„Na umění nahlížím skrze víru," říká studentka Alžběta Johanka Novotná
OPAVA - Pochází z Čechtic, z malé vesnice pod bájnou horou Blaník v Čechách, ale dnes žije v Praze a v Opavě. Věnuje se psaní poezie, dramaturgii a režii filmové i divadelní. Vystudovala Kulturní dramaturgii se zaměřením na divadlo na Ústavu bohemistiky a knihovnictví, kde získala titul bakalář umění. A na stejném Ústavu se rozhodla získat i titul magisterský, k tomu si tentokrát vybrala obor Audiovizuální tvorba.
„Divadlo byla touha srdce, byla ve mně už od malička. Myslím, že jsem měla štěstí, protože hodně lidí neví ani ve svých 20 letech, kam směřovat, ale já jsem to prostě cítila. Divadlo je pro mě cesta očisty a uzdravování, taky prostředkem k vyjádření. Skrze něj poznávám sama sebe, ale snažím se poznávat i charaktery druhých," dále přiznává, že mnohem více než režie či dramaturgie ji láká hraní. Přesto často odpovídá právě za tyto funkce. Čím to je? „Nevím, snad, že jsem organizačně schopná. Při práci se snažím vnímat všechny lidi v týmu jako partnery a rozvíjet v nich jejich schopnosti, potenciál." Na otázku, jestli podle ní člověk musí být extrovertní povahy, aby se dobrovolně postavil na pódium před diváky, odpovídá, že ne. „Ale musí mít v sobě odvahu čelit sobě tváří v tvář. Když hrajete, musíte mít v hlavě svoji postavu a vztahy, to je člověku přece mnohem bližší, než to vnímat všechno konceptuálně."
Alžběta Novotná v září nastoupila do 1. magisterského ročníku v oboru Audiovizuální tvorba. Jak vnímá změnu oborů? „Obor AVT mi rozšiřuje obzory, protože se teď zaměřuji i na filmovou dramaturgii, a právě skrze film si můžu "plnit sny". Často se mi totiž zdají živé obrazy, které bych jen těžko zpracovala na divadle, ale teď tu možnost mám. Dělám například na vizualizaci básně Bohuslava Reynka, kterého miluji. Jsou tady skvělí lidé, kterým představím můj nápad a oni mi ho pomůžou zrealizovat." Věnuje se i psaní poezie a prózy. Kde bere inspiraci? „Někdy ve snech, ale hlavně v lidech. Se mnou je ta potíž, že jsem stále v neklidu. Když jedu například v tramvaji, pořád lidi pozoruji, analyzuji, říkám si, jaké asi mají svoje příběhy."
A na čem všem se momentálně Alžběta podílí? „Kromě už zmíněné vizualizace básně je to práce na dokumentu o Rostislavu Sochorcovi, muži, který byl zasažen komunistickým režimem. Dále působím jako externí divadelní lektor pod Národním divadlem moravskoslezským, kde vedu workshopy pro studenty základních a středních škol v rámci Ateliéru pro děti a mládež. Ale hlavně se teď soustřeďuji na režii Světového dne mládeže s papežem Františkem v Krakově. Budu mít na starosti režii tohoto setkání pro 6000 mladých Čechů. Je to vlastně práce, která mě jednak živí, jednak naplňuje. Navíc mám kolem sebe v týmu skvělé lidi. A jestli to vyjde, to záleží na Boží milosti, pečlivosti příprav a publiku."
Víra je pro Alžbětu Novotnou jednou z nejdůležitějších hodnot. Co pro ni tedy znamená? „Je to můj smysl, nejen životní, ale i umělecký. Věřím, že skrze umění se dotýkám Boha, a proto umění dělám." A je podle ní víra u mladých lidí ojedinělá? „Spíše než ojedinělá, tak exotická – to je asi to správné slovo. Ale nevadí mi to, já věřím, že kolik je srdcí, tolik je cest k Bohu, nebo k lásce, můžete si to sami pojmenovat, jak chcete." A z čeho má Alžběta největší strach? „To je záludná otázka. Teď jsem šla parkem ve tmě a říkám si, že to rozhodně není tma, ale že jsem to já sama. Nejvíc se popravdě bojím některých svých myšlenek a slabostí."
