Veronika Teplíková chce být stále v pohybu a mezi lidmi, kteří tvoří skvělé věci
OPAVA – S Veronikou Teplíkovou, od nového semestru posluchačkou 3. ročníku oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, jsme se poprvé osobně potkali na hodině, kterou vedl pedagog Hasan Zahirović. Už předtím jsme ji ale zaregistrovali na festivalu Na cestě, který právě studenti Kulturní dramaturgie připravují, nebo na jiných studentských akcích. Vždy však kolem sebe šířila dobrou náladu a každému bez rozdílu věnovala svůj široký úsměv.
Divadlo, moje láska a vášeň
Veronika Teplíková žije v Mikulčicích u Hodonína. Vezmeme-li to v ose sever-jih, nemůžeme se nezeptat: Jak se stalo, že se slečna z druhé strany republiky ocitne na studiích v Opavě? „Za všechno vždycky může divadlo, moje láska a vášeň. Za ním půjdu kamkoliv,“ odpoví Veronika prakticky bez zaváhání. Studium Kulturní dramaturgie si zvolila proto, že divadlo, dramaturgie i organizace kulturních akcí, je kolektivní záležitost. Sama sebe totiž považuje za týmového hráče. V Opavě prý našla skvělé zázemí a to, že tři studentské ročníky Kulturní dramaturgie působí navenek spíše jako jedna parta, držící a tvořící společně, Veronice vyhovuje.
„Rozhodně pokládám spolupráci všech ročníků přímo za nezbytnou. Mám možnost sledovat vývoj oboru od roku 2011 a musím říct, že se zde rozhodně udály velmi pozitivní změny. Velkým přínosem je záměrné vzájemné přiblížení studentů sobě navzájem, do kterého vložili velké úsilí i naši pedagogové. Letos se například poprvé uskutečnil studijní výjezd, na kterém jsme měli možnost poznat se blíže se svými spolužáky i s pedagogy v jiném prostředí než je škola, což pomohlo jak kolektivním vztahům, tak přispělo ke společné tvůrčí práci,“ konstatuje Veronika.
Nicméně Veronice vyhovuje nejen kolektivní tvůrčí duch, ale dokáže se problému chopit i jako sólista s individuální tvůrčí invencí. „V našem oboru je potřeba se domlouvat a oslovovat soubory, umělce, média na profesionální úrovni, a proto je nutné umět věci zorganizovat, podávat přesné a včasné informace, vystupovat a mluvit. Zároveň je potřeba pracovat jak ve větším týmu, tak v malém počtu osob, oba tyto požadavky nesou svá specifická potěšení i úskalí. Na druhou stranu, co se týká vlastní umělecké činnosti, ano, nebojím se pracovat sama za sebe, přinést stěžejní myšlenku, věci organizovat a řídit. Zároveň jsou lidé, s nimiž pracuji, pro mne inspirací. Ráda hledám společná řešení, která podpoří hlavní téma, ideu, stanovený cíl,“ svěřuje se Veronika Teplíková.
Studentka se netají, že jejím přáním je dělat neustále kreativně, aby byla v pohybu, stále mezi lidmi, kteří tvoří skvělé věci. A přesně to jí divadlo nabízí: „Divadlo má nespočet přesahů a nejzajímavější pro mě bývá, když vidím, jak divadlo dělají doktoři, technici, výtvarníci, literáti, studenti cizích jazyků i stavebních oborů. Miluji osobní setkání a debaty o tom, proč divadelníci hrají právě toto téma a takovým způsobem,“ vyznává se Veronika s tím, že ráda předstupuje před lidi, řídí akce a stará se o přátelskou atmosféru, ve které je možné sdílet rozdílné názory. Do budoucna by své profesní zaměření ráda rozšířila také za hranice: „Také bych ke své práci ráda přidala cestování a komunikování se zahraničními soubory. Zkrátka, chci dělat skvělou tvořivou práci, která lidi spojuju, nadchne a inspiruje.“
První básničku nadiktovala babičce v sedmi letech
Tvůrčí kreativita, o které Veronika mluví, nás nutí do další otázky. Co třeba touha nějakou hru také napsat, máte ambice dramatika? Odpověď je pro nás překvapivá: „První básničku jsem nadiktovala babičce v sedmi letech, od té doby píšu básně, povídky, pohádky, napsala jsem jednu aktovku Střecha svět, jednu divadelní hru Jablůňa na sněhu (kterou inscenovala se studenty Slezské univerzity, pozn. autora) a na další pracuji. Současně dokončuji svoji první knihu Paní Mcová peče cukroví, která je sice fikcí, ale vychází z mých humorných zkušeností, které jsem zažila jako au-pair v Anglii. Na festivalu Na Cestě budete mít možnost vidět hru A. Sautera a B. Studlara A. je někdo jiný v mojí dramaturgické úpravě i režii,“ přiznává studenta Kulturní dramaturgie.
Vedle studia a sbírání osobních zkušeností věnuje velkou pozornost dění na divadelní scéně, ať už amatérské či profesionální. Zeptáme-li se jí, co ji v poslední době zaujalo a co bylo pro ni zklamáním, nejprve nás vezme do opavského Slezského divadla: „Velkým divadelním zážitkem pro mě byla inscenace Komety uvedená ve Slezském divadle. Dle mého názoru byla velmi hodnotnou inscenací. Na repertoáru se neudržela dlouho, nejde totiž pouze o zábavný žánr a jednoduchý text, proto, jak už to bývá, neoslovila inscenace masu, ale přesto pro mě byla jednou z nejlepších, kterou jsme za poslední dobu viděla. Pak to byla Ruská zavařenina v Divadle Komorní Scéně Aréna, ale také třeba obrovské nadšení ochotníků Farního divadla Simsala Bim ze Slavkova u Brna, se kterou hráli Dámského krejčího na amatérském festivalu Hoblík a Mumraj v Hodoníně,“ odpovídá na první část otázky Veronika. K té druhé části jen dodá: „Zklamání inscenacemi je pro mě vždy překvapením. Hledám a dedukuji, proč nevyšly. A i to mě baví.“
Divadlo “v praxi“ ale provází Veroniku i během studia. V červnu jsme ji měli možnost vidět v premiéře hry Zítra bylo líp divadelního souboru Dramkrou, v roli “nastrčené“ sekretářky v kanceláři právníka. Být součástí souboru a vzniku hry od samého počátku, je pro Veroniku další významná zkušenost, zvláště když všichni kolegové jsou také studenty Slezské univerzity, i když různých oborů. „Být přítomen u té první myšlenky, která dá vznik inscenaci, až do chvíle, kdy lidé nadšeně tleskají, je úžasné. Jako malou mě otec přihlásil do všech možných zájmových kroužků, ale do dramatického ne. A právě ten jsem si prosadila! Moje první zkušenost vůbec byla role mochomůrky červené v pohádce O Sněhurce. Potom to byl dramatický kroužek na ZUŠ v Hodoníně, v Ostravě dramaťák pod vedením paní doktorky Hany Cisovské a současně improvizační sporty, a teď jakákoliv divadelní aktivita a nově i divadelní soubor Dramkrou a role sekretářky v inscenaci Zítra bylo líp,“ popisuje svůj herecký divadelní růst Veronika Teplíková.
