„Těším se, až třeba za rok do Opavy přijedu, jaký život v kulisách nových budov bude,“ říká autor fasády v Hauerově ulici

Aktuání stav areálu na počátku června. Foto: Martin Petrásek

OPAVA – Nové budovy, můžeme říci přístavby, které vyrostly v bezprostřední blízkosti rekonstruované univerzitní budovy v Hauerově ulici č. 4, po svém dokončení vzbuzují mezi Opavany důvod k diskusi. Je zajímavé, že názory jsou diametrálně odlišné – jedněm se líbí, druhým ne. Jakoby nebylo nic mezi tím. My jsme využili návštěvy pana profesora Petra Kvíčaly, muže, který zajímavý a netradiční vzhled nových objektů navrhl, a požádali jej o pár slov. Přesto, že "kontrolní den" provázel déšť, neodmítl.

Na základě předchozích realizací a zkušeností oslovil profesora Kvíčalu architekt Ing. Aleš Vojtasík a nabídl mu spolupráci při návrhu fasád nových univerzitních budov v Opavě. I když už byla předem hotova architektonická idea přístaveb k historickému objektu, pro renomovaného umělce to stejně, nebo možná právě proto, byla velká výzva. Jeho úvahy, než se dostal k samotnému návrhu, můžeme klidně označit za dlouhodobý proces.

„Přesto, že jsem především malíř, při vizuálních intervencích do architektury jako nepostupuji jako malíř, který má to štěstí, že doslal k využití mnohonásobně větší prostor, než je rozměr obrazu. Nejprve přemýšlím, jakou má mít realizace roli, jaké je její místo, zda má především vzbuzovat pozornost, zda je to určeno k prohlížení či má mít větší služebnost. Nějakou služebnost musí mít vždy, protože těmito intervencemi do architektury se vytváří prostředí a jeden z úkolů zní vytvořit kvalitnější prostředí. Aby se to podařilo, musím si projít určitou anabází a získat povědomí o charakteru toho místa – co je postavené okolo, kam je vidět, co se kolem děje, jaký je tam pohyb lidí – zkrátka jsem v tu chvíli takový amatérský sociolog, Důležitý je historický kontext místa. Zkrátka těch aspektů je celá řada a já musím přemýšlet trochu jako architekt, trochu jako sociolog a samozřejmě i jako obyvatel místa. A následně hledám průsečník se svojí vlastní tvorbou, jestli tam něco najdu,“ popisuje aspekty hledání ideálu ve své práci profesor Kvíčala.

Jeho základním pohledem tak byl vztah nových objektů k okolí.

„Bylo mi jasné, že vizuální vyznění v duchu historizují zástavby, jaká je v okolí, aby se budovy tvářily, že vznikly před sto lety, by bylo falešné – ostatně i katolická církev, kterou můžeme považovat za nejkonzervativnější instituci u nás, ví, že nový kostel musí být současnou architekturou a nikoli jako novogotická či barokní stavba,“ začíná své vyprávění profesor Kvíčala a pokračuje: „Bylo tak nutné budovy, především tu přímo sousedící se silnicí Mírové ulice, vhodně zasadit a začlenit do okolní zástavby, která je historicky sjednocená, v pastelových světlých odstínech a působí velmi poklidně. Bylo třeba vše udělat tak, aby to vytvořilo synergii s tím, co zde bylo předtím a co nese paměť místa.“

Jeden jeho pohled tedy byl v rovině vhodnosti k okolí, druhý pak směřoval k tomu, kdo bude budovu provozovat. Podobně jako jiné instituce, také univerzity a vysoké školy jsou určitými vizionáři a třeba tím, v jakých budovách sídlí a jaké nové staví, vysílají kolem sebe určité poselství, jaké jsou. O své modernosti, stabilitě i o tom, že jejich činnost je důležitá a společensky přínosná.

„Protože i já působím na univerzitě, tak vím, že každá univerzita má řadu tváří. Dnes to není zkostnatělá instituce se starými vousatými vážnými profesory na chodbách, jako tomu bylo za dob Rakouska-Uherska, nestojí na piedestalu nedostupnosti. Naopak, je to otevřený demokratický systém pro kohokoli ze společnosti, neskládá se jen z oněch profesorů a akademického aparátu, ale především jsou její součástí studenti se svým moderním životní stylem. Je tedy nutné, aby univerzita vydávala různé signály o tom, jaká je. A mně se vše spojilo v řešení fasády, která bude výrazem současné tváře univerzity, navíc v místě, které bude mít uměleckého ducha a mělo by se stát místem života studentů i občanů města. Měl to být v mých očích spojující prostor, který v sobě nese i určitou služebnost,“ popisuje své myšlenky Petr Kvíčala.

Velkou výhodou pro výtvarníka bylo, že nové budovy nejsou členěny např. okny. Nicméně svým objemem hrozily, že se stanou dominantou vůči bezprostřednímu okolí a jeho zástavbě. Zkrátka, působily by příliš mohutně. Bylo tak nutné vymyslet nějaký vhodný rytmus. Namalovat na plášť “jako okna“ by určitě nebylo vhodné a jednalo by se o příliš laciné řešení. A jak tedy vše rytmizovat? Profesor Kvíčala připravil hned několik návrhů, některé z nich byly ještě více progresivnější, než ten nakonec realizovaný – můžete se s nimi seznámit v druhém, modrém, díle monografie, kterou vydal před třemi lety.

