To bylo supééér!

OPAVA – „To bylo supééér!“ řekla mi moje čtyřletá dcera Andulka včera večer cestou (přiznávám, že trochu pozdější) z vernisáže výstavy 25 let Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Přitom jsem si všiml, že i na chodníku si drží kroky a rytmus, jakoby jí stále k tanci hrála cimbálka Sekeráše a ještě byla na akci, kterou si fakulta, ale vlastně celá univerzita připomíná své čtvrtstoletí.

Fotoreportáže z vernisáže najdete na facebooku Slezské univerzity Foto: Martin Kůs                       Foto: Ondřej Durczak

I z pohledu dospěláka byl večer v opavském Domu umění milým balzámem na jinak unavenou duši. I když se jednalo, alespoň zpočátku, o společenskou akci a nechyběly tak nevyhnutelné projevy a proslovy, všichni za mikrofonem se svých slov zhostili nejen jako bravurní rétorici, ale také jako mistři okamžiku, kteří umí vložit do jinak vážných slov i pořádnou dávku humoru. Ať už Jiří Siostrzonek jako moderátor akce, rektor Slezské univerzity Pavel Tuleja (o kterém mimochodem moderátor prozradil, že je také dobrým fotografem), děkan FPF Zdeněk Stuchlík nebo vedoucí ITF Vladimír Birgus, všichni dokázali, že umí pobavit a baví lidi kolem sebe rádi. Navíc se zaplněnému prostoru kostela sv. Václava představili v krátké filmové animaci ti, jejichž jména zná z galerií prakticky celý svět.  Elektronické cesty moderních technologií přenesly představitele ITF coby muzikanty do Mexika a daly jim tak naprosto nečekanou podobu. Salvy smíchu a mohutný potlesk odhadem čtyř stovek přihlížejících byly kulisou této humorem sálající podívané.

Nejen pro mne zajímavý byl okamžik, kdy prof. Birgus začal představovat přítomné osobnosti, jejichž jména znám z popisek pod fotografiemi. A najednou tu byli tito lidé osobně, viděl jsem jejich tváře a okamžitě mi vyskakovaly snímky, o kterých jsem v minulosti psal, že získaly tu či tamtu cenu, ať už na domácí nebo zahraniční scéně. Tento pocit pak ještě umocnila procházka jednotlivými patry Domu umění, kde jsou tyto snímky k vidění. A nejen ty oceněné. Je tu i celá řada dalších, kterými ženy a muži s fotoaparáty dokázali zachytit neopakovatelné okamžiky života, nám všem pro radost. Přesto, že kurátoři výstavy dostali pro fotografie k dispozici prakticky všechny prostory Domu umění, muselo to být peklo vybrat těch jen těch několik kousků od každého fotografa a představit tak alespoň rámcový průřez tvorby institutu. Musím konstatovat, že se ale povedlo vytvořit něco neopakovatelného. Jak jsem říkal, hodně z vystavených fotografií znám z internetu či z publikací a katalogů, ale stát jim “tváří v tvář“, je docela jiný pocit.

V kuloárech Domu umění se pak nad sklenkou vína či talířem některé pochutiny z bohatého rautu diskutovalo především o fotografii. Jak bylo poznat, mnohé hosty váží i dlouholetá přátelství. Zkrátka nešlo jen o zdvořilostní podání si rukou, ale častým jevem bylo obětí či polibek. Jak se říká, dobří lidé si společnou řeč vždy najdou. Byli tu nejen ti, kteří v minulosti prošli nebo momentálně procházejí jako studenti ITF, případně zde dnes působí v rolích pedagogů, ale také zástupci třinácti fotografických škol z České republiky, Polska, Slovenska…

Hrálo se a tančilo. Ano, v znovuzrozené restauraci U Přemka hrála hostům večera cimbálka. Tedy abych byl úplně pravdivý – hrála cimbálka rozšířená o členy Komorního pěveckého sboru Slezské univerzity, kteří se přidali nejen svými hlasy, ale často si do rukou vzali i nástroje. A kdo jen chvíli stojí u muziky, tomu začnou nohy tak nějak samy od sebe podupávat. Brzy se tančilo, zpívalo. Zase bylo veselo. Schválně jsem se šel podívat, jestli na dveřích není cedulka “Morousům se vstup zapovídá“. Nebyla. Všichni se bavili tak nějak od srdce, prostě na ně působila atmosféra setkání.

Společně s dcerkou jsme odcházeli z vernisáže, která otevřela ojedinělou expozici toho, co opavská líheň fotografie dokázala v posledních letech. Odcházeli jsme s dobrou náladou a alespoň já s vědomím, že se na výstavu určitě vrátím. Když jsme se ráno opět probudili, řekla mi Andulka: „To je škoda, že už tam nejsme.“ Ptám se: „Proč?“ „Protože jsem chtěla ještě tancovat s tím muzikantem, co hraje na housle.“ Doufám jen, že nebude muset čekat dalších 25 let, než bude další takový “supéér“ večer.