„O svobodě začneme přemýšlet tehdy, zdá-li se nám, že jí máme málo,“ konstatoval při setkání v Opavě Jan Sokol

Výročí 17. listopadu 1989 přivedlo do Opavy k přednášce o svobodě a diskusi i o ledasčem jiném prof. PhDr. Jana Sokola, CSc., Ph.D. Na 19. listopadu ho k ní pozvala Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity, když vzácné setkání zaštítil její děkan prof. RNDr. Zdeněk Stuchlík, CSc., a prostory Klubu Art poskytla Opavská kulturní organizace.

Za organizátory hosta přivítal a představil člen Akademického senátu Slezské univerzity (SU) Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D. Připomněl, že SU navštívil už před více než 15 lety ve funkci ministra školství, a vzpomněl též jeho účast na odborných jednáních v Psychiatrické léčebně (dnes Psychiatrické nemocnici) v Opavě. Zvolené téma očekávaného vystoupení prof. J. Sokola poté odůvodnil nejen nedávným státním svátkem naší země, Dnem boje za svobodu a demokracii, ale především vnitřní potřebou zamýšlet se nad základními hodnotami života. „Možnosti vést tyto úvahy s filosofem, jakým je Jan Sokol, si vážíme,“ řekl J. Siostrzonek.

„Mám-li začít příměrem, který by se vázal přímo k 17. listopadu 1989, použil bych vyjádření člověka, s nímž jsem se nedávno setkal,“ zahájil své vystoupení prof. J. Sokol. „Přirovnal ho k situaci, v níž jsou v zoologické zahradě zrušeny klece,“ pokračoval a přešel k objasnění divergentních představ o pojmu svoboda. „Nedá se definovat, vždyť jde o slovo běžné řeči,“ uvedl prof. Sokol a přikročil k předestření možných způsobů prožívání svobody.

„Předně je potřebné konstatovat, že o svobodě začneme přemýšlet tehdy, zdá-li se nám, že jí máme málo. Je to s ní podobné jako se zuby. O těch vlastně ani nevíme, že je máme, až když nás začnou bolet,“ odrazil se k první ze situací, v níž si člověk může svobodu uvědomovat. „Když mi bylo tak čtrnáct, říkal jsem si, jak svobodně bych se cítil, kdybych měl klíče od bytu a příchody domů nebyl vlastně na nikom závislý. Pak jsem je dostal a postupně mi pocit této svobody zevšedněl,“ ilustroval proces, který člověka zbavuje omezení. „Jediné omezení, jehož se zbavit nelze, je zemská gravitace, kosmonauti by ovšem potvrdili, že volný vesmírný prostor pocit svobody tak úplně nepřináší, protože je v něm všude stejně prázdno,“ vysvětlil filosof Sokol a podobnou situaci vymodeloval také v prostředí arizonské pouště. „Být v ní ničím nespoutaným kovbojem, který už nikoho jiného nepotřebuje, může sloužit jako příklad pubertální představy svobody,“ potvrdil.

Ve svém výkladu se dále zabýval svobodou jako možností volby a limitací této možnosti. „Je potřeba mít stále na paměti, že žijeme ve společnosti, což s sebou nese přímou vazbu vlastní svobody na svobodu ostatních. To vede ke konfliktům a základním společenským problémem se ukazuje nalézt míru vyvážení svobody jednoho svobodou druhých,“ formuloval J. Sokol a postoupil k jeho oblíbenému přirovnání konkrétní svobody ve společnosti ke hře. „Hra má dobře promyšlená pravidla, jež vás zbavují strachu. Proto tvrdím, že taková pravidla svobodu neomezují, ale že ji teprve umožňují,“ prohlásil a nabídl hledání klíče k řešení problematiky svobody ve směru ke stejné svobodě všech. „Vládnou pravidla, nikoliv lidé. Pokud jsou tato pravidla taková, že zhodnocují dosažené poznání a navíc je obohacuje zkušenost, vytvářejí situaci, kdy se lidé druhých nebojí. Dosáhnout toho však vyžaduje notný kus odvahy,“ uzavřel své úvodní zamyšlení J. Sokol.

V rozpravě se nejprve vyjádřil k otázkám potřeby svobody a její symetrie. „Přestože svobodu potřebuje každý, umělci, vědci, podnikatelé, alespoň ti slušní, či věřící mají větší odpovědnost za to, aby se o ni starali,“ přiznal a akcentoval, že svoboda nepřipouští žádná privilegia.

Dotazy se ale dotkly i dalších témat. V souvislosti s Desaterem jako unikátním textem prof. J. Sokol upozornil, že křesťanství nestojí ani tak na morálce, jako na lásce. „Chtít pro druhého to dobré v něm považuji za zásadní,“ akcentoval a ono dobré označil za nijak nedefinovatelné. „Svobodná společnost předpokládá, že většina, obrovská většina lidí ví, co je správné,“ dodal. V reakci na přednesenou prosbu, aby se vyjádřil k fenoménu peněz, je charakterizoval jako prostředek distribuce moci a poté odkázal na svou knihu Moc, peníze a právo (2007). Setkání zakončily jeho odpovědi na otázky výchovy, vzdělávání a přirozené autority v politice. „Od školy nelze čekat nemožné,“ konstatoval jako člověk s dlouholetou pedagogickou praxí doma (Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy) i v zahraničí. „Školy nemohou být lepší než učitelé,“ připomněl J. Sokol a nezatajil „bázeň a chvění“ z toho, jak nízké prestiže v naší společnosti učitelská profese požívá.

„A pokud jde o to dilema demokracie, už Platón dobře věděl, že vládnout mají ti, kdo to ani moc nechtějí. Ale přesto většinou a také v českém politickém prostředí vítězí ti, kdo to chtějí, nejednou až příliš moc,“ rozloučil se s posluchači J. Sokol.