dělá mi radost je zpracovávat,“ říká Petr Jančárek s tím, že už při natáčení dokumentu o Zentě se podobně podařilo najít dceru jednoho z námořníků.

Vlastní natáčení u moře, na moři i pod jeho hladinou bylo pro režiséra z Prahy úžasným dobrodružstvím. Třeba to, když podle starých fotek společně hledali místa, kde v dnes už neexistujícím rakousko-uherském přístavu lodě kotvily, pak uvědomění si, že právě tady se kdysi odehrávaly příběhy stovek lidí, zvlášť, když do životních osudů některými z nich nahlédnete trochu víc. To působí velmi intenzivně i na ostříleného filmaře, jakým Petr bezesporu je. Navíc v případě dokumentu o Garibaldim vše umocnila smrt jednoho z potápěčů, člena expedice i filmového štábu…

Samotné objevení vraku křižníku Garibaldi českými potápěči bylo ze strany chorvatských orgánů vnímáno s nelibostí a úředníci reagovali po svém. Nejprve expedici hrozili obviněním z porušování zákonů a vězením, následně místo nálezu prohlásili za národní památku a tím znemožnili na dalších pět let jakékoli výzkumné práce či i obyčejné potápění zájemců o prohlídku vraku. Naštěstí se tak stalo až poté, co se českým filmařům podařilo vytyčený cíl splnit a zaplnili tak další kousek mozaiky naší námořní historie. Nám ostatním přinesli poutavé svědectví o osudovém setkání kapitána ponorky původem z Brna s chloubou italského válečného loďstva.

Bohužel, dokument momentálně není možné zhlédnout ani na webu České televize a budeme si muset počkat na jeho reprízu.