O Artemisii, literárním sborníku Slezské univerzity, s jejím spoluzakladatelem Stanislavem Mikulem

OPAVA - Původním smyslem Artemisie bylo dát možnost publikovat začínajícím autorům, kteří se buď báli oslovit literární časopisy a noviny, nebo jim byly jejich příspěvky vráceny. Ne vždy je takový autor špatný. Někdy jen potřebuje podat pomocnou ruku. Stanislav Mikule pochází ze Žďáru nad Sázavou a pracuje v Regionálním muzeu města Žďáru nad Sázavou. Na Slezské univerzitě studoval v letech 1998 až 2004 obor Historie-muzeologie na Filozoficko-přírodovědecké fakultě, kde získal magisterský titul.

Jaké bylo Vaše studium na SU? Vzpomínáte na něj v dobrém?
Na Slezskou univerzitu vzpomínám rád a často. Poznal jsem tu hodně skvělých lidí, které mám rád a kterých si vážím. Musím říct, že v životě se mi hodily zkušenosti, které jsem získal v rámci Asociace studentů a přátel Slezské univerzity (ASPSU). Zvlášť vzpomínám na Jiřího Šíla, Šárku Dvořákovou a Milana Freiberga. Stal jsem se také členem ochotnického divadelního spolku J. B. Mikuno, který vedl můj kamarád Michal Novotný a kde hrál také můj kolega z oboru Ivan Bergmann. Asi vás nepřekvapí, že oba dva byli členy ASPSU.

Jste spoluautorem Artemisie, která letos slaví 13 let. Jaký byl prvotní impulz k jejímu vytvoření a kdo Vám s ní pomáhal?
To jsme takhle jednou v roce 2001 seděli s Ivanem Bergmannem v Divadelním klubu a povídali si o své tvorbě, hlavně o poezii. Přemýšleli jsme, jak a kde ji zveřejnit, a napadlo nás, že nejlépe by bylo vydat si ji sami. A tak vznikla Artemisia. Byl to společný nápad a my dva jsme se stali jejími prvními redaktory. Redakce našla útočiště v Knihovně historie na Ústavu historie a muzeologie, kde Ivan pracoval jako pomocná vědecká síla a kde se také scházela ASPSU, jejíž tehdejší prezident Jiří Šíl se do přípravy Artemisie také zapojil. ASPSU nám zaplatila například papír, na který se Artemisia tiskla, obálku si sborník hradil sám z výtěžků svého prodeje. S žádostí o tisk jsme oslovili paní Danu Panajotidisovou z Edičního střediska Filozoficko-přírodovědecké fakulty, kterou jsme v prvních číslech pořádně potrápili při tisku tmavých černobílých obrázků.

Vznikala dlouho ve Vaší hlavě a rýsovala se, nebo jste ji řešil ,,za pochodu“?
Jak nás napadlo Artemisii vydávat, tak jsme si nad ni sedli, vymysleli, jak by měla vypadat, a pak už jsme vše řešili za pochodu. Měli jsme pravidelná setkání, kde jsme probírali, co do ní zařadit a co ne. Často se mě pak ptali, jak to, že jsme se nezalekli potíží, které jsou s vydáváním jakéhokoliv sborníku spojené. Pokud si dobře vzpomínám, tak nevím, jak Ivan, ale já o nich moc nevěděl. Občas se mi zdá, že dnes se vůbec strašně moc přemýšlí, jak něco neudělat a proč to nejde udělat. My jsme se s Ivanem prostě vrhli do její realizace a bylo to. Taky jsme měli štěstí na lidi kolem sebe, kteří nám neváhali pomoct, a na ASPSU, která nás zaštítila.

Jakou měla odezvu od studentů a učitelů univerzity?
Odezvu měla, myslím, dobrou. Je pravda, že jsme jako muzeologové trochu zaskočili kolegy z „druhého patra“, tedy češtináře. To potěšilo například pana docenta Karla Boženka, který Artemisii dokonce ukázal na jedné své přednášce. Moudře dodal, že způsob psaní, který se nám tehdy líbil, opustíme, až trochu víc poznáme život. V mém případě měl stoprocentní pravdu.

Co všechno bylo potřeba vyřídit, aby mohla začít vycházet? A co říkáte na to, že v těchto letech vychází místo dvou čísel pouze jedno?
Sehnat příspěvky, papír pro stránky a papír na obálky, vyjednat možnost tisku... Vždyť to současní redaktoři dobře znají! (úsměv) Třeba obálkové papíry jsme s Ivanem kupovali v papírnictví naproti naší fakultě. Jako jedno z posledních bylo vyřízení ISBN, to už se můj pobyt na univerzitě chýlil ke konci a Artemisia měla za sebou několik čísel. S příslušným univerzitním ISBN můžete Artemisii nalézt i v katalogu Národní knihovny.
Vydávání jednoho čísla ročně místo dvou není pro Artemisii na škodu. Ta frekvence jednou za semestr byla možná až příliš častá.

Jaké bylo Vaše loňské opětovné setkání se sborníkem, který jste nakonec i pokřtil, a jaké bylo stanout před publikem s vlastní tvorbou?
Úžasné. Už jen to, že se Artemisia udržela, mi udělalo obrovskou radost. Protože se i nadále věnuji literární a divadelní tvorbě, neměl jsem z vystoupení jako takového žádné větší obavy. Trému mám vždycky, ta se nepočítá. Jen jsem si říkal, jak mou tvorbu přijmou současní mladí studenti. Přece jen už od vydání první Artemisie uplynulo víc než jedno desetiletí. Do poslední chvíle jsem netušil, jestli přečtu jednu ze svých dostihových pohádek pro dospělé, nebo pohádku klasickou, taky dospěláckou. Zvolil jsem druhou možnost a myslím, že se můj Jeník Bramborář líbil. A k vlastnímu křtu – potěšilo mě a vážím si toho, že si na mě kolegové ze současné redakce vzpomněli. A taky mě potěšilo, že jsem mohl v Artemisii publikovat, i když mi někteří kolegové říkali, že už jsem „starý kocour“ a ať se nesnažím proniknout mezi mladé autory. Povedlo se, i když jde o text, který vznikl ještě za mého studia v Opavě. (úsměv)

Co pro Vás Artemisia znamená a čím myslíte, že je pro dnešní studenty/učitele/tvůrce/čtenáře – nebo čím by měla být?
Původním smyslem Artemisie bylo dát možnost publikovat začínajícím autorům, kteří se buď báli oslovit literární časopisy a noviny, nebo jim byly jejich příspěvky vráceny. Ne vždy je takový autor špatný. Někdy jen potřebuje podat pomocnou ruku. Artemisia se tak měla stát jakýmsi startem pro začínající autory i první možností zpětné vazby od podstatně širšího okruhu čtenářů, než jsou členové rodiny a kamarádi. Mnozí naši kolegové i pedagogové pak byli překvapeni, co všechno v jejich studentech dříme.

Můžete srovnat minimálně loňské číslo s těmi počátečními. Jaký by byl Váš závěr?
Položím-li vedle sebe první Artemisii z roku 2002 a tu loňskou, vypadá to, že jde o dva úplně rozdílné sborníky. My jsme s Ivanem intuitivně navazovali na historické klasické svazky, čemuž odpovídalo i logo Artemisie s hlavicí antického sloupu, které vymyslel Ivan, nebo ruční číslování jednotlivých výtisků. Obsah byl spíše neveselý, truchlivý. Loňská Artemisia je vzhledem i obsahem pestřejší a rozmanitější.

Co byste vzkázal potencionálním přispěvatelům? 
Nebojte se a pište! Když se podíváte, kdo všechno už v Artemisii publikoval, myslím, že mít svůj příspěvek otištěný právě v tomto sborníku může každého autora jen těšit. Já jsem moc vděčný všem z redakce i přispěvatelům, že Artemisii nenechali zaniknout a že může dál vycházet. To není žádné moderní klišé, já vděčný opravdu jsem. (úsměv)

Příspěvky do Artemisie můžete posílat do konce února. Vítány jsou texty dramatické, prozaické i básnické.

Foto: Martin Kůs a Ondřej Hložek