Odešel prof. Ladislav Šoltés, lékař rozumem i srdcem a šlechetný pedagog. Též Slezské univerzitě bude velmi chybět.

Z Bratislavy přišla v závěru minulého týdne smutná zpráva o tom, že tam 26. září zemřel prof. MUDr. Ladislav Šoltés, DrSc. Bolestně zasáhla nejen jeho kolegy na Ústavu ošetřovatelství (ÚO) Fakulty veřejných politik, ale na Slezské univerzitě (SU) též mnohé z těch, kdo ho měli možnost poznat i mimo výuku a naplňování pedagogických povinností.

O vážnosti, jíž se na akademické půdě v Opavě těšil, svědčí, že byl ke 20. výročí vzniku SU oceněn pamětní medailí. Protože se slavnostního zasedání akademických senátů a vědeckých rad konaného na Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné k ukončení jubilejního roku existence SU zúčastnit z důvodu nemoci nemohl, předal mu ji rektor prof. PhDr. Rudolf Žáček, Dr., při přijetí 15. února 2012. Při něm se oceněný s uznáním vyjádřil na adresu toho, co se mladému opavskému ÚO za krátkou dobu jeho trvání podařilo vybudovat. „Těší mě, že jsem k tomu mohl přispět,“ uvedl tehdy prof. L. Šoltés.

Podrobněji jsme s ním ale diskutovali už dříve. Jeho životní zkušenosti, znalosti a moudrost se vynořily jako zjevení při setkání 23. listopadu 2011, v den konání mezinárodní konference Uplatnění absolventů v ošetřovatelské praxi. Posluchačům oboru Všeobecná sestra je až ze slovenské metropole přijížděl po několik let jako externista předávat v předmětech Filozofie a etika v ošetřovatelství, Ošetřovatelská péče o novorozence a Klinická propedeutika.

„Když jsem se dozvěděl, že se v Opavě rodí ošetřovatelský obor, a byl požádán o pomoc, nemohl jsem příliš váhat. Vždyť podobně slovenští kolegové v minulosti pomáhali příbuzným oborům na univerzitách v Českých Budějovicích a v Ústí nad Labem,“ reagoval prof. Šoltés na otázku, co ho vlastně na SU přivedlo. „Nevidím v tom nic velkého nebo výjimečného, snaha pomoci tomu, kdo to potřebuje, mě provází celý život,“ rozkryl svůj filozofický obzor.

Rodák ze Spišské Nové Vsi (1933), profesí dětský lékař, který začínal svou praxi na Liptově a poznal v ní i Kysuce, byl od počátku veden k mimořádně silnému sociálnímu cítění. „Při cestách pěšky za pacienty na hranicích Liptova a Oravy dostal člověk dost a dost příležitostí o mnoha věcech přemýšlet. A pak, měl jsem skvělého učitele, vždyť jméno Kornel Chmelo neztrácí ani dnes na zvuku,“ vzpomínal na nelehké počátky. Ty ho utvrdily též v přesvědčení, že kvalitní sestra je pro lékaře nenahraditelnou pomocnicí a že ošetřovatelství je potřeba chápat jako svébytnou disciplínu. „To si plně uvědomíte teprve v situacích, kdy jste zkrátka nucen se na sestru stoprocentně spolehnout, důvěřovat jejím znalostem a dovednostem, počítat s jejím vysoce lidským přístupem k nemocnému,“ akcentoval bez rozpaků a svá slova doložil připomenutím mnoha konkrétních situací nejen v přímém kontaktu se slovenským a českým pacientem, ale též s těmi, s nimiž se setkal při svých afrických misích.

Proto jakmile se naskytla vhodná situace, začal svou autoritou ošetřovatelství jako samostatný obor na slovenských univerzitách prosazovat. Jeho působení je spjato s řadou z nich (v letech 1997-2000 byl rektorem obnovené Trnavské univerzity v Trnavě) a za svou práci se dočkal nejednoho ocenění. V jejich sbírce nechybí ani čestný doktorát Vysokej školy zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave či Cena Německé pediatrické společnosti.

Pro svou životní cestu se rozhodl v kvintě poté, kdy přečetl Čapkovu Bílou nemoc. Poslání lékaře ale nikdy nespojoval s obětí, pokaždé o něm hovoří jako o radosti. „Mít možnost léčit druhé, to je velký dar, protože zdaleka neznamená pouze předepisovat medikamenty nebo procedury. Často totiž tím největším lékem bývá pohlazení pacientovy duše,“ tvrdil a podobný postoj zastával i ve vztahu k otázkám vzdělávání a výchovy sester. „Poznání by i pro ně mělo být prvotně založené na zvídavosti. Pak je požitkem. A v atmosféře svobody, z níž se dnes těšíme, se navíc stává kreativitou,“ konstatoval prof. Šoltés.

Jak jinak vzpomínku na něj uzavřít než slovy, která uměl sám tak přesvědčivě tlumočit. „Co platí zvláště pro ošetřovatelství, je poznání o jeho bezprostředním spojení s největší příležitostí, povinností, ale i odpovědností, která se může v životě naskytnout. Totiž o pomoci jinému, na tuto pomoc odkázanému člověku. Ošetřovatelství jako obor potřebuje vědomosti, manuální i komunikační schopnosti a lásku k povolání, jež je posláním. Jestliže tyto nároky budeme zvládat s odvahou, moudrostí a pokorou, budeme moci poskytovat nemocným nenahraditelné služby a současně budeme budovat svou sebedůvěru, svůj charakter a zejména vědomí užitečnosti a smysluplnosti našeho života. Pak od svého povolání nemůžeme žádat nic víc, zároveň ovšem nemůžeme být spokojení s ničím menším než s tím, že je budeme vrchovatou měrou naplňovat,“ formuloval prof. Šoltés své krédo.