„Ve spolupráci s architektem jsme vybrali návrh, který vychází z jednoho typu mých obrazů a který splňuje dva mé základní požadavky – hodně světla a velkorysý rytmus. Velkorysý rytmus by měl odpovídat především hmotě stavby, aby ta velkorysost působila pozitivně, aby si případně nikdo neuvědomoval, že mu vadí, že měla být ještě velkorysejší nebo naopak drobnější. Je to hodně o citu. Kdybych zvolil třeba menší prvky, vznikla by z toho jakási neforemná krajka nebo tapeta,“ konstatuje autor fasády.

Podle pana profesora musí mít všechno nějakou uměřenost, její míru si prý každý stanovuje sám v sobě. Proto ví, že si nemohl tuto uměřenost nastavit jen podle svého, ale ve spolupráci s dalšími se musela najít hladina uměřenosti taková, aby byla vyhovující a žádoucí.
„Vytvářel jsem hrubé struktury s rozostřeným okrajem, aby se zabránilo fádnosti vzhledu budovy, aby při té velkorysosti a objemnosti vše mělo v sobě i relativně drobný detail. Myslím, že to máme v genetické paměti – věci kolem vnímáme ve třech rovinách, ve třech rytmech: velký celek, polo detail a detail. To podle toho, jak blízko k tomu přistupujeme. Jako příklad si vezměte les. Z dálky je to velký les, blíže k němu už vnímáme jednotlivé stromy a úplně na blízko pak jednotlivé listy na nich. My takový rytmus známe z celé řady životních událostí, třeba kosmického času – rok, měsíc, den, z biologie člověka – máme rytmus dechu, kroku a tepu. Vzájemně se sice ovlivňují, ale jsou nezaměnitelné,“ připomíná profesor Kvíčala.

Je sice možné, že běžný kolemjdoucí si tohoto rytmu, o kterém mluví, ani nevšimne. Přesto ho zvolil jako nejvhodnější, tak, aby vše působilo v souladu. Navíc jak už bylo řečeno, bylo třeba “něco“ udělat s objemností budov. A tak na plášti jednotlivé prvky přecházejí za roh budovy a tím narušují tu “krabici“, která by vznikla při použití jedné barvy.

Zajímavá je i struktura tahů. Při pohledu zblízka si můžeme všimnout, že to nejsou na desce nanesené barvy, které by připomínaly plošný grafický design potisku, ale jedná se o strukturu, kterou profesor Kvíčala vytvořil ve svém studiu hrubým malířským válečkem a následně ji přenesl fotocestou. Vlastní panely z tvrzeného laminátu se vyráběly v Německu.   

 „Já, když už jsem to teď viděl hotové, jsem přesvědčen, že zvolený rytmus i barevnost vnáší do celého prostoru pozitivního ducha, zvolená škála pampeliškově žlutých odstínů v kombinaci s bílou je určitě kombinace, kterou nemáme spojenu s ničím depresivním, ale spíš se to blíží k něčemu slunečnímu. Odpovídá to záměru věnovat prostor studentům a studentskému životu.

Netradiční kabát nových budov budeme nejspíš nějaký čas vnímat jako novotvar, novou věc, která se vyčleňuje z dosavadní architektury prostoru. Ale koneckonců i to je jedno z hledisek, se kterým profesor Kvíčala výzvu přijal:

„Architekturu instituce považuji za něco, čemu říkám building marketing. Tedy něco, čím může univerzita komunikovat s okolím a vysílat určité informace o sobě. Budova, která je často první z toho, co návštěvník z univerzity uvidí, vysílá jasné poselství.

Vezmeme-li to celospolečensky, určitě je zde snaha prezentovat společnost prostřednictvím staveb a podle toho je ta společnost vnímána. Jedním z největších taháků pro turisty v Brně je vila Thugedhat, v Praze je známý Tančící dům. Takové stavby, které se vyčleňují a třeba i zpočátku budí rozpaky, později strhávají pozornost a dávají jméno místu. Jsou jakousi značkou toho města. Já netvrdím, že se tato nová přístavba v Opavě stane magnetem pro turisty, ale jsem přesvědčen, že místu a univerzitě vdechne takovou tu současnou a svěží energii a pro univerzitu bude představovat její otevřenou demokratickou část, orientovanou na mladé lidi, na studenty. Osobně se těším, až třeba za rok do Opavy přijedu, jaký život v jejích kulisách bude.

Kdo je profesor Petr Kvíčala?
Profesor MgA. Petr Kvíčala je český malíř a pedagog Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Patří k nejvýznamnějším osobnostem české abstraktní malby, můžeme jej označit za průkopníka v objevování a prosazování ornamentu jako svébytného výrazového prvku. Mimo jiné výstavy v osmdesátých a devadesátých letech minulého století vystavoval také v opavském Domě umění. Vedle výtvarné aktivity má velké zkušenosti s realizacemi malířských intervencí do architektury, na kterých spolupracuje s českými i zahraničními architekty. Poprvé to bylo v roce 1995 ve švýcarském Lausanne, kdy připravil velkou nástěnnou malbu, později také realizoval pro zdejší polytechniku EPFL velkou nástěnnou malbu na posuvných sklech. Od té doby pak byla podobných aktivit celá řada. Za nejvýznamnější ale považuje spolupráci se španělským architektem Josephem Luísem Mateem při realizaci nástropní malby nové budovy Deutsche Bundesbank v Chemnitz. Jeho práce také samozřejmě najdeme v České republice, největší a patrně i nejznámější domácí realizací je brněnské divadlo Reduta, kde navrhl a zrealizoval nástěnné malby pro slavnostní Mozartův sál.  
Věnuje se také jiným oblastem výtvarného projevu, mimo jiného zorganizoval mezinárodní soutěž na současný vizuálního styl VUT Brno.