Jiří Šebesta si do budoucna chce podmanit celý svět

OPAVA - Je nepřehlédnutelný. Ne svým vzhledem, ale svými aktivitami. Jen namátkou: stal se hercem v klipu zpěváka Jana Budaře nebo tvůrcem originálních a tajuplných plastik. Jmenuje se Jiří Šebesta a je dnes hlavně posluchačem třetího ročníku oboru Audiovizuální tvorba na Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

Přesto nebo právě proto, že je pro Jirku umění určitým vyjadřovacím způsobem, začal studovat v Opavě. A poznal, že filmování není žádná procházka růžovým sadem:  „Zjistil jsem, že skutečné natáčení není žádná legrace, ba naopak je to dřina, která může trvat i několik hodin či dní. Ale největší věc, která mě zaujala v poslední době ohledně filmařiny, je nasvícení scény. Jako světla obecně,“ soudí Jiří, který si také zkusil stát na druhé straně kamery, než je jako člen filmového štábu zvyklý. V hudebním videoklipu svého studentského kolegy Jiřího Vávry na píseň Miss Vesmír pro Jana Budaře a Eliščin Band si zahrál roli “nevytuněného“ chlapíka, který se zasní a prožije své malé vítězství nad hezounem, nejkrásnějším mužem planety. „Roli jsem získal prostřednictvím tahání nitek Jiříka Vávry. V prostředí půvabných žen se mi hrálo velmi dobře, čímž bych je chtěl také v tomto článku pozdravit. I když šance je malá, že tento článek budou číst právě ony, ale i tak to zkouším,“ nezapomíná Jirka na své herecké kolegyně.

Jiří Šebesta je všestranný umělec. Vedle filmu se věnuje plastikám či psaní. Proto je tu jedna otázka. Proč si Jiří vybral právě studium v Opavě a ne nějakou jinou uměleckou školu? Třeba sochařství. Při pohledu na jeho díla si nemůžeme nevšimnout, že má podobný pohled na umění jako například profesor Milan Knížák. „Ano, Milan Knížák je mi velmi známá osoba a jeho umění je mi blízké, ale na oboru AVT mám prostor pro širší rozvoj mých tvůrčích myšlenek,“ vysvětlí Jiří jednou větou vše potřebné.

Jirkovo umělecké tvůrčí období začalo někdy před čtyřmi roky, kdy, jak to bývá, k nápadu přispěla náhoda. Poté, co zlikvidoval vosí hnízdo chemickým přípravkem a mrtvý hmyz padal na zem, napadla ho velká příbuznost tohoto obrazu s biblickým dobýváním Jericha. A tak vzniklo jeho první dílo, obraz pouštní apokalypsy, kde vosy hrály bojovníky a skořápky ořechů vytvořily hradby. Vůbec mrtvolky a části zvířat jsou pro Jirku vděčným materiálem. „Už jsem využil mrtvého krtka, hlavy slepic nebo bažantů, srnčí nožky, mloka, vrabce a další zvířata nebo jejich části. Zpočátku to lidi kolem vnímali nelibě a dokonce jsem narazil na vegetariány nebo zastánce zvířátek, kteří mne zrovna nechválili,“ vzpomíná na některé své skulptury Jiří Šebesta. Většinou ale lidé jeho umění berou a oceňují nápaditost, použití netradičních materiálů a neotřelost kompozic.  

Když už získá pro svoji tvorbu nějaký ten kousek, musí ho nejprve upravit, aby s ním vůbec mohl pracovat. Třeba takto jednou od známého myslivce dostal kančí hlavu: „Musel jsem ji nejprve vyvařit ve vodě, pak zbavit tkáně a mozku. Byl to tak veliký smrad, že mne s tím rodiče vyhodili z domu,“ říká Jiří. Nakonec se ale v díle objevila jen kančí čelist, která stylizovala hřiště, na kterém Lenin s Gottwaldem hrají tenis.

Abychom si nemysleli, že Jiří tvoří jen se zvířaty. Vůbec ne. Používá i jiné materiály, kovy, třeba když najde nějaký rezavý kousek, dostane nápad, jak jej využít, používá dřevo, plasty, látky, provázky, sklo, využil také houby, kartáček na zuby, látky nebo konstrukční pěnu. Zkrátka cokoli, co se hodí. Také náměty jsou velmi různorodé – od historických událostí, přes biblické a mytologické obrazy, předměty běžně používané, ale v netradičních podobách až třeba po lidské orgány. Jedním z posledních je Ďábel sedící na trůnu z jeleního ucha…

Jiří Šebesta už také vystavoval. Svá dílka představil například na červnovém večeru studentů Audiovizuální tvorby v ostravské Fiducii, za sebou má i výstavu v Morávce, kde bydlí. „Bylo to na výstavě zahrádkářů a musím říct, že některé důchodkyně byly zděšené. Pak jsem vystavoval v Brně v absintovém baru Naproti, kde naopak mé plastiky obdivovali, a ještě třeba jsem představil svá díla v Lubině,“ říká Jiří s tím, že už byl také osloven a některé sochy zájemcům prodal. Ty, které mu zůstávají, vytvořily malou galerii na půdě domu, kde bydlí.

Jiří Šebesta zatím sám přesně neví, kam se chce ve své umělecké tvorbě vydat. Filmování mu poskytuje neobyčejně velký tvůrčí prostor, stejně jako sochařina či psaní. Položí-li mu ale někdo otázku na téma budoucnosti, lehce zajiskří očima a s klidem Angličana odpoví: „Mým cílem do budoucna je podmanit si co největší procento lidí. Čili celý svět.“