Nechtěla bych žít ve středověku, říká o hře Jméno růže Tereza Starostková

OPAVA, PARDUBICE – Byl to náročný závěr roku. Kromě studijních povinností ji čekala role hlavní pořadatelky říjnového festivalu nejen studentské a amatérské tvorby Na cestě a hned dvě premiéry v divadle – jedna na domovské scéně Slezského divadla Opava, druhá pak v podobě hostování ve Východočeském divadle Pardubice.

Tereza Starostková, herečka a zároveň posluchačka třetího ročníku oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo přednášeném na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, říká, že to bylo vyčerpávající. „Bylo to zatím jedno z mých nejnáročnějších životních období, ale momentálně to vnímám trochu jinak než před dvěma měsíci. Člověk si alespoň uvědomí, že nejdůležitější je pro něj zdraví, jak duševní, tak to fyzické. Je to určité poznání sama sebe i druhých,“ ohlíží se zpět Tereza a dodává, že by ráda poděkovala těm, kdo ji podpořili. „Třeba vedení univerzity a pedagogům Ústavu bohemistiky a knihovnictví, kteří berou v potaz mé pracovní vytížení a umožňují mi zkoušet a pracovat v divadle. Nebo kolegům v obou divadlech, kteří respektovali generálkový týden na druhé scéně a jsou vstřícní vzájemné domluvě.“
Na nastudování obou her tak měla Tereza jen několik týdnů. Už 10. listopadu byla premiéra opavské Komety, kde Tereza ztvárňuje Veru, a 7. prosince viděli diváci poprvé v Pardubicích Jméno růže, ve kterém Tereza alternuje s Lindou Svobodovou postavu Dívky.

Podmínkou bylo zohlednit generálkový týden Komety
Roli v Pardubicích získala Tereza nečekaně. Tamní herci pod vedení režiséra Petra Kracika už hru připravovali, když vypadla jedna z hereček. Tereze zazvonil telefon a její bývalá spolužačka z konzervatoře Petra Tenorová se jí zeptala, zda by si nechtěla u nich zahrát. Bylo to v době, kdy měla plnou hlavu studentského festivalu a do opavské premiéry zbývaly tři týdny. „Trochu zmateně jsem řekla ano, myslela jsem si, že bude více adeptek, ale zanedlouho už mi volal dramaturg Zdeněk Janál a domlouval se mnou podmínky. Ta moje byla, aby se zohlednil generálkový týden Komety,“ říká opavská herečka. Už při zkouškách se podařilo vymyslet systém, kdy si obě alternující herečky vycházely vstříc, a Tereza jezdila do Pardubic, jen když to bylo potřeba. „S herci i režisérem Kracikem se mi pracovalo velmi dobře. Herecké situace často vysvětloval pomocí příběhů z vlastního života. Podpořil tím nejenom přátelskou atmosféru během zkoušení, ale mám dojem, že touto netradiční formou dosáhl toho, že se herci odpoutali od náročnosti textu, který je místy velmi obsáhlý a náročný,“ vzpomíná Tereza a netají se tím, že by si přála s Petrem Kracikem ještě někdy spolupracovat a třeba i při větší příležitosti, než je sice malá, ale výrazná role ve Jménu růže. Výrazná už proto, že je jediná ženská mezi samými chlapy.

Rozpětí pardubické hry je přibližně stejné jako ve stejnojmenném filmu. Nepostihuje tedy celý Umbertův román. Snad jen s tím rozdílem, že dívka, kterou mniši zneužívají pro své tělesné potřeby za jídlo, zemře nakonec na hranici. S erotikou na jevišti se Tereza potkala ve své kariéře poprvé: „Trochu jsem bojovala s milostnou scénou, kterou ve hře mám. Ale scéna je velmi dobře výtvarně udělaná, má zajímavou atmosféru, je decentní, krásně nasvícená a do hry zkrátka patří, takže jsem to překonala. Svoji roli vnímám hodně pudově, jako divoženku zmítanou osudem, navíc touto konkrétní scénou jakoby dojde ke změně v dívčině nitru – zatímco předtím z ní mniši šaty strhávali, teď je odkládá sama jako důkaz důvěry,“ říká Tereza.
 
Středověk vnímá jako kruté časy
Doba, ve které se příběh odehrává, ale Tereze k srdci nepřirostla: „Nechtěla bych žít v té době.“ říká a pokračuje: „Středověk vnímám jako kruté časy, bylo spousta násilí, bídy, naprosté bezpráví, inkvizice, spory církve s panovníkem… Jde mi z toho mráz po zádech. Naštěstí se v divadle topí.“

V každém případě práci v Pardubicích vnímá Tereza pozitivně. „Je pro mne obohacující poznat, jak pracuje jiný soubor, už proto, že obě opavské a pardubické divadlo jsou poměrně stejně velká, ale u nás je vícesouborové, zatímco tam jednosouborové. Naše činohra má dvanáct členů, v Pardubicích jich je jednou tolik. Určitě bych si přála poznat tento proces i v dalším divadle,“ uvažuje Tereza Starostková o své budoucnosti. Někteří její stálí i noví herečtí kolegové jsou divákům známí i z televizních obrazovek či filmů, občas také propůjčují svůj hlas zahraničním hercům. Co Tereza Starostková a televize nebo film? „Ty ambice samozřejmě také mám, ale zatím jsem se nedokázala přemluvit a vydat se do Prahy a obejít castingové agentury. Také bych se někdy ráda potkala s dabingem, práce s hlasem je pro mne velká výzva. Ale také mne čeká závěr studia a státnice,“ svěřuje se závěrem Tereza Starostková.