Jana Hunterová postavila magisterskou prací libereckému Studiu výtvarné fotografie nezničitelný pomník

Nedávné státnice a obhajoby bakalářských a magisterských prací posluchačů Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty vynesly jeden primát Janě Hunterové. Podle doc. Václava Podestáta z ITF je její závěrečná magisterská práce v historii tohoto pracoviště nejrozsáhlejší. A protože je tištěná na křídovém papíře, tak také nejtěžší.

Za mnohem podstatnější však pedagogové považují skutečnost, že hmotnosti publikace, jež jako teoretická diplomka vznikla pod vedením prof. Vladimíra Birguse, vedoucího ITF, loni, zdárně sekunduje její obsah. J. Hunterová si pro ni zvolila téma Liberecké studio výtvarné fotografie a postavila jí všem 26 členům tohoto tvůrčího uskupení, které bylo pod hlavičkou Osvětového domu v Liberci konstituováno na počátku května 1962, nezničitelný pomník.

„Většina zainteresovaných autorů vytvořila svá stěžejní díla v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, což by mohlo u nezasvěcených vyvolat zdání, že se vracím k něčemu dávno překonanému,“ vypovídá autorka. „Opak je pravdou, myslím, že má práce prokázala, jak vysoko překročil význam Studia výtvarné fotografie rámec libereckého regionu, a že mu v historii české fotografie patří nesmazatelné místo,“ objasňuje volbu zaměření práce.

Na téměř 500 stranách zhodnotila více než šestiletý výzkum, v jehož průběhu se jí dařilo postupně objevovat zasutá či polozapomenutá fakta, dokumenty, tváře jednotlivých osobností skupiny a hlavně fotografie. „Na mnohé otázky, které se s přímou úměrností vynořovaly tak, jak výzkum pokračoval, jsem našla odpovědi,“ konstatuje J. Hunterová s uspokojením z toho, že její úsilí nebylo marné a setkalo se s pochopením fotografů, jejich rodinných příslušníků, přátel, pamětníků i teoretiků umění, s nimiž téma probírala v dlouhých diskusích. „Věřím, že jsem pomohla zviditelnit tvorbu skvělých autorů,“ dodává.

Vznik Studia výtvarné fotografie v období jistého politického uvolnění přinášejícího nové naděje, tvůrčí nápady a experimentování spojuje s tzv. českým informelem, který navazoval jak na tradice meziválečné avantgardy, tak poválečné abstrakce. „Mladí umělci se zabývali filozofií existencialismu, smyslem bytí a konání člověka,“ hodnotí J. Hunterová v závěrečné kapitole věnované shrnutí tvorby členů Studia výtvarné fotografie, když charakterizuje jeho jednotlivé osobnosti a jejich tvůrčí přínos. Skupinu přitom nehodnotí nijak izolovaně, nýbrž na základě znalosti kontextu vývoje poválečného výtvarného umění v Československu, jakož i zmapování české amatérské fotografie a existujících fotoklubů od konce padesátých let. V těchto souvislostech zmiňuje olomouckou skupinu DOFO, českobudějovické uskupení Fotos, valašskomeziříčskou skupinu Profil i skupiny Rekrafo a VOX působící v Brně.

„Jako oponent jsem ocenil vklad, který autorka do práce vnesla. Představuje totiž mnohým zcela neznámou kapitolu vývoje naší poválečné fotografie v příhraničním regionu, jehož je Liberec tradičním centrem. Pokud v budoucnosti přistoupí ke knižnímu, případně jinému publikování diplomky v modifikované podobě, její záměr určitě rád podpořím,“ uvedl na adresu práce doc. V. Podestát.

Více než půl století čekalo tedy Studio výtvarné fotografie na celkové posouzení činnosti, k němuž přispěla také členská výstava v Severočeském muzeu v Liberci uspořádaná v roce 2012 k abrahámovinám jeho vzniku, o niž se J. Hunterová kurátorsky postarala. Nyní je tu její práce (obhájená na ITF 10. ledna), jež nenechává nikoho na pochybách o tom, že se k ní ti, kdo ve vývoji naší poválečné fotografie hledají poučení a inspiraci, budou znovu vracet.