Pro Veroniku Motúzovou by mohl být Světovým dnem poezie i každý jiný den

 OPAVA – 21. březen není jen 80. dnem v roce podle gregoriánského kalendáře a dnem, kdy slaví svátek Radek, ale je také Světovým dnem poezie, který má podpořit psaní a čtení poezie.
Snaze o šíření poezie pomáhá i Slezská univerzita v Opavě, v jejíchž zdech již objevilo svůj básnický talent hned několik studentů či pedagogů. Jednou z nadějných básnířek, která v současné době studuje druhý ročník oboru Česká literatura na Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty, je Veronika Motúzová. Svůj talent již proměnila v řadu básní. A právě s Veronikou jsme si povídali, jak jinak, o poezii a jejich vzájemné náklonnosti.

Vnímáte vy, básnířka, Světový den poezie jako nějak mimořádný?
Musím přiznat, že ani ne, protože Světový den poezie pro mě může být i každý jiný den. Spíše jej vnímám jako významný pro ty ostatní, kteří během roku poezii moc nevyhledávají a díky tomuto dnu si mohou vzpomenout, že poezie je tady s námi.
Patříte mezi mladé básníky tvořící v Opavě, co vás k psaní poezie přivedlo?
Asi jsem začínala zápiskem vlastních myšlenek, prostě, byla jsem jednou v práci, seděla jsem na schůdkách, nikoho jsem v prodejně neměla, a tak jsem začala psát, ani nevím proč, nějak jsem měla pocit, že musím ze sebe něco dostat.
Stále je to stejný impuls i dnes, nebo se něco změnilo?
Tento impuls stále přetrvává.
Jak vidíte dnešní poezii, její smysl, jak ji vnímáte vy jako mladý člověk?
Je to pro mě určitě takové srdeční vyjádření.
Máte nějaké oblíbené autory poezie?
Bohužel nemám takový rozhled, jaký si představuji, že bych měla mít. Svým typem poezie je mi blízký třeba J. H. Krchovský, oblíbencem pak Josef Hora. A také Charles Bukowski, ačkoli jeho básně mají trochu zvláštní formu.
Dokáže vás čtenářský zážitek ovlivnit?
No, spíše nabudit k další práci.
Na kterou akci či událost spojenou s poezií, které jste se zúčastnila, ráda vzpomínáte a proč?
Určitě na Básnické hlasy. Naplňují mou představou literárního večera a odcházím z nich s plnou hlavou myšlenek, které se pak většinou objevují na papíře.
Už jste měla své autorské čtení, publikovala jste v Artemisii, Textech i jinde. Jak na vás působí, když své texty prezentujete na veřejnosti?
Když mi vyšly básně v Textech, byla to pro mě obrovská úleva. Úleva ve smyslu, že to stojí za to, protože jsem člověk, který se sebou nebude nikdy spokojený, jsem člověk, který je nervózní ve všem, co dělá. Vím, že je to pro mne hodně špatné, takže podobné momenty, kdy přijde kladná reflexe na mé básně, jsou impulsem, abych pokračovala.
Co byste řekla lidem, kteří tvrdí, že poezie už nemá v tomto světě místo, že je zbytečná?
Jsou to lidé, kteří k životu poezii nepotřebují, takže ať to dál tvrdí, nepřemlouvala bych je. Pokud necítí potřebu číst nebo psát, je to jejich věc. Já tu potřebu mám, a tak čtu a píšu.

(rozhovor vedla Silvie Březinská)

Veronika Motúzová
Pochází z Bratislavy, ale dnes žije, pracuje a studuje v Opavě. Své první básně publikovala v almanachu Artemisia, další básně se objevily v literárním časopise Texty, polském Almanachu Prowincijonalnym i jinde, své názory a komentáře publikovala na studentpoint.cz a jako fanynka filmového umění píše recenze na blogu CSFD.cz a dalších. Kromě poezie se věnuje také próze. Své dílo prezentovala na několika akcích, například v rámci cyklu Průstřely jazyka.

Na svém 30. zasedání v roce 1999 vyhlásilo UNESCO 21. březen za Světový den poezie s cílem podporovat psaní a čtení poezii po celém světě. A nejen to. Světový den poezie má být podporou vydavatelů, aby poezii zařazovali do svých edičních plánů, připomínkou pedagogům, aby na poezii nezapomínali při výuce, či povzbuzením čtenářů, aby v knihovnách po poezii také sáhli. Světový den poezie má význam i v tom, že se snaží vrátit dnes často opomíjenou poezii na úroveň daleko frekventovanějších uměleckých oborů, jakými jsou malířství, hudba, divadlo, tanec, a dát jí opět místo na slunci, které před staletími v kultuře lidstva měla.