Poznávání života až na dřeň lásku Davida Slosarczyka k matematice sice ohrožovalo, ale trvale zviklat nemohlo

Mimořádný životní příběh píše od maturity, kterou absolvoval před více než 15 lety, laborant výpočetní techniky na Matematickém ústavu David Slosarczyk. Empatie opavského rodáka dosahuje nadměrné velikosti a leckdy přechází v těžko kontrolovatelné nadšení pro něco, jež záhy střídá jeho změna pro něco jiného. To mu činí, jak říká, „výsekové“ problémy.

I s nimi, ba možná právě díky jim pobýval už v USA, v Irsku, ve Francii, ve Španělsku i v Angole, aby všude tam žil a taky pracoval a pomáhal, aby zase mohl žít dál. Pozor, byl ještě v jedné zemi, v té druhé na Pyrenejském poloostrově. „Podržte se, v Lisabonu jsem půl roku pobýval jako student na Instituto Superior Técnico,“ říká David, ale dech přitom nijak nezadržuje. „Škola je důležitá, ale jen tak pro diplom bych ji nikdy nedělal. S konvencemi na mě, prosím, nechoďte, nepochodil byste,“ odhaluje jeden ze svých pohledů na svět, v němž se zatím neztratil, byť se kolikrát zatoulal víc, než by bylo zdrávo. Pro něj i pro jeho blízké.

Protože mu vedle sklonů předvádět se vždycky šla matematika, volba vysoké školy se zdála být jednoduchou. „Volba samotná ano,“ potvrzuje a gestem naznačuje, že doba pobytu na Masarykově univerzitě a Vysokém učení technickém (VUT) v Brně nebyla dlouhá. „Chtěl jsem si osahat život,“ netají a přiznává, že jeho vůbec první přihláška na vysokou putovala na Ústav matematiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity. „První přihlášku ovšem záhy následovala první láska… A bylo po studiu,“ ohlíží se David. V Brně ho pak začal víc zaměstnávat studentský klub Alterna než výuka samotná. Přesto se na VUT dostal do 2. ročníku, ale pak se studiu opět zpronevěřil a odjel na půl roku na americký kontinent. „Pondělí 10. září 2001 jsem prožil ve Washingtonu, kde to jen o den později, to už jsme byli ve Philadelphii, bouchlo do Pentagonu,“ připomíná.

Když se vrátil, jeho dobrodružství pokračovalo. Obsluhu v kavárně v Muzeu romské kultury v brněnském Bronxu, při níž se učil novým technikám houslové hry, proměnil za doučování matematiky a působení ve středisku služeb školám, kde osvědčil pedagogické vlohy, roli výpomocného učitele v Základní škole Křenová a za rozjezd nízkoprahového klubu. Jako volnočasový pedagog přičichl také ke dramaterapii a přímo na půdě Parlamentu ČR se potkal jak s někdejší ministryní pro lidská práva a národnostní menšiny Džamilou Stehlíkovou, tak s bývalou poslankyní Kateřinou Jacques, aby s nimi diskutoval o tom, jaké zkušenosti získal s projektem půjčování fotoaparátu do romských rodin k dokumentaci jejich životního stylu. „Při výstavě nazvané Jak to vidím já jsem jim opravdu řekl, jak to vidím,“ osvědčuje kvalitu svých komunikačních schopností.

„Brno mi ale začalo být těsné, a jakmile jsem pochopil, že se od něho chci odstřihnout, došlo k návratu na Matematický ústav do Opavy,“ líčí David a své nynější postavení posluchače bakalářského oboru Obecná matematika vyjadřuje svéráznou formulací, že se „prolíná od druháku výše“. V laboratoři výpočetní techniky mu ke zklidnění pomohl i testovací provoz 3D tiskárny. „Docela mě to chytlo a jak se vzácně shoduje okolí, frekvence mých výkyvů je viditelně menší. Dokonce jsem pokročil ke stavu, kdy dosažení titulu bakalář pokládám za jednu z nejžhavějších priorit,“ dodává s tím, že ho dopředu tlačí nejen společenský úzus, ale též rodiče, jimž se po řadě zklamání z nenaplněných očekávání a přerušení kontaktů s nimi za dlouhodobých pobytů v cizině cítí ledacos dlužen.

O svých krocích vpřed i zpět si David vede podrobné deníčky. „Možná se jednou pustím do knihy,“ nevylučuje. „Nebude to však zřejmě dříve, než se mi podaří ještě víc oprostit od neduhu spočívajícího v tom, že rád řeším problémy jiných, abych měl pro sebe argument pro odsun řešení problémů vlastních,“ prohlašuje zcela otevřeně a nevzdává se „žhavé priority“ dokončit bakaláře za dobu potřebnou pro absolvování magisterského studia